Obce V:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Vatětice

• (městská část Hartmanic) - víska připomínaná poprvé roku 1542.
• V roce 1790 čítala jen šest čísel, ale stál tu zámeček.
• Byla převážně německá, roku 1910 se ze zdejších 97 obyvatel hlásilo 90 k němčině.
• Bývala zde sklárna, která zřejmě ještě v polovině 18. století zvládala výrobu zlatého rubínového skla, tehdy řídkou a pozapomenutou.
• Na zámečku provozoval V. Müller pivovar s ročním výstavem 300 hl (zanikl 1905).
• 3. dubna 1883 se zde narodil historik, archeolog a pedagog Emanuel Šimek.
• V obci stojí památná lípa (obvod kmene 740 cm dle měření z r. 1998).

Velenovy

• Listy českých králů Přemysla Otakara I. a Václava I. potvrzují, že ves patřila ve 13. stol. ke klášteru sv. Jiří na Pražském hradě.
• Roku 1591 se zde připomíná Radslav ze Vchynic a v roce 1601 Bedřich Švihovský, který ves trvale připojil k nalžovskému panství.
• V roce 1630 měly Velenovy 35 lidí usedlých a poddaných ve dvanácti chalupách a výsadní krčmu.
• Podle staré povinnosti museli zdejší poddaní při svatbě svého pána, jeho dětí a při křtinách odvádět po dvou slepicích a jednom strychu ovsa vrchnosti, dále museli chodit na lovy a hony, jak jim vrchnost přikázala.

Velhartice

• Hrad byl založen na přelomu 13.a14.stol. a svým fortifikačním systémem patří k ojedinělým dílům české i evropské hradní architektury. Byl vybudován jako hrad dvoupalácové dispozice bezvěžového typu jako rodové sídlo pánů z Velhartic Bohumilem z Budětic. Na konci 14.st. hrad rozšířil Bušek z Velhartic o obrannou věž Putnu a gotická a originální kamenný most, který spojoval věž s palácem hradu – Rajským domem.
• V 15.st.bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na nově vzniklém dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna. V té době vlastnili hrad pánové z Hradce. Menhart z Hradce jako najvyšší purkrabí království českého nechal tajně na velhartický hrad převézt korunovační klenoty, aby zabránil korunovaci Jiřího z Poděbrad. (klenoty zde byly uloženy 1449-1453)
• Na počátku 17.st.hrad skonfiskován a prodán španělskému zbohatlíkovi z třicetileté války Martinu de Hoef Huertovi, který na horním nádvoří vystavěl pozdně renesanční zámecké (Huertovo) křídlo.
• 1952 hrad přidělen státní památkové správě a do r.1978 sloužil k rekreačním účelům
• Dominanty objektu tvoří neobyčejně hmotná torza středověkého hradu: palác zvaný Rajský dům a jeho protějšek, přední věž, vzájemně spojené mohutným kamenným mostem. Působivost těchto, ale i ostatních gotických staveb zvyšuje barevný odstín kamene, ze kterého byly vystavěny - červenohnědá rula. Na Rajský dům navazuje stavba novějšího renesančního paláce zvaného Huertovo křídlo; je ze 17. století.
• Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století, mezi roky 1290-1310, patrně jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Stavbu začal Bušek starší a později přebral Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. (Bušek mladší z Velhartic byl zpopularizován básní Jana Nerudy. ) Hrad byl budován v tehdy oblíbené tzv. dvoupalácové dispozici. Jádro hradu tvořily tedy dva paláce vzájemně propojené hradbami. Přední z paláců, Rajský dům, stojí na nejvyšším místě hradní skály. Je to stavba značné výšky a zajímavého půdorysu ve tvaru písmene D. Kamenné bylo u tohoto paláce pouze obvodové zdivo, vnitřní konstrukce byly původně výhradně dřevěné. Zajímavé jsou okenní otvory paláce, které dokazují jeho stavební změny - od nejstaršího sdruženého okénka v jižní zdi přes obdélné otvory s jednoduchým ostěním až k oknům se zbytky středního prutu. Z jihozápadního rohu paláce vybíhá zbytek hradby původně uzavírající horní nádvoří od západu, za renesančních úprav ale snesené. V tomto zbytku je zachován gotický portál - zadní portál původní vchodové věže. Hradba uzavírající nádvoří ze strany východní se nám zachovala ne příliš narušena, jelikož tvoří zadní stěnu renesančního Huertova křídla. Tato hradba přechází v druhý gotický palác na nejjižnějším cípu hradu. V hradbě jsou zachovány dvě řady střílnovitých okének a gotický portálek branky umožňující přístup na parkán před Rajským domem. Jižní gotický palác se stal při přestavbách v 17. století součástí Huertova křídla.
• Aby bylo lépe kryto poměrně dobře přístupné severozápadní čelo hradu, byla vybudována předsunutá velká hranolová obytná věž. Má masívní 2,5 m silné zdi. Ve značné výšce je její severovýchodní zeď protažena několika úzkými střílnámi a nad nimi okny s jednoduchým pravoúhlým ostěním. Uvnitř, v jihozápadní zdi věže, asi ve výši druhého poschodí, je hrotitý portálek ke schodišti, které vedlo v síle zdi do hořejších pater. Jediný možný přístup do věže byl po padacím můstku opírajícím se na jedné straně o dva kamenné krakorce na věži dodnes zachované a přecházejícím do portálku ve věži, na druhé straně nasedajícím na kamenný most (nynější přístup v přízemí je nového data).
• Spojovací článek mezi jádrem hradu a věží (resp. mezi Rajským domem a věží) je kamenný most - stavba, která v hradních areálech střední Evropy nemá obdoby. Je dlouhý 32 m, široký 3 m a vysoký téměř 10 m, se čtyřmi lomenými oblouky na masívních pilířích. Tato stavba umožňovala poměrně zajímavý a progresívní způsob obrany hradu v případě dobývání. Kdyby se nepříteli bylo podařilo zmocnit se paláce, mohli obránci hradu ustoupit z jeho druhého patra na most, který mohl být dočasně hájen, a tím zpomalit postup nepřítele k poslednímu opěrnému bodu hradní obrany, ve velké věži, v níž mohl zbytek posádky klást poslední odpor. Pochopitelně byl možný i postup opačný, od velké věže k Rajskému domu, přičemž padací můstky na obou stranách mostu dovolovaly přístup oboustranně znemožnit.
• Obranyschopnost hradu byla ještě zvýšena v 15. století hradbou obepínající celou severovýchodní část hradu, přecházející v hluboký ve skále tesaný suchý hradní příkop. Součástí této hradby byla vrátnice s širokým gotickým portálem, kterým se do hradu vstupuje. Přechod přes hradní příkop původně umožňoval padací most.
• Na spodním jižním nádvoří je ještě jedna výrazná stavba nepravidelného půdorysu - dvouštítový hradní pivovar, který pohledově nádherně vyvažuje úzkou a vysokou stavbu jižního gotického paláce. V držení rodu pánů z Velhartic zůstal hrad do roku 1390, kdy sňatkem přešel v majetek Jana z Hradce, jehož syn Menhart, nejvyšší purkrabí Království českého, odpůrce Jiřího z Poděbrad, často sídlil na Velharticích. Chtěje znemožnit korunovaci Jiřího z Poděbrad na krále, ukryl Menhart korunovační klenoty Království českého, k nimž měl vzhledem ke své funkci přístup, tajně na velhartickém hradě. Tím byly Velhartice nesmírně vyznamenány, ale hlavně to ukazuje na to, že byly v této době opravdu hradem bezpečným a pevným.
• Od poloviny 15. století do začátku století 16. byli vlastníky hradu Švihovští z Rýzmberka a po nich Zdeněk Lev z Rožmitálu. Tento šlechtic získal pro velhartické panstí několik dalších privilégií, nicméně svým nákladným životem ho zadlužil tak, že za jeho syna Adama z Rožmitálu byly prodány ve prospěch hlavního věřitele Jindřicha Planského z Žemberka. Na konci 16. století (1597) koupil panství Volf Gothard Perglar z Perglasu, ale po stavovském povstání, jehož se zúčastnil jeho syn proti Ferdinandu II., byly Velhartice zkonfiskovány. Získal je císařský generál Baltazar de Marradas, který je roku 1628 prodal neblaze proslulému generálovi Martinu de Hoeff Huertovi. Tento dobrodruh získal během třicetileté války různými svými loupežemi a lstmi velké jmění, dosáhl hodnosti generála a nakonec i šlechtického titulu svobodného pána z Velhartic. Do historie velhartického hradu, který byl v té době již značně poškozen, se zapsal Martin de Hoeff Huerta jeho rozsáhlou přestavbou. Za něho vznikl ve východní části horního nádvoří na mohutných základech gotického hradu nový pozdně renesanční palác, původně jak v přízemí, tak ve svým prvním patře s arkádami, vybavený komfortem válečného zbohatlíka. V budově tohoto paláce zůstaly zachovány mimo jiné prostory původní renesanční černá kuchyně, v prvním poschodí pak tzv. Rytířský sál se zbytky nástěnných maleb a s profilovanou štukovou římsou. Na jižním konci paláce, v bývalém druhém paláci gotickém, který se stal při přestavbách součástí Huertova křídla, je zajímavý prostor bývalé hradní kaple s válcovou věží. V rámci Huertovy stavební činnosti na hradě bylo z důvodů zpříjemnění prostředí mnoho vnitřních zdí hradu zbořeno, změněny směry komunikací a provedena řada zásypů. Při injektážních pracích byl například v rocc 1979 v takovémto zásypu objeven malý kamenný můstek postavený při založení hradu, původně sloužící k přístupu na horní nádvoří.
• Jméno Martina de Hoeff Huerty provází mnoho hrůzostrašných pověstí o jeho působení na velhartickém panství, kdy se svými třiceti jezdci tvrdě rekatolizoval zdejší kraj. Že jeho vláda na Velharticích však nebyla pro poddané jenom utrpením dokazuje to, že na velhartickém panství zrušil robotu.
• Roku 1653 již byla přestavba hradu patrně skončena a majitelkou hradu se stala Johanka Františka Račínová z Račína, která měla zájem o údržbu hradu. Její příbuzní zde však nežili a tak hrad pustl. Pustl i v držení Bechyňů z Lažan i francouzského rodu Desfourů. Od roku 1826 spravoval hrad rod Sturmffederů, který nechal nejpoškozenější části hradu opravit. Po nich přišel rod Hennebergů a nakonec poslední šlechtičtí držitelé hradu Windischgrátzové. Za těchto držitelů, vzhledem k tomu, že jejich finanční prostředky nepostačovaly na všechny opravy na hradě nutné, opravoval ze svých prostředků zdivo torzálních staveb hradu dobročinný spolek Družina sv. Kláry. Tyto opravy byly prováděny od roku 1930 do roku 1934.
• Roku 1945 opouštěü Windischgrátzové hrad a správu přebírá tělovýchovná urganizace Sokol, později Státní památková správa a od roku 1960 Západočeský krajský národní výbor. Od roku 1973, kdy přestaly být obytné budovy používány k rekreaci, byl hrad kompletně předán do správy Kraj ského střediska státní památkové péče a ochrany přírody - Plzeň. Byly zde zahájeny práce na základním statickém zabezpečení hradních staveb, na které bude navazovat jejich kompletní rekonstrukce (např. hradní pivovar). Upravené prostory pivovaru a následně Huertova křídla budou sloužit jako výstavní prostory. V dnešní době se malebný areál tohoto hradu stává stále více předmětem obdivu četných návštěvníků domácích i zahraničních, jak si to originalita hradu, jeho historie i krása půvabného okolí právem zaslouží. "
Petr Mejstřík
• Pojmenování místa, původně Vilhartice, se odvozuje od blíže neznámého Vilharta. Hrad a jeho první známý majitel Bušek z Velhartic se poprvé uvádějí v r. 1318.
• Bušek byl komorníkem a průvodcem markraběte Karla na jeho italské výpravě r. 1337 (zemřel v Meranu).
• Jeho stejnojmenný syn Bušek rovněž dlel často při družině krále Karla IV. jako mistr komory (od r. 1352).
• Po Buškově smrti (okolo r. 1371) převzal Velhartice jeho syn Jan (zemřel před r. 1390), jehož obě dcery se provdaly do rodiny pánů z Hradce. Starší Kateřina byla manželkou Jana staršího z Hradce (+1417) a držela jednu polovinu panství, mladší Anna po smrti svého manžela Menharta z Hradce (+1391) se provdala za Václava z Vartemberka, kterého Oldřich z Rožmberka přiměl, aby se vzdal Annina nároku na druhou polovinu Velhartic, kterou přikoupil (1395) zmíněný Jan starší z Hradce. Po něm dědil syn Menhart, za něhož vystavěna na hradě velká věž na úschovu korunovačních klenotů uložených na velhartickém hradě za husitských válek.
• Když zemřel (1453) Menhartův syn Oldřich z Hradce, poručník jeho nezletilých dětí Zdeněk ze Šternberka prodal velhartické panství Děpoldovi z Rýzmberka. Od jeho potomků koupil Velhartice r. 1506 Zdeněk Lev z Rožmitála a z Blatné (+1535). Jeho dědic Adam Lev vzal na sebe povinnost splácet otcovy dluhy, zadlužil se však navíc sám a nezbylo mu než prodat r. 1540 velhartické panství Adamu ze Šternberka. Nevalné hospodaření nakonec vedlo r. 1589 k rozdělení panství, přičemž hrad a část panství získal Jindřich Plánský ze Žeberka. Od jeho vnuka Jana Viktorina koupil v r. 1597 Velhartice Volf Perglar z Perglasu.
• Volfův syn Václav Otakar se přidal na stranu evangelických stavů (1618 – 1620) a majetek mu byl po Bílé hoře zabaven. R. 1622 jej zabral císařský generál Baltazar Marradas, ale v r. 1628 byly Velhartice prodány císařskému plukovníku Martinu de Hoeff-Huertovi. Tento cizinec prováděl na velhartickém panství násilnou rekatolizaci. Do dějin hradu se zapsal výstavbou pozdně renesančního paláce na starých gotických základech a pivovaru v podhradí. Po Huertovi (+1637) dědila jím adoptovaná Anna Marie z Moldavy. V soudním popisu panství z r. 1653 se rozeznávala zadní (středověký) trakt od nového zámku. Vysoká gotická věž byla tehdy pustá a sloužila jako sýpka. V druhém parkánu stál pivovar. Toho roku (1653) koupil Velhartice klášter karmelitánů v Menším Městě pražském, ale ještě v témže roce zase panství prodal Johance Františce Račínové z Račína.
• Další rychle se střídající majitelé velhartického panství byli vedeni jen hospodářskými zájmy a hrad zanedbávali. R. 1813 se Velhartce dostaly do majetku rodiny Sturmfelderů z Oppenweileru. Člen rodu Karel začal v r. 1848 opravovat starý hrad v duchu romantických nálad. Za posledních držitelů velhartického velkostatku Henneberg-Spiegelů byl okolo r. 1930 upraven Huertův palác podle návrhu architekta K. Pecánka.
• Do rozsáhlého hradního areálu se vchází gotickou branou v původní hranolové věži (dnes zčásti snesené), před níž býval příkop. Před dolní částí hradu, předhradím, je úzký parkán a za ním hradba zpevněná okrouhlou baštou a vysokou věží vlevo. Z gotické části hradu se zachovaly zříceniny obytného paláce zvaného Rajský dům, spojeného mohutným kamenným mostem s protější věží zvanou Putna, do níž býval přístup z mostu po padacím můstku do zachovaného gotického portálku v prvním patře. Věž byla třípatrová, v její jihozápadní zdi vedlo schodiště do horních pater. Sousední renesanční palác byl přistavěn k staré hradební zdi, v níž zůstal gotický portálek a střílny. V poschodí jsou patrné zbytky někdejších nástěnných maleb. Na tento renesanční trakt přestavěný v 19. století navazuje nejstarší část hradu s gotickou kaplí a válcovou věží.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - Jižní Čechy
Pověsti z Velhartic
Don Hoef Huerta císařský generál, vpadl do Dobříše.Cizák dobrodruh, bývalý krejčík, pak lokaj a špehoun, se všemožně přičiňoval, aby se zalíbil císaři Ferdinandovi II., mstícímu se krvavě na českém národě. Se svou zdivočelou soldateskou táhl od města k městu, pálil a vraždil a mučil zatvrzelé „kacíře“.V Dobříši chytili jeho slidiči bakaláře Pavla, který se tam skrýval, přijav místo správce. Aby měli důvod k jeho trýznění, vyzvali ho, aby vstoupil do vojska a přísahal císaři věrnost na standardu.„Nemohu, nebudu, nechci lháti Bohu,“ prohlásil bakalář statečně surovým žoldákům, kteří ho jali.Když uslyšel Huerta o jeho vzpouře, dal si ho předvésti. Obořil se na něho, počal mu hroziti strašlivými tresty. Bakalář nesinal před jeho ďábelskou tváří, neprosil, nepoddal se. Slyšel sice již mnoho vyprávěti o jeho krutosti, avšak vědom si svého práva nepocítil před cizákem bázeň, nýbrž jen bezmezné pohrdání. „Zmrskejte ho!“ poručil Huerta a sám přihlížel, jak dopadají na jeho obnažené tělo krvavé rány. Trýzněný zaťal zuby, nehlesl, neprosil, nechtěje dopřáti surovci, aby se radoval z jeho nářků.Huerta šílel vztekem. Poručil zmučeného bakaláře spoutati na rukou i nohou a dopraviti ho na hrad Velhartice, který obdržel od císaře za své krvavé služby.Zneuctěn byl ten hrad, bývalé sídlo slavného Buška z Velhartic, k nebi o pomstu
volaly jeho šeré zdi, v nichž se kupily zločiny nového pána, kterého uvedly do panského
stavu neřesti, lest, bezcitnost a zrada.V hluboké, mrazivé lidomorně, podobné temnému
hrobu, do níž byl spuštěn, trpěl nešťastný bakalář zimou i hladem a jeho tělo za živa
hnilo.Avšak ani tehdy nezaslechl Huerta z bakalářova vězení nářky a vzdechy, nýbrž jen
nábožné zpěvy.„Buď, Pane, naším mstitelem!“ zpíval bakalář Pavel a Huerta, když uslyšel tu píseň, prchal dovnitř hradu, jsa úzkostí zchvácen. Když pak zpěv neustával, když se dále linul z hladomorny a plnil tajuplným způsobem hradní síně, tu v zuřivosti poručil Hoef stříleti do vězení. Však ani potom zpěvák neumlkl, neboť se mu střely vyhnuly.Nevida zbytí, rozhodl Huerta, aby propustili bakaláře z vězení. Žoldnéři spustili do věže okov, oznámili vězni, že mu Hoef dává milost. Vězeň, odmítaje milost z rukou vrahových, netkl se okovu, zůstal dále na dně hladomorny. Čekal tam na smrt, zpíval do posledního dechu
nábožné písně. Jak cizák žil, tak i bídně zemřel. Slyšte, co si o jeho smrti vybájil lid a co vtělil básník Adolf Hejduk v píseň o císařském pochopovi, vrahovi a lháři: Velhartice plny světla, stihla lotra boží metla. Zvěst zámeckým letí domem, že Huerta hyne morem.
Bouře byla. Velcí, malí zděšeně se křižovali. Všechno prchlo z komnat spěchem, z hradu letěl – satan z Hoefem.
Deštivá louka
Strasti, které doprovázely třicetiletou válku, stihly též kdysi tak šťastnou obec velhartickou, kvetoucí v blahobytu. I v ní jako jinde po Čechách zuřily nemoci, bída a hlad. Morem zemřeli chalupník Sluka a jeho žena a nechali tu tři malé, nedorostlé děti – tři osiřelá ptáčátka, hynoucí hladem, strádající bídou.
K chalupě náležela dvě malá, nevýnosná políčka a kromě nich pěkná, úrodná louka, stroucí se v údolí pod vrchem Borkem. Co však bylo dětem platno, že zdědily louku, když jejich slabé síly nestačily k tomu, aby ji mohly sklízeti.
Hlad na ně doléhal den ode dne krutěji. Ploužily se jako stíny po lesích, vyhrabávaly kořínky, živily se bídnou, odpornou stravou, která jim více škodila, nežli prospívala.
V největší bídě, když snědly poslední zbytky zásob, smluvily se děti, že prodají louku.
Kdo však v těchto zlých dobách, kdy vojska vydrancovala kdejakou chatu, má ještě peníze, aby ji mohl zaplatit? Sousedé nebyli na tom o mnoho lépe nežli Slukovy děti. I u nich plakaly děti hladem a ženy starostlivě chmuřily líce. Jen nahoře na zámku – tam bylo všeho dost jako v pohádkové zemi hojnosti. Tabule se prohýbaly pod tíží jídel, poháry zvonily, hudba hrála a rozléhal se smích, neboť don Huerta měl peněz jako třísek.
Děti si vzpomněly na Huertu, šly prodati louku na zámek.
Vpustili je dovnitř, zavedli do kuchyně, kde právě připravoval kuchař sladkou kaši, a šli
oznámiti donu Huertovi, že jsou tu děti z městečka, které mu chtějí cosi prodati. Dětem se
sbíhaly sliny na jazyku, když ucítily vůni pokrmu, jehož již tak dávno nepožily. Žádostivě
pohlížely na ohniště, těšily se v duchu, jak si samy, až prodají louku, navaří takové kaše, omastí ji a osladí medem…
Přišel pán zámku, otázal se zhurta dětí, proč přišly na zámek, co že si přejí.
Padly na kolena, sepjaly ruce. Žalovaly na své neštěstí a bídu, oznámily donu Huertovi, co mu přicházejí nabídnouti. „Nepotřebuji louky, nekoupím – „ odbyl je Huerta a obrátil se ke dveřím síně. „Milost, slitování!“ zaúpěly děti. „Co nám platna louka, zhyneme-li hlady? Dáme svoji louku za hrnec kaše.“ „Dobrá…Vezměte si kaši, louka bude moje!“ řekl Huerta, zasmál se a vystoupil na věž, aby odtud shlédl louku, kterou právě koupil.
Děti si donesly kaši domů, jedly a jedly, dokud nebyl hrnec prázdný. Kaše byla pryč a louka ztracena navždycky! Děti vypukly v srdcervoucí pláč, že byly takto
ošizeny, že otcovské dědictví zbůhdarma promarnily.
Lítost je sžírala, hlad je znovu trýznil. A nežli se nadály, byl tu opět krutý host, který předtím je oloupil o otce a matku. Zachváceno morem, dítě po dítěti uléhalo a usínalo v horečce k věčnému spánku.
Od té doby sama nebesa lkala nad bezprávním, jehož obětí se stali hladoví sirotkové. V době, kdy na louce, prodané donu Huertovi za hrnec kaše, začali kositi trávu, snesl se na ni prudký déšť – pláč oněch nešťastných dětí.
Proto jí říkali „deštivá“ louka.

Velký Babylón (Gross Babylon)

• Velký Babylon byl původně sklárna,později královácký dvorec a osada s pěti domy.
• Dvorec patřil od 17. století rodině Haasově,jejichž hrob je na obnoveném hřbitově v Dobré Vodě, kam patřili farou.
• Velký Babylon byl jako osada obydlen ještě v roce 1985.
• Opuštěný dvorec rychle chátral.
• Nový majitel tuto jedinečnou usedlost zboural a bude údajně stavět novou.
• V roce 1880 tu stálo šest domů a 45 obyvatel,v roce 1921 25 lidí ve 4 domech.

Velký Bor

• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1283.
• Městečko své názvy měnilo - Bor Křížovnický, Bor Větší, aby se odlišilo od svého protějšku Malého Boru.
• V první třetině 14. století, patrně za pánů z Potštejna, byl na návrší vybudován hrad dobytý a pobořený husity v roce 1420. Nebyl již nikdy obnoven, kamenné zdivo bylo zcela rozebráno, avšak hradní, později klášterní kostel zasvěcený sv. Burianovi zůstal zachován.
• Při něm byla v roce 1764 postavena mohutná budova špitálu, která se ve své hmotě dochovala dodnes. Kostel se stal jeho součástí a byl zasvěcen sv. Petru a Pavlu. Po zrušení špitálu z něho vznikla škola, která sloužila až do roku 2001.
• Na východním úpatí kopce stojí kostel sv. Jana Křtitele, původně románský (loď s půlkruhovými okénky na jižní straně), kolem r. 1300 raně goticky přestavěn, okolo r. 1500 sklenut křížovou klenbou. Barokní úpravy provedeny v 18. století. V 70. letech 20. století upraven do nynější podoby.
• Oltářní obraz od J. Schmidta z roku 1878, cenná je gotická socha Madony z pol. 15. století. V blízkosti farní budovy stál ještě v pol. 17. století residenční dvůr Elišky z Rýzmberka.
• Východně od vesnice barokní kaplička sv. Anny se studánkou
• Při silnici do Jetenovic krásná boží muka.
• Ve Velkém Boru se narodil známý vynálezce pušky zadovky Sylvestr Krnka (1825) a malíř Bohumil Ullrych (1893).

Velké Hydčice

• Obec Velké Hydčice se nachází v oblasti osídlené již před více než 2 tisíci lety př. n. l. Takřka na každém Kroku se setkáváme se stopami dávnách předků - s pozůstatky jejich činnosti, zručnosti a píle, s výtvory jejich myšlení a uměleckého nadání. Z těchto dob pochází i žárový hrob objevený na poli v Luhu.
• Velké Hydčice, ves u Horažďovic, patřila roku 1045 klášteru břevnovskému. Prvotně tu byli dva Hydčici a po nich dvě osady, jež se později přídavky Velké a Malé rozeznávaly. Klášteru patřili až do 1. 1420, pak se dostaly v zápisné držení ke hradu Rabí. L. 1543 dědičně prodány a při prodeji panství rabského 1. 1549 ponechány při panství horažďovickém.
Zdroj: (Místopisný slovník historický Království českého, August Sedláček)
• V roce 1654 spadly Hydčice do prácheňského kraje. Podmínky pro hospodaření v důsledku třicetileté války byly velmi nepříznivé, mnoho hospodářů ze svých usedlostí zběhlo, někteří pak i ukončili svůj život. Hospodář Matouš Karšík z Velkých Hydčic se roku 1672 oběsil.
• Koncem 17. a začátkem 18. století jsou zmínky o obci Velké Hydčice, že patřila školou do Malého Boru. Zemřelí obce byli pochováváni na hřbitově kolem prácheňského kostela, na němž se pochovávali i zesnulí obcí Boubín a Veřechov. Svého času se zde pochovávali i osadníci z Bojanovic.
• Velké Hydčice, ves na pravém břehu Otavy, úř. 1854 Hydčice velké, Hydčice malé, v r. 1884 Hyčice Velké a Hyčice Malé.
• Do roku 1924 se obec jmenovala Velké Hyčice a od r. 1924 nařízením Zemské politické správy v Praze změnila název na Velké Hydčice a stanice dráhy na Hydčice.
• Z novějších dějin sedozvídáme až o stavbě nové dráhy z Horažďovic Babína do Klatov v roce 1883. Veřejné dopravě byla odevzdána v r. 1888.
• V roce 1925 se začalo se stavbou silnice z Velkých Hydčic do Horažďovic za cenu 160 tis. Kč/km, kde dělníci pracovali za mzdu 1,30 - 1,50 Kč/hod. Silnice byla dokončena roku 1928.
• Pan Josef Měřička postavil na katastrálním území Velkých Hydčic továrnu na pletené zboží.
• Od 1. 6. 1942 byl přidělen celý soudní okres Horažďovice k politickému okresu Sušice. 5. května 1945 přijela americká armáda do naší oblasti.
• V roce 1956 postavily Šumavské vápenky první dvě bytovky, každou se čtyřmi byty. Tím se započalo s výstavbou částí obce nad silnicí.
• Přes řeku Otavu si občané v r. 1965 postavili, lanovou lávku pro pěší, spojující Malé a Velké Hydčice. Do té doby se jezdilo přívozem. Pevné lávky, které se stavěly před lanovou, každoročně zbořili ledy.
• Od roku 1982 se postupně opravoval kostel na Práchni. Kostel byl několikrát vykraden, takže z vnitřní výzdoby zbyly pouze fresky malované na zdi sv. Cyrila a Metoděje a sv. Vojtěcha, malované historikem města Horažďovic, ředitelem muzea - Karlem Němcem. Na oltáři je obraz sv. Klimenta, kterému je kostel zasvěcen. Dále byla opravena i hřbitovní zeď a rozšířen a upraven prostor před hřbitovem

Veselí

• 1708 koupila vdova po Jindřichu Fremutovi Eliška rozená Černínka z Chudenic stek Veselí. K němu náležely vedle tvrze a dvoru poplužního, pivovar se sladovnou, hojně pozemků, několik rybníků, mlýn, celá ves Veselí a části vsí Miletice, Lhotka a Spůle.
• Ve vsi Veselí již ve druhé polovině 14. stol. existoval samostatný statek a předpokládá se, že i tvrz. Tvrz stála na vyvýšeném místě, chráněná z jihovýchodu záplavovým uzemím Úhlavy, kde byly založeny rybníky. Od severu a západu byla chráněna příkopem. Zjištěné zbytky obvodového zdiva, které jsou součástí zámku, jsou datovány do 16. stol a nacházejí se na ploše o rozměrech 30 x 13 m. V roce 1863 se majitelem veselského statku stal Fridrich Stadion-Thannhausen, který nechal tvrz stavebně upravit a přestavět na zámek. Panství vlastnil až do roku 1885.
• Později se majitelé střídali. Poslední majitel před rokem 1940 byl židovského původu a v roce 1941 byl jeho majetek němci zkonfiskován.
• Po válce se do roku 1948 hledal majitel či oprávněný dědic a po roce 1948 se zámek stal majetkem Československého státu. Byl využíván zemědělskými podniky jako kanceláře a později byl upraven i na byty. Dnes se zámek rozpadá a je v rukou zahraničních vlastníků.
Zdroj: Úlovec J., Hrady zámky a tvrze Klatovska,

Vchynice-Tetov (Chinitz-Tettau)

• Místní část Modravy, založená při skelné huti roku 1792, leží ve stráni nad levým břehem Vydry a táhne se směrem k Rokytě.
• V době vzniku(1790-92)se obě osady jmenovaly Einbauren a Brennten.
• Na mapách 3.voj.mapování je ještě skupina chalup vysoko ve stráni označena jako Brentehäuser.
• V roce 1840 bylo ve Vchynicích-Tetově 39 domů se 282 obyvateli. Bývala tu i tzv."Wanderlschule", tj. škola bez vlastní budovy. Vyučovalo se každý týden v jiném stavení.
• Od roku 1884-87 byla škola nastálo v chalupě č.30 u Knoglů. Časem byla škola pro vzrůstající počet žáků malá, proto se roku 1907 přistoupilo ke stavbě nové budovy dvoutřídní školy, v jejímž prvním patře se nacházely i dva byty pro učitele.
• V lednu 1910 byla dokončena a zahájilo se vyučování. Byla to nejkrásnější stavba v celé obci.
• Pod osadou prochází Vchynicko-tetovský plavební kanál, který byl vybudován podle návrhu inženýra Josefa Rosenauera v letech 1799 až 1801, obcházel nesplavný úsek Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou. Celý systém, který zahrnoval sedm umělých vodních nádrží, zvaných klauzy či švele, umožnil po splavnění větších přítoků Vydry dopravu dřeva z dosud nepřístupných oblastí Šumavy do Otavy a odtud pak dále vnitrozemím až do Prahy. Kanál, dlouhý 15,8 km, začíná pod osadou Vchynice-Tetov u hradlového mostu a původně končil skluzem do Křemelné.
• Za Vchynicko-Tetovským kanálem stávala legendární Hauswalská kaple vyhozena do vzduchu v roce 1957.
• Z Vchynic-Tetova pochází rod Kinských. Prvním známým členem rodu byl Jan Dlask ze Vchynic a na Opárně, připomínaný roku 1470. Jan Dlask Vchynský ze Vchynic a Tetova již měl kompletní přídomek i s Tetovem, zemřel roku 1590. Václav Kinský z Vchynic a Tetova (*1572, †1626) jako první použil příjmení Kinský, odvozené od Vchynic.

Vlastějov

• (městská část Hartmanic) - obec jihozápadně od Sušice, poprvé zmiňovaná v roce 1465.

Vlčnov

• První zmínka o Vlčnově je uváděna v souvislosti s opatem Johanem z Velhartic.
• V roce 1565 je uváděn společně se Zbynicí, Krutěnicí a Lešišovy k Velhartickému panství.
• Roku 1654 patřila ves Vlčnovy k statku Zavlekovskému , který v té době vlastnil Jiří Mikuláš Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Obcí byl přičleněn k Brodu. Jsou zde uváděni hospodáři: Ondřej Hořejší, Ondřej Kocík, Kuneš Kloud, Jiřík Vyklouz, Blažej Brousek, Lukáš Císař, Václav Kočí a Matěj Kovařík.
• Roku 1739 došlo k připojeni Vlčnov a Zavlekova k Nalžovskému panství.
• Byl zde obecní úřad, později MNV až do roku 1972, kdy připadly k Zavlekovu.

Vojetice

• V lese u Vojetic najdeