Obce Z:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Zahrádka

• Hrzek Krlín ze Zahrádky je připomínán v roce 1398.
• V roce 1401 si činili bratři Jan a Zbraslav ze Zahrádky nárok na ves Prácheň.
• Volha ze Zahrádky byl v letech 1457 - 59 rychtářem města Horažďovic.
• O deset let později Ulrych ze Zahrádky zastával úřad v Horažďovicích a odkázal městu svůj majetek.
• Zbytky tohoto majetku, dva statky, byly v držení Horažďovic ještě v roce 1848.

Zavlekov

• Na začátku obce ve směru od Klatov uvidíte po levé straně na skále zbytky tvrze ze 14. století.
• V obci Zavlekov si můžete dále prohlédnout špýchar (technickou památku), který byl postaven ze zbytků nové tvrze. Nová tvrz byla postavena ve druhé polovině 16. století uprostřed vsi a zachoval se z ní pouze pozdně gotický portál.
• Dále v obci naleznete barokní kostel Nejsvětější Trojice, před kostelem pozdně gotickou kamennou křtitelnici a na severním okraji obce boží muka a čtyři památné lípy, staré 250 let.
• V blízkosti obce je rekreační rybník Valcha.
• První zmínka o tvrzi, na skále nad obcí, je z roku 1334, kdy byla v držení Dluhomila z Velhartic, který ji také postavil.
• Okolo roku 1480 byla tvrz v držení Půty Švihovského z Rýzmberka a od roku 1544 byla tvrz opuštěná. Okolo roku 1856 byla tvrz upravena na romantickou zříceninu hrabětem Taafem, držitelem panství. Zachovány zbytky zdiva čtyřbokého paláce s kruhovou baštou.

Zborovy

• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1418.
• Legenda první Na sklonku XI. stol. vzniklo v Evropě náboženské hnutí, jehož cílem bylo vysvobození Svaté země z rukou Mohamedánů. Papež svolal sněm, na němž byla vyhlášena křižácká výprava a tak r. 1095 byla vyzvána šlechta, aby šla vysvobodit Boží hrob a Jerusalem z moci nevěřících. Mnozí rytíři všech evropských zemí se vydali do boje, zdobili se kříži. V té době žil ve zdejší krajině v dřevěné tvrzi na vrchu Hrádku rytíř Hošek z Borov (viz pozůstatky hradiště na vrchu Hrádek). Žil jen se svým věrným služebníkem daleko od příbytků lidských v náboženském rozjímání. Když se dověděl o křižácké výpravě do Svaté země, rozhodl se jíti také do boje. Věrný sluha neopustil svého pána. Hned v prvních bojích byl rytíř i se svým sluhou zajat a uvězněn. Později byl sluha propuštěn, aby přinesl za svého pána vysoké výkupné. Dlouhá však byla sluhova pouť do vlasti a předlouhé čekání v zajetí. Rytíř Hošek poznal marnost čekání a v modlitbách se obrátil k sv. Janu o pomoc. Slíbil, že vrátí-li se domů, postaví kostelík blízko Hrádku. Té noci ho vyvedl sv. Jan z vězení a rytíř po dlouhém a svízelném putování došel konečně do vlasti. Hned splnil svůj slib a dal zbudovati kostelík ke cti sv. Jana nedaleko své tvrzi. Kolem kostelíka si lidé začali budovat stavení a tak vznikla osada, jež dostala jméno po rytíři z Borov - Zborovy.
• Legenda druhá Jiná pověst vypravuje, že kostelík založil Jaroslav ze Šternberka na památku svého vysvobození z bojů s Tatary. Slavný hostýnský vítěz se totiž octl sám mezi Tatary, kteří zle na něho dotírali, takže již svou duši poroučel Bohu a považoval se za ztraceného. Tu však náhle vyšší mocí byl zachráněn. Z vděčnosti postavil kostelík, na jehož zdi dal vymalovati obraz bojů s Tatary. Tato pověst se však nezakládá na pravdě, neboť Plánice nebyla ve XII. stol. majetkem Šternberků.
• Zborovy jsou dnes součástí obce Plánice. Dominantou vesnice je románská rotunda, jediná svého druhu na okrese Klatovy. Rotunda byla barokně přestavěna. Není turisticky přístupná. Rotunda byla několikráte vykradena a její interiér je téměř prázdný. V současné době chátrá.
• Malé, dvoudílné hradiště o rozloze 60 x 40 m na zalesněném vrcholu kopce Hradiště je opevněno mohutnými valy a příkopy, na některých místech stále velmi dobře patrnými. Jedna ze dvou částí, akropole, má tvar nepravidelného obdélníku. Na její východní části je ohrazena valem s příkopem, na západní straně navršenými balvany. Na severní straně se připojuje trojúhelníkové předhradí, které je od akropole odděleno příkopem a celý obvod je obehnán balvany. Hradiště Zborovy bylo vybudováno Slovany v pozdní době hradištní. Původní hradiště je však porušeno stavbou středověkého hrádku.
• Kostel sv. Jana Křtitele je stavba z lámaného kamene, omítnutá, původně románská, s apsidou a původním okénkem, bez výraznějších architektonických a dekorativních prvků tohoto slohu. Kostel byl založen asi roku 1200, ale přesná doba založení není známa. Jedinými prameny jsou legendy o jejím založení
• V XVIII. stol. byla přestavěna v barokním slohu (klenby a štuková výzdoba), opravena a obnovena r. 1778. Kostel se skládá z okrouhlé lodi, pravoúhlého presbyteria, nad nímž se zvedá barokní věž a polokruhové apsidy. Loď bez soklu má podobu románské rotundy, avšak bez zděné lucerny. Nad barokní římsou se pne stanová, původně šindelem krytá mansarda, hlavní vchod je v západní ose. Z každé strany je barokní okno, pod severním pozdější kobka s postraním vchodem. Po kamenných schodech přistavěných na východní straně se vstupuje na dřevěnou kruchtu. Presbyterium je osvětleno jediným barokním oknem na jihu, nad ním se zvedá věž přistavěná v XVII. nebo XVIII. stol. Ta je na hranách zaoblena a přikryta špičatou mansardou do níž se vstupuje zvenčí po původně dřevěných a nyní železných schodech na jižní straně. Nízká sakristie je přistavěna k severnímu bloku. Apsida, jejíž římsa je stejná jako věžní, se podstatně liší od lodní římsy. Nemá okna a její zdi jsou hladké, nejsou stopy ani po zazděných oknech. Vnitřek je prostý a chudý, cihlová dlažba má všude stejnou výšku.
• Okrouhlá loď měří v průměru 710 cm, nad ní se zvedá kopulové klenutí z lámaného kamene do výšky 840 cm. Triumfální polokruhový oblouk se otvírá do presbyteria, které je klenuto plackou. Vlevo jsou dveře do sakristie, vpravo barokní okno. Stavbu zakončuje 220 cm hluboká apsis sklenutá nepravidelnou konchou. Zděná mensa oltáře v presbytéři je barokní, na zdi apsidy je primitivní malba sv. Jana Křtitele z novější doby. Uvnitř kostela jsou lavice a velmi skromný oltář, na kterém jsou pouze svíce. Kostel byl bohužel v nedávné době vykraden a tak asi nenávratně zmizelo několik obrazů a soška sv. Jana Křtitele, která byla umístěna na oltáři.
• Boží muka
• Socha svatého Jana Nepomuckého

