Příchod řádu do města a jeho působení:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Založení koleje.
Po bitvě na Bílé hoře zahájili jesuité opět svou rekatolisační činnost. Jednotliví členové řádu se rozmístili po českém venkově a snažili se příměti český lid k přestoupení do církve katolické. Tak tomu bylo i v Klatovech a okolí, kde tuto činnost vykonával P. V. Chanovský, pocházející z rodu Chanovských z Dlouhé vsi. Svou misionářskou činnost konal obětavě a podařilo se mu získat si mnoho přátel mezi okolní šlechtou, která tehdy byla již katolická. Stal se také zakladatelem jesuitské koleje v Klatovech.
O jejím založení v Klatovech se jednalo se prý již v srpnu až říjnu 1622 ve Vídni. O to silnější byla snaha o založení koleje v Klatovech, zejména, když se nezdařilo založit kolej v Plzni pro odpor tamních dominikánů. Plán, zřídit stálé sídlo jesuitů v západních Čechách, se povedl až právě Chanovskému, který příměl španělského rytíře dona de Hoef-Huertu k tomu, aby z velkého jmění bývalého klatovského rychtáře Daniela Korálka z Těšína, které mu bylo dáno k užívání císařem jako úhrada válečných vydání, věnoval jesuitům dva domy na západní straně klatovského náměstí, a to dům tzv. Skřivánkovský a Korálkovský. Podle kroniky klatovské jesuitské koleje se tak stalo po Huertově návratu z pouti ke krvi Kristově do Nových Kostelů veřejně před městskou radou dne 17. srpna 1635.
Katolická šlechta plzeňského a prácheňského kraje se listem ze dne 1.listopadu 1635 obrátila na řádového provinciála P. D. Kirchnera se žádostí, aby byla v Klatovech zřízena kolej, a slibovala podporu na její vydržování. Provinciál svolil, ale bylo ještě třeba povolení císaře. Proto šlechta podala cisaři Ferdinandu II. pamětní spis a žádala, aby byl připuštěn řád jesuitský do Klatov. O tom jsou zachovány dva listy. Ferdinand III. se listem z 12. února 1636 obrací k místodržícím v Čechách a oznamuje, že dává svolení ke zřízení jesuitské koleje v Klatovech, a nařizuje, aby jesuité byli do Klatov úředně uvedeni. Téhož dne je dán také Ferdinandův list pražskému arcibiskupu Arnoštu Harrachovi, v němž vyjadřuje uspokojení nad tím, že v Klatovech má být zřízena jesuitská kolej, která má přispět k rozšíření katolického náboženství a k mravnému vychování mládeže. Žádá proto arcibiskupa, aby je dal do Klatov uvésti a poskytl jim všemožnou pomoc. Místo-držící oznámili 20. února 1636 městské radě klatovské listem, že J. M. královská povolila jesuitům zřídit v Klatovech kolej a nařídili jim vyjít všemi silami vstříc.
Klatovským konšelům dne 8. března 1636 napsal královský podkomoří Přibík Jeníšek z Ujezda a oznamoval jim královské rozhodnutí a napomínal je k vlídnému přijetí a plné pomoci řádu.
11. března 1636 přijeli jesuité do Klatov a obrátili se s listem od pražského arcibiskupa na klatovského děkana Adama Libertina, který je uvedl k cis. rychtáři Pavlu Záhrobskému z Těšína a seznámiti je s městskou radou.
Druhého dne 12. března 1636 bylo na radnici společné shromáždění konšelů a obecních starších, ve kterém jesuita P. Molitoris v průvodu P. G. Aqnitana nejprve poděkoval za laskavé přijetí a oznámil vůli J. M. Kr., aby byla v Klatovech zřízena koleji. Pan provincial nařídil, aby kolej byla otevřena ještě před velikonočními svátky. Kolej i škola při ní zřízená má sloužit k obecnému dobru, pohodlí i zisku. Následně proběhla schůze městské rady a obecních starších. Z ní pak vzešla tato odpověď na prohlášení P. Molitorise: "Poněvadž se tomu srozumívá, že v tom ve všem, co se tuto přednáší, vůle J. M. krále jest, že se tomu na odpor stavěti nijak nechtějí, nýbrž dle toho milost. J. M. královské nařízení a J. M. p. p. místodržících vyvěření tak se zachovati, je pány pátery přijíti a všelikou vlídnost, uctivost a vážnost prokazovati chtějí." Prosili jen, aby páni patres při J. M. královské a J. M. pp. místodržících za město se přimlouvali, ježto Klatovy jsou již téměř zničeny vojenskými náklady.
Jezuité si vyžádali opis protokolu o schůzi a slíbili, že se budou za město Klatovy přimlouvati.
Po schůzi P. M. Stredonius, třetí z jesuitů, kteří do Klatov tehdy přijeli, pozval radní do jesuitského domu (hořejšího Korálkovského), kde je jesuité pohostili, dali jim nábožné knížky a jejich manželkám poslali růžence. Takový byl příchod jesuitů do Klatov.
Po adaptaci hořejšího domu Korálkovského na školu a seminář, začal 13. dubna 1636 P. J. Molitoris školní výuku mládeže, prvního dne se šesti žáky, avšak později se počet žáků zvětšoval. Denně byli voděni na mši do děkanského kostela a nikdo nebyl do školy připuštěn bez řádného oblečení včetně pláště. V září téhož roku přijel do Klatov provincial P. Daniel Kirchner. Prohlédl si hořejší dům Korálkovský, určený pro kolej, uznal jej za vhodný a nařídil, aby se v něm vystavěla kaple. Řádným usnesením městské rady a obecních starších bylo dáno povolení ku přijetí jesuitů do Klatov, Problémy s financováním a vydržováním koleje P. V. Chanovský vyřešil tak, že se opět obrátil na D. Martina Huertu s žádostí o další darování, ten jej ale odmítl. Slíbil pouze výhodný prodej statku Korálkovského, který byl odhadnut r. 1629 na 13.000 kop míš. Proto jednal P. provincial s Markem Sallerem, děkanem blatenským, který se nechal přemluvit k darování jesuitské koleji klatovské všechno své jmění v částce 10.256 zl. 42 kr. Dostalo se mu za to čestného názvu spoluzakladatele koleje. Za tyto peníze byla uskutečněna koupě Korálkovského statku jesuity dne 16. října 1636 za 10.000 kop míšeňských čili za 11.666 zl. v Praze v jesuitském řádovém domě za přítomnosti pánů Jindřicha Libštejnského z Kolovrat, nejvyššího sudího, a. p. Přibíka Jeníška z Újezda, nejvyššího podkomořího.
V listopadu 1636 byl jmenován superiorem klatovské koleje P. O. Stredonius, bratr P. M. Stredonia, výše zmíněného. Nový superior požádal D. M. de Hoef-Huertu o odevzdání koupeného statku; avšak kr. česká komora nechtěla souhlasiti, namítajíc, že statek Korálkův nebyl dán Huertovi ve vlastnictví, že mu náleželo pouze jeho užívání (usus fructus). Novému superioru P. O. Stredoniovi nezbylo než podati si žádost k císaři. Ta byla příznivě vyřízena a císařským dekretem z 28. února 1637 byla přiřknuta jesuitům nad statkem Korálkovským všechna práva vlastnická. Tu teprve nařídila král. komora česká přípisem ze dne 20. března 1637 městské radě klatovské, aby odevzdala jesuitům Korálkovský statek; městská rada však neuposlechla, ježto na statku vázly kontribuce v částce 3366 zl., které obec z toho statku zaplatila v letech 1624-1637 a kterých Huerta obci nesplatil. Obecní správa také dokazovala, že není pravda, že by byl Huerta dostal statek Korálkovský jako svobodný statek, ode všech dávek osvobozený, ale že se jednalo o statek šosovní, městský, tedy podléhající kontribuci pro král. komoru. Třetího července 1637 král. česká komora nařídila znovu, aby městská rada statek jesuitům odevzdala a zároveň městskou radu vyrozuměla, že zbytek kupní ceny - celá kupní cena nebyla při koupi Huertovi vyplacena - za jmenovaný statek má býti jesuity deponován na radnici. Jesuitům byl statek Korálkovský předán teprve dne 25. července 1637. Bylo ještě třeba zapsat jesuitům vlastnictví Korálkovského statku do městských knih. Ani to se nestalo bez překážky. Když zemřel D. M. Huerta (13. prosince 1637), klatovští dominikáni zapsání statku do městských knih u městské rady překazili a právem donace7) se snažili získat statek pro svůj klášter v Klatovech. Nakonec byl ale podle dřívějších dekretů kr. české komory, statek Korálkovský jesuitům zapsán do městských knih 7. ledna 1638. Ovšem ani zaplacení části peněz na radnici jesuity za Korálkovský statek nebyl spor o zaplacení kontribuce v částce 3366 zl. rozhodnut. Vlekl se řadu let. Dědička Huertova Anna Marie, purkrabinka z Donína, se domáhala na jesuitech doplacení celé trhové sumy. Ti se zdráhali, poukazujíce na to, že jim bylo nařízeno peníze u městského úřadu složiti rozhodnutím místodržících ze dne 4. března 1644. Purkrabinka se obrátila na cis. Ferdinanda III. s naléhavou žádostí, že se jí děje křivda, zadržuje-li se jí velká část kupní ceny, kdežto na ni doléhají neúprosně její věřitelé. A najednou 23. srpna 1644 nařizuje císař místodržícím, aby byly peníze u města zadrženy, až by se komisí zjistilo, kdo má lepší nároky. Pro odpor obce se věc protahovala, 19. ledna 1646 král. česká kancelář v Praze nařídila, aby jesuité paní z Donína doplatili 9000 kop míšeňských. Nový rektor koleje P. J. Pelta si vyžádal od císaře příročí ke splácení kupní ceny a zároveň prosil o nařízení, aby klatovská obec peníze vrátila. Obec tak učiniti nemohla, ježto peníze byly pobrány Švédy. Purkrabinka ještě 19. září 1647 se domáhala u císaře, aby byl spor skoncován aspoň po 9 letech. Nebyl; ještě r. 1660 poznamenává pisatel kroniky jesuitské koleje o celé věci: Adhuc sub iudice lis est.
Koupí Korálovského statku a předtím darováním dvou domů získali jesuité v Klatovech značný majetek. Podle odhadu z r. 1629 patřily D. Korálkoví:

Tři domy v městě..... 2.800 kop míš.,
5 dvorů a několik chalup..... 2.100 „ „
4 rybníky..... 1.600 „ „
140 1/2 pluhu dědin (pluh = 3 strychy) 6.190 „ „
14 luk..... 1.365 „ „
7 chmelnic většinou zpustlých..... 690 „ „
celkem..... 14.755 kop míš.9) čili 17.214 zl. rýn

Ze tří domů patřících D. Korálkovi byly dva na náměstí. Skřivánkovský č. 149 (dnes lékárna) a Korálkovský (na místě severní části jesuitského kostela). Třetí byl v Pražské ulici č. 124.
Tři dvory se rozkládaly na Klášterském předměstí a dva na Špitálském. Na Klášterském předměstí byl jeden dvůr na místě dnešního domu č. 76 na Rybníčkách, a druhý v č. 6( později majitel p. Zajíc). Třetí, ještě dnes nazývaný Korálkov nebo Jesuitský dvůr, pod Poprdou při Pláničko ulici. Na Špitálském předměstí měl D. Korálek 2 dvory: Jeden zvaný Hodaňovský, v místech Weirnerovy továrny na usně, a druhý zvaný Růžkovský, na jehož místě stojí dnes budova č. 50( rezidence-dříve škola na Husově náměstí).
Dále Korálek vlastnil 4rybníky poblíž Úhlavy u Červeného mlýna a Beňov. Jesuité je chtěli r. 1686 prodat hraběti Morzinovi, ale pro odpor obce, která si vyhradila podle kr. privilegia předkupní právo, s koupě sešlo.
Veliké bylo i bohatství pozemkové, pole, louky, chmelnice, všechny ve výměře 137 ha, položené v nejbližším okolí Klatov.
Koupí Koralkovského statku byla jesuitská kolej v Klatovech hmotně zajištěna, ale to jesuitům nestačilo. Dne 9. září 1638 koupili od ryt. Přibíka Jeníška z Újezda velkostatek Štěpánovice a Cvrčoves za 34.700 kop míš. Z toho hotově zaplatili 23.253 kop míš., 16 gr. 5 p. Peníze na tuto koupi jim 6. května 1637 odkázal ve své závěti Václav Herakleus sv. pán z Kumburka (19.000 kop míš.) Za to byl poctěn titulem spoluzakladatele jes. koleje v Klatovech tak jako předtím blatenský děkan Markus Saller.
Přes obrovský nárůst jmění jesuitů v Klatovech si stěžují na obtíže s vydržováním koleje. Byla to doba nových švédských vpádů do Čech a také Klatovsko bylo velmi postiženo. A co nezničili Švédové, sebrala a poškodila vojska císařská. V kolejní kronice se připomíná příchod Švédů do Klatov r. 1645 a vypravuje se také o velkých škodách, které způsobilo císařské vojsko na jesuitských statcích, Stěpánovicích a Cvrčovsi, r. 1647 při tažení na vybavení Chebu. V nouzi pomohla jesuitům okolní šlechta.
Za dob válečných se latinským školám založeným jesuity v Klatovech (13. dubna 1636), mnoho nedařilo. Z počátku malý počet žáků s začal zvyšovat teprve později. V roce 1637 byla mládež rozdělena do dvou tříd, v roce 1647 bylo již šest tříd. Podle seznamu "Catalogus personarum et officiorum" ani počet řádových členů nebyl s počátku veliký. V roce 1637 se uvádějí tři kněží, dva magistři a dva koadjutoři, v roce 1646 bylo šest kněží, dva magistři a tři koadjutoři. Z nich byli nejznámější: P. V. Chanovský, P. O. Stredonius, Výchova a vyučování studentstva se děly podle známých a osvědčených metod s cílem naučit žáky latině a vychovat z nich dobré katolíky. Výuka byla zadarmo, v studentských seminářích nadané chudé žáky opatřovali vším potřebným a tím odstranili ze svých škol žebrání. Zájem o školu se udržoval v ohecenstvu jednak veřejnými disputacemi a zkouškami, jednak veřejnými divadelními hrami. Historie klatovské koleje poznamenává, že již na sklonku r. 1636 na klatovské radnici se hrálo "Zikmund král a mučedník"; s tím bylo spojeno rozdílení cen pilným studentům. Podobně podle téhož pramene o Božím těle r. 1637 před jesuitským domem na náměsti bylo provedeno představení na slova Apokalypsy: "Hodem jest beránek". Koncem škol. roku 1637 hráli "Sv. Felix a Adaukt, mučedníci". Že tomu tak bylo i v následujících letech, vidno z různých zpráv v Historii. R. 1640 předváděli allegorický kus "Zbožnost", v r. 1641 "Asotus", r. 1646 o nešlechetném králi ostrogotském Theodorichovi a j. Aby mohli býti chudí studenti snadněji vydržováni, byly zakládány fundace (nadace).