Zbynice

• Kostel Zvěstování Panny Marie, je románského původu. Byl postavený již na sklonku 12. nebo začátkem 13.století. Původní stavba tohoto kostela byla gotická.
• Zbynický kostel představuje stavbu přesně orientovanou podle světových stran, dříve byl zřejmě obehnán obrannými hradbami a příkopy. Původní románské stavbě zbynického chrámu náleží zdivo lodi a část severní a jižní zdi presbytáře.
• Mohutná hranolová věž přiléhající k západnímu průčelí lodi byla postavena později.
• Předpokládá se, že zde existovala nejdříve kaple, pojatá později do kostelní stavby jako jeden ze stavebních prvků. Teprve v době vrcholné gotiky asi v 15. století došlo k zásadní přestavbě, při níž vznikla apsida a byl postaven nový chór s polygonálním více-úhlovým závěrem, a dále boční kaple a sakristie.
• V roce 2002 byla zahájena nejrozsáhlejší oprava celého kostela.
• Zbynické rybníky Vyhlášena Přírodní rezervace: 20.12.1992 Výměra: 37.9348 ha
• Nejzachovalejší část soustavy rybníků s přilehlými vlhkými loukami. Významná lokalita sloužící jako hnízdiště vodního ptactva s hojným výskytem obojživelníků a plazů.
• Jádro rezervace tvoří rybníky Velká a Malá Strana

Zbyslav

• Ves Zbyslav je dnes součástí města Plánice v okrese Klatovy.
• První písemné zmínky o Zbyslavi se datují k roku 1552, kdy byla psaná jako Zbislaw. Během let se název obce měnil na Zbyslaw, Sbislav a také Zbislavj. Jméno Zbyslav je odvozené od stejného osobního jména. Původně území obce Zbyslav patřilo společně s Plánicí k nepomuckému cisterciáckému klášteru, který byl založen v roce 1144 z německého Ebrachu a patřila mu oblast od Mlázov ke Zdemyslicům.
• Zbyslav je malá vesnička, prakticky obklopená lesy, ležící asi 5 km severozápadně od Plánice s krásnou přírodní scenérií. Je to oblast pohody a klidu. První dochované písemné zmínky o Zbyslavi se datují r.1552. Během historie náležela obec postupně k Zelenohorskému panství, Němčickému statku a panství Plánice.
• Dnes Zbyslav spadá správou pod město Plánice. V obci v současné době trvale žije asi 50 obyvatel, přitom na počátku dvacátého století zde bydlelo téměř 280 obyvatel. Obec se skládá ze dvou částí, vlastní ves Zbyslav a osada zvaná Stuchlovna, dříve “Na Cvrndě“.
• K místním historickým zajímavostem lze zařadit kapličku se „zázračnou studánkou“ nacházející se nedaleko za obcí a boží muka, ke kterým přijdeme cestou ke kapličce. Kapličku pravděpodobně nechala postavit někdy v létech 1692 - 1696 hraběnka, manželka Mikuláše z Morzina, který v té době vlastnil Měcholupy , a to z vděčnosti Panně Marii za uzdravení z nevyléčitelné choroby. Kaplička je vystavena na studánce, ze které kněžna pila vodu a pak si ji nechala dovážet i na koupele, což vedlo k jejímu uzdravení.U této kapličky se konaly pak pravidelné poutě a to vždy o tzv. Svatodušních svátcích zvaných též Letnice – seslání Ducha svatého. Tyto svátky připadají vždy na sedmou neděli a pondělí po Velikonocích.

Zdebořice

• V r. 1869-1880 obec v okr. Klatovy, v r. 1890 pod názvem Stobořice obec v okr. Klatovy, v r. 1900-1910 pod názvem Stobořice t. Zdebořice obec v okr. Klatovy, v r. 1921-1950 obec v okr. Klatovy, v r. 1961-1979 část obce Číhaň v okr. Klatovy, od 1.1.1980 část obce Plánice v okr. Klatovy
• První písemnou zmínku o osadě nacházíme již v roce 1352. Jde tedy asi o nejstarší obec na Plánicku. Tehdy se uváděl název Sdoborzicz. Z toho zřejmě vznikla podoba Stobořice, uváděná od 16 století a používaná dodnes jako lidový tvar.
• Obec leží asi 2 kilometry od bývalé císařské silnice vedoucí z Klatov do Horažďovic, v nadmořské výšce okolo 700 m n. mořem. Nejvyšší kopec Rovná je uváděn s výškou 724 m n. mořem
• V obci se nachází kostel sv. Jiljí, vystavěný ve 14 století a přestavěný barokně v roce 1688.
• Další pěknou církevní stavbou je kaplička sv. Vojtěcha. Za pozornost stojí velké skalisko nade vsí. Je součástí významného krajinného prvku tzv. Zdebořických drah. Za příznivého počasí je z tohoto skaliska krásný výhled na velkou část Šumavy. Od německého Hohen Bogenu přes Ostrý, Poledník až po chladící věže jaderné elektrárny Temelín. Směrem na Plzeň je možné mezi stromy zahlédnout i zámek Zelenou Horu u Nepomuku.

Zderaz

• Se starobylým pojmenováním vesničky Zderaz se setkáváme v roce 1789, kdy je zapsána jako Zdaras, a stejně je tomu i v roce 1839. Zderaz se vedle Zdaraz objevuje až v roce 1848, ale v letech 1854-1921 je to opět Zdaraz. V roce 1921, kdy došlo v nové republice k revizi místních jmen, je stanoveno pojmenování Zderaz, i když se v některých pramenech tato podoba názvu objevuje už dříve, například v Ottově naučném slovníku, který říká,že tu bylo před sto lety pouhých sedm stavení a 35 obyvatel.
• Původní je zřejmě pojmenování Zderaz, Které vzniklo jako přídavné jméno přivlastňovací (přípona j+měkký znak) k staročeskému jménu Zderad. Soudí se tedy, že tu jakýsi dávný Zderad měl svůj majetek, pravděpodobně dvůr. Obce se stejným jménem najdeme ještě na okrese Chrudim a Rakovník a v Praze se jmenuje jedna ulice Na Zderaze, to podle známého zderazského kláštera, který tu stával.
• Zajímavostí zdejšího Zderazu je lidové pojmenování Chvojí.

Zdíkov

• Obec Zdíkov se nachází mezi městy Vimperk a Kašperské Hory. Leží na rozhraní Šumavského podhůří a Šumavy, v nadmořské výšce 700 - 1000 m n. m.
• Ve výškově členité krajině se začínají prostřídávat zemědělské plochy s lesními porosty. Západně od obce se rozprostírá oblast Šumavských plání - Churáňov, Zadov, Kvilda a Modrava.
• První zpráva o obci pochází z 13 stol. a Zdíkov patřil od těch dob řadě zemských a šlechtických rodů.
• Posledními pány Zdíkova byli Thunové z Hohensteinu.
• Roku 1868 byla postavena budova zámku.
• Od roku 1919 je zámek ve vlastnictví státu a v létech 1920 - 1975 v něm byla umístěna škola.

Zdouň

• Kostel zasvěcený svatému Vavřinci je obklopen hřbitovem.
• Stojí na kopečku nad říčkou Pstružnou na místě bývalé rýžovnické osady Vzduny
• kostel byl postaven v 1. polovině 13. století
• Osada Vzduny vyhořela v 15. století v době husitských válek (podle jiných pramenů v době 30-leté války v 17. století)
• Pověst o utopeném pokladu z Břevnovského kláštera (benediktini z Nezamyslic při cestě do bavorska - Niederaltaichu - v pokladu byla i zlatá socha svatého Vojtěcha a stříbrná socha sv. Vintíře)
• Kostel je postaven v románsko - gotickém slohu
• V roce 2006 byla provedena rekonstrukce kostela na Zdouni

Zelená Lhota

• Oblíbené letovisko Zelená Lhota se nachází v příjemné krajině na svahu Prenetu, nad pravým břehem údolní nádrže Nýrsko.
• První zmínka o obci pochází z roku 1533, kdy náležela statku Dešenice.
• Od roku 1757 byla Zelená Lhota jednou z poddanských vesnic na panství Bystřice.
• Kostel svatého Wolfganga vznikl v 18. století. Uvnitř kostela stojí oltář s dřevěnými plastikami z poloviny 18. století. Na střeše kostela je malá zvonička.
• Nedaleko obce se nachází vodní nádrž Nýrsko, která slouží jako rezervoár pitné vody.

Zhůří (Haidl Am Ahornberg)

• Obec Haidl am Ahornberg, jak se celým jménem pro odlišení nazývala, patřila původně k farnosti sv. Mořice u Annína. Tento farní kostel, lidově zvaný Mouřenec, se nacházel 4 hodiny cesty od samotné osady Zhůří.
• Prvá zmínka o obci je v z roku 1613
• Později byla obec přifařena k Javorné, což znamenalo zkrácení dalekých cest věřících na mše svaté. Přesto však zhůřští toužili po svém vlastním chrámu Páně.
• V roce 1684 zde nechal vrchní rychtář Georg Schmidt vystavět na své vlastní náklady kapli. Byla zasvěcena sv. Trojici a stále v samém středu obce. Počátkem 18. století byla kaple přestavěna a zvětšena, stále však nedostačovala.
• Z iniciativy a přičiněním místních králováckých sedláků byla roku 1762 zahájena stavba kostela. O nadšení zdejších osadníků, kterým hojně pomáhali i věřící z okolních samot, svědčí fakt, že již o rok později, přesněji 23. října byl kostel děkanem Weissenregerem ze Sušice slavnostně vysvěcen. Kostel stál na stejném místě jako původně kaple a byl též zasvěcen sv. Trojici.
• V následujících letech a desetiletích kostel několikrát vyhořel, avšak vždy byl znovu obnoven. Z původní dřevěné stavby se tak později stala opravdová dominanta Zhůří.
• Posledním zhůřským farářem byl Heinrich Krampe, jenž zde působil až do odsunu v roce 1946.
• Kostel bohužel po odsunu německých obyvatel postihl stejný osud jako nedaleký chrám Páně na Hůrkách, o němž jsem psal v minulém čísle Šumavských listů. Když sem počátkem devadesátých let minulého století konečně mohli přijet bývalí obyvatelé, našli zde jen základy zarostlé v kopřivách. Právě z iniciativy bývalých zhůřských občanů a za přispění Městského úřadu Hartmanice byla v místě zbořeného kostela postavena malá kaplička.
• V místě bývala svobodná královácka rychta.
• V roce 1929 byla v obci pošta, četnická stanice, Reifeissenka, 4 mlýny, 2 pily, výrobna kartáčů, dřevovýroba.
• V roce 1920 měla obec 79 obydlených domů, 598 obyvatel, z toho 6 Čechů.
• Z toho všeho dnes naleznete jen obnovenou kapličku na místě původního kostela.
• V současnosti se v některých materiálech používá název "Kepelské Zhůří" k rozlišení od Zhůří u Horské Kvildy (které je však součástí obce Rejštejn).
• Keply jsou totiž nejbližší osadou, která nebyla zničena.Obec Haidl am Ahornberg, jak se celým jménem pro odlišení nazývala, patřila původně k farnosti sv. Mořice u Annína.

Zhůří u Rejštejna (Haidl)

• Historie tohoto místa začala již ve 14. století, kdy těmito místy vedla Zlatá stezka kašperskohorská. Na úbočí Huťské (Zhůřské) hory stála věž pro ochranu stezky.
• Osada Zhůří (Haidl) byla založena pravděpodobně okolo roku 1720 asi v souvislosti se dvěma sklárnami na úbočí Huťské hory.
• První písemná zmínka o obci („Haydl“) je z roku 1785. V té době patřilo Zhůří jako samostatná obec k okresu Kašperské Hory, po roce 1869 bylo Zhůří uváděno jako osada obce Ziegenruk (Kozí Hřbety), dnes už rovněž zaniklé.
• Od roku 1880 bylo osadou obce Horská Kvilda, od roku 1961 doposud je osadou obce Rejštejn. (doplněno podle komentáře Václava Boňka)
• Na severním konci obce stála kaple sv. Václava - velká obdélná kaple (cca 4,5x7 m) s trojúhelníkovými štíty na obou stranách a sedlovou střechou. Věžička byla asymetricky posunuta k severnímu štítu, vchod byl v této štítové stěně. Na bočních stranách bylo vždy jedno obdélné okno, zakončené nahoře obloukem. Kaple byla zbořena v roce 1954.
• V letech 1945-47 došlo k odsunu německého obyvatelstva a následně k pokusu o osídlení obce přistěhovalci ze Slovenska a Rumunska.
• To vše skončilo v roce 1952, kdy byla oblast zabrána vojskem a vesnice postupně zbořena.
• V nově postavených kasárnách jihozápadně od obce a na ploše těsně pod vrcholkem Huťské hory sídlilo radiolokační stanoviště 522. roty 52. radiotechnického praporu PVOS. Byly zde instalovány dva radary sovětské provenience (po jednom přístroji P-20 a P-3a) využívané 158. hlásným plukem.
• Od 1.12.1984 do roku 1986 zde také měly základnu vrtulníky Mi-24D 11. vrlt (11. vrtulníkové letky) k ochraně státních hranic.
• Po roce 1990 vojsko kasárna opustilo a dodnes nejsou využita, pouze ze 4 důstojnických domků u kasáren se staly rekreační objekty.

Zlatá Studna

• Zlatá Studna byla vždy osadou obce Horská Kvilda.
• Prvá zmínka o osadě Zlatá Studna je z roku 1799, kdy zde město Kašpaerské Hory vybudovalo pro huťmistra Josefa Eisnera skelnou huť na duté sklo a páteříky. Posledním huťmistrem byl Ingác Rückl - huť vyhasla v roce 1880 (jedna z posledních zrušených hutí na Šumavě).
• Osada zanikla na přelomu 19. a 20. století právě v souvislosti se zánikem sklářské hutě.
• U huti byla hospoda, která stála ještě v době I. republiky, a chalupa, v níž bydlel sklářsky dělník Hartauer, jehož syn Andreas Hartauer, rovněž sklář (pracoval v Lenoře a v St. Pöltenu), je více znám jako hudebník a skladatel známé písně Na krásné Šumavě, kterou napsal pro svadbu své dcery Emily (Andreas Hartauer má památník v Lenoře a ve Freistadtu).
• V roce 1843 bydlelo na Zlaté Studni 138 obyvatel a byla zde i škola.
• Dnes jsou patrné základy, dále je zde rekreační objekt.

Zuklín

• Písemně se ves, respektive tvrz připomíná až roku 1631.
• Zuklín byl součástí panství Žichovice. V období romantismu zde byl postaven lovecký zámeček. Od roku 1713 byl statek Zuklín držen jezuitskou kolejí v Klatovech a náležel k panství Střela. Po zrušení jezuitského řádu v roku 1773 spadl veškerý jeho majetek na královskou komoru. Zatímco panství Střelu vzápětí odkoupil Josef Kraus, ředitel strakonického panství, Hoštice a Zuklín přešly pod správu náboženského fondu. Od něj je 12. 1. 1809 koupil Erasmus Obst, který získal o 3 roky později ve veřejné dražbě i panství Střela. Došlo tak k opětnému, již trvalému, sloučení celého velkostatku.
• Po roce 1790 čítal Zuklín jen dva domy, ale už po roce 1803 má 22 domů a 163 obyvatel; 6 sedláků a 12 chalupníků provozovalo zemědělství a lesnickou činnost, ostatní vyráběli dřevěné výrobky; v okolí se říkalo, že v Zuklíně rostou na stromech místo ovoce dřeváky.
• V Podzuklíně (v hlubokém údolí Zuklínského potoka) byly dva mlýny a pivovar (roční výstav kolem 100 hl, zrušen asi roku 1900). Už od 19. století je obec osadou Strašína.
• Zuklíně stál jeden menší mlýn jen o jednom složení a jedné stoupě a do poloviny 19. století přibyl další; k tomu zde byl jeden pstruzí rybník. Mlýn, dnešní čp. 2, patřil od 14. dubna 1720 Jiřímu Studničkovi. Jeho vnuk Matěj (25. 2. 1739 - 27. 3. 1813) byl vynikajícím lidovým řezbářem..
• Značný zdroj příjmů představovaly dvě panské vinopalny a dva pivovary, kde se zpracovával chmel ze dvou chmelnic na panství. Hoštický i zuklínský pivovar byly v provozu ještě v 70. letech 19. století, ten Zuklínský s ročním výstavem kolem 100 hl. Výroba piva v drobných pivovarech se však přestávala vyplácet. Vrchnost proto svůj pivovar v Hostících začala pronajímat (v r. 1906 strakonickému pivovaru) a druhý v Zuklíně do počátku 20. století zrušila docela.
• Stejně tak i ostatní průmyslová výroba soustředěná na statku Zuklín byla postupně omezována. Na počátku 18. století se tu nacházela vápenka, flusárna s roční produkcí 100 centéřů potaše, sklárna, kterou vrchnost zamýšlela pronajímat sklářskému mistru za 1.300 zl. ročně, a dvě pily. Z těchto průmyslových provozů fungovala v polovině 19. století již jen jediná pila.
• Už od 19. století je obec osadou Strašína. Dnes - dle tabule - zde končí Evropská unie.

Zvíkov

• Dvorce ve Zvíkově, jedná se o původní šumavskou architekturu.
• Roubené stavení čp. 3 je 200 let staré a je jednou z nejhezčích staveb na Šumavě

Ždánov (Zosum)

• Osada patřila až do roku 1848 pod Žichovické panství ( rod Lamberků ) a ti zde také do roku 1850 vykonávali veškerou pravomoc.
• Obyvatelé v té době pracovali v okolních panských lesích. Také pomáhali na nedalekém svobodném statku Peklo, zacož jim Ertlové(majitelé dvora) půjčovali koňské povozy.
• V pozdějších letech našli práci hlavně v továrnách, v Kašperských Horách.
• V osadě byl hostinec, obchod a švec. Pod osadu patřil i hotel Winkelbauer (postaven v roce 1869), u hlavní silnice.

Železná Ruda(Markt Eisenstein

• Původní osada vznikla v první polovině 16.století při říčce Řezná na důležité obchodní stezce z Čech do Bavorska, při nalezištích železné rudy - odtud také pochází název města Německý název města pochází ze středověkého statutu obce, která byla městysem a měla tzv. právo trhu, proto tedy Markt v názvu.
• Roku 1849 dostala osada statut městyse a nový majitel Kníže Hohenzollern-Sigmaringen rozšířil v roce 1852 území na více než 6.000 ha.
• Koncem 19.století nabylo město na významu vybudováním železniční tratě z Plzně do Bavorska s nejdelším tunelem v tehdejším Rakousko – Uhersku.
• Od konce 19. století dochází k rozvoji cestovního ruchu.
• Železná ruda zde byla komplexně zpracovávána - od tavby surového železa až po výrobu železného nářadí a železných prutů k dalšímu prodeji. Bohaté zdroje dřeva, zpracovávali uhlíři v milířích na dřevěné uhlí a kolomazníci na kolomaz. Dřevěné uhlí pak sloužilo k tavbě surového železa.
• Zpracování železa postupně na sebe nabalovalo další řemesla : horníci těžili rudu, povozníci ji dopravovali k pecím a rozváželi hotové výrobky, dřevorubci těžili dřevo (tehdy převážně tvrdé listnáče-buk a javory), uhlíři pálili uhlí, hutníci tavili rudu, kováři železo dále zpracovávali, tesaři a sekerníci stavěli hamry a vodní kola, kolomazníci "pálili" ze dřeva a pryskyřic kolomaz na mazání pohyblivých součástí vodních kol a hamrů a na kola vozů. Odhadem se tohoto procesu účastnilo minimálně 500 lidí.
• Železná "doba trvala cca 150 let zanechala obci jméno, a několik místních názvů : obec Hamry a Eisenstrass - česky Hojsova Stráž, Železný potok , Červené jámy .
• Vytěžením nalezišť železné rudy postupně odezněla výroba železa a zůstal zde jen jeden hamr jako kovárna.
• Hrabě Jindřich Nothaft z Wernecku si r. 1624 vyžádal povolení k zakládání skláren a osad. Celkem bylo v okolí Železné Rudy 11 hutí. Alžbětínská sklárna byla později jednou z největších skláren na Šumavě, ve 2. pol. 19. století vynikala zejména tabulovým sklem.
• Poblíž Železné Rudy se nacházela i ložiska křemene a vápence. Protože k výrobě skla bylo potřeba i hodně potaše, který se získává z dřevěného popela, byly zde vypalovány lesy jen kvůli získání dostatku popela - toto prováděli tzv. Aschenbrennerové. Potaš se pak vyráběla vyluhováním popela v tzv. "flusárnách". Mnohé hamry byly přestavěny na stoupy na drcení křemene pro sklárny.
• Masívní spotřeba dřeva železářů i sklářů postupně pohltila zdejší pralesy a protože po staletí byly těženy především tvrdé listnáče kvůli vyšší výhřevnosti (i vydatnější produkci popela na potaš), vznikly zde rozsáhlé holiny, které nikdo nezalesňoval.
• Na holinách se postupně objevovaly ojedinělé selské usedlosti a objevil se tu nový prvek - horský sedlák, především pastevec.
• Za doby sklářského boomu si zde významné sklářské rody stavěly honosná sídla (zámeček na Debrníku rodu Hafenbrädlů).
• V polovině 19. století se náklady na výrobu velmi zvýšily (díky rostoucí ceně dřeva) a zásoby křemene byly vyčerpány. Ve vnitrozemí nové sklárny využívaly levné železniční dopravy, levného černého uhlí a tak místní sklárny postupně zanikly. Poslední sklářský rod v Železné Rudě - rodina Abelle musela prodat zámeček na Debrníku. Z výtěžku dražby si postavili dům v Železné Rudě, kde je dnes Muzeum Šumavy.
• Pan Prokop - původně kupec z Volyně u Strakonic, který zde působil po dobu výstavby tunelu pod Špičákem jako kantýnský a po skončení stavby zde zůstal a poskytoval pohostinské služby prvním turistickým zvědavcům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět.
• Jedním z prvních návštěvníků Železnorudska byl Jan Neruda. Ten si bodrého hostinského i Šumavu velmi oblíbil a zval ho "otcem Prokopem". Zavítal sem i Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská i další. Zajímavým detailem je i to, že zpráva o požáru Národního divadla zastihla Jana Nerudu právě v penzionátu pana Prokopa na Špičáku.
• Železná Ruda do r.1850 spadala pod Zejbišskou rychtu.
• Teprve v roce 1850 se Železná Ruda stala samostatnou obcí s vlastní radnicí a starostou. Stalo se tak výnosem císaře Františka Josefa I. Bylo to i v souvislosti s událostmi r.1848.
• V době německé okupace (1938 - 1945) zřídily německé říšské orgány v Železné Rudě okresní úřad.
• V okolí se nachází např. Černé a Čertovo jezero a hora Špičák (1202 m)
• Barokní kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy (s dvojitou kopulí), kaplička sv. Barbory, křížová cesta atd. Místní muzeum a informační centrum sídlí v bývalém rodinném domě jedné významné rodiny sklářů a disponuje celoroční výstavou vztahující se k historii města, která byla úzce spjata se sklářstvím.
• Do roku 2007 nejdelší železniční tunel (1747 m) v ČR, vedoucí pod Špičákem.

Žichovice

• Po zániku staré tvrze v Žichovicích žádné panské sídlo téměř dvě sta let nebylo. Novou tvrz zde postavil až Jan Kavka Říčanský z Říčan, který r. 1563 koupil Žichovice spolu s několika dalšími obcemi a vytvořil z nich samostatný statek. Poprvé je nová tvrz písemně doložena r. 1577. R. 1603 žichovický statek koupil Jindřich Libštejnský z Kolovrat, který tvrz přestavěl na renesanční zámek. Poté, co Jindřichův syn František zemřel r. 1650 bezdětný, přešel veškerý jeho majetek na příbuzné. Žichovice získala jeho matka Alžběta z Lobkovic, která před svou smrtí (1663) statek odkázala Albrechtu Vilémovi Krakovskému z Kolovrat. Albrecht Vilém (zemř. 1689) nechal v r. 1680 na zámku vybudovat raně barokní kapli sv. Františka. Jeho syn Jan František zadlužil žichovický statek natolik, že byl r. 1707 donucen prodat jej pasovskému biskupovi hraběti Janu Filipovi z Lamberka. Ten pak r. 1716 Žichovice zahrnul do nově vzniklého lamberskému fideikomisu, k němuž náležely až do konfiskace r. 1948. Stavební úpravy objektu v 18. století za Vamberků nebyly nijak zásadní. Ve druhé polovině 20. století sloužil místní zámek bytovým účelům jako domov důchodců; v nedávné době pak byl opraven a dnes slouží potřebám obce.
• V souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, v níž se poprvé zmiňují jak Žichovice, tak i řada dalších vsí kolem Otavy. Listina je symbolicky uváděna k roku, v němž zemřel benediktinský mnich Vintíř, považovaný u nás za blahoslaveného, v sousedním Bavorsku za svatého. Listina se datuje k 18. říjnu 1045 (Vintíř zemřel 9. října tohoto roku) a uvedením jména Žichovice dává jasně najevo, že obec již existovala.
• Páni Švihovští prodali r. 1544 hrad Rábí, ale ponechali si Žichovice, kdež sobě pak nynější zámek vystavěli. V krátké následující době několikrát změnily Žichovice svého majitele: 1549 Jindřich Kurzbach z Tranchenberku na Milči a Helfenburku, 1557 Dionýs Malovec z Libějovic, 1559 Vilém z Rožmberka. Po rodu Kavků z Říčan přicházejí v roce 1603 Libštejnští z Kolovrat. V době, kdy majitelem žichovického panství byla Alžběta Kolovratová z Lobkovic, vznikl důležitý dokument, berní rula, soupis půdy, obyvatel i hospodářských zvířat. Další majitel Jan František zděděný majetek a zámek přestavěný Albrechtem do podoby, v jaké ho známe dnes, nedokázal udržet a v roce 1707 Žichovice koupil pasovský arcibiskup Jan Filip z Lamberka. Uherští Lamberkové byli posléze vystřídáni rakouskou rodovou větví, která si žichovický zámek s poplužním dvorem pronajímaným různým nájemcům, ponechala až do roku 1945.
• Výrazně se proměnily Žichovice koncem 19. století. Dál z vaziště vorů odplouvali plavci s vory plně naloženými dřívím. Říkávalo se jim hamburáci, neboť onen legendární přístav býval jejich štací.
• Od roku 1888 jim cestování za prací usnadnila nová vybudovaná železniční trať. Žichovice se ocitly na spojnici měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic. V témže roce začala v obci pracovat další důležitá instituce, pošta. Ta od počátku nového století navíc získala telegrafní stanici. A do třetice roku 1888 - je založen místní dobrovolný hasičský sbor. Jen o rok později začala pracovat první žichovická vápenka. Postupně se výroba rozšiřovala a modernizovala.
• Žichovice nejsou jen zámek. Jsou to stará památná rýžoviště, vápenkářská tradice, Otava s bohatou historií voroplavby, perel, lososů a zlata. Žichovice jsou pojmem pro mnoho drobných uměleckých památek stejně jako pro krásnu přírodu a pohostinný přívětivý kraj.

Žihobce

• Vesnici Žihobce písemné prameny poprvé zmiňují roku 1045. Tenkrát se jmenovala Sivohibice a kníže Břetislav ji daroval klášteru v Břevnově u Prahy. Jemu pak žihobečtí dávali desátky více než dvě stě let.
• Ve 13. století břevnovský opat Žihobce prodal. Neví se přesně kdy a komu, ví se však, že nový majitel byl zeman a že ve vsi postavil tvrz a kostel. Žihobce se staly střediskem svého okolí. Později se Žihobce staly samostatným statkem, jak o tom svědčí zmínky o místní vladycké rodině v letech 1350 - 1404 a 1406.
• Tvrz, na níž žihobečtí vladykové sídlili, byla zřejmě zničena za husitských válek; lidová pověst traduje její vypálení a zabití žihobeckého zemana v době, kdy Jan Žižka obléhal blízký hrad Rábí (1421).
• R. 1462 se hovoří pouze o pustém dvoře, který král Jiří z Poděbrad daroval Janovi řečenému House. Jan pak zřejmě poničenou tvrz obnovil. Protože se však přidal k zelenohorské jednotě stojící v opozici proti králi, byla tvrz královským vojskem r. 1467 znovu zničena. Jako pustá se pak připomíná ještě v r. 1556, kdy Jan Šťastný z Říčan prodával Žihobce Kryštofu Kocovi z Dobrše.
• Kocové z Dobrše, konkrétně Václav, pak panské sídlo v Žihobcích na počátku 17. století obnovili. Vdova po Janu Václavu Kocovi z Dobrše Lidmila r. 1616 Žihobce prodala. Po vystřídání několika majitelů (mezi nimiž figuruje i známý pobělohorský zbohatlík Don Martin Huerta de Hoef) se statek ve čtyřicátých letech 17. století dostal do rukou Iselinů z Lanau
• Ferdinand Iselin z Lanau nechal v r. 1688 žihobeckou renesanční tvrz přebudovat na barokní zámek. Rodina se přitom patrně dostala do finanční tísně, která vyústila v prodej Žihobců pánům z Lamberka (1709). Lamberkové pak zboží drželi až do jeho zestátnění r. 1945.
• Lambergský rod byl pánem na Žihobcích déle než dvě stě let. Lambergové byli rodem starým, slavným a mocným. Leč Gustav Jáchym, svérázný Lamberg, jenž v roce 1834 převzal celý knížecí majetek, našel zalíbení v prosté dceři žihobeckého šafáře Hrádka a pojal ji za choť. Vytrpěl za to své on i jeho děti. Gustava Jáchyma dodnes připomíná rozlehlý park s kamenným lehátkem, častým to místem jeho odpočinku, budova bývalé zimní zahrady, kde pěstoval subtropické stromy, bývalá škola, na jejíž stavbu značně přispěl. V podvědomí místních však nejvíce zůstává romantický, leč skutečný příběh kněžny - husopasky, žihobecké kněžny Černé Káči.
• Roku 1919 obec zakoupila budovu bývalého zámeckého skleníku, přestavěla ji a Žihobce se staly jednou z mála, ne-li jedinou vesnicí v Čechách, která měla budovu určenou výhradně divadlu.
• Žihobce byly první vesnicí bývalého okresu Sušice, v níž byla zřízena měšťanská škola. Stalo se tak v roce 1921. Ve stejném roce zde vznikla i dvouletá živnostenská škola pokračovací.
• Dominantou obce je velkolepý kostel. Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v pošumaví
• Zámecký park-představuje významný krajinný prvek přiléhající k ranně baroknímu zámku a má rozlohu skoro 4,5 ha.Prostorné palouky jsou zde lemovány vzrostlými dřevinami. Nachází se zde i vzácný převislý dub letní, javor tatarský a převislý jasan.V nejvýchodnějším a nejvyšším místě je odpočívadlo s kamenným lehátkem, kde kníže Lamberk s kněžnou „Černou Káčou“ odpočívali.

Žíznětice (Schiessnetitz)

• Nadmořská výška: 600 m.n.m.
• Přestože Žíznětice působí jako ves na konci světa (nezajíždí sem ani veřejná doprava), je písemně uvedena už ke konci 14. století, kdy je zapsán kdosi ze Zieznietic.
• Žíznětice, ač mají v názvu zakódováno starobylé slovanské slovo, bývaly obcí s německým obyvatelstvem.
• Před sto lety tu žilo v 21 číslech popisných 102 obyvatel hlásících se k německé národnosti.
• 1907 : 21 domů, 102 obyvatel (Seznam míst v království Českém, 1907)
2008 : 11 obyvatel (Úřad městyse Dešenice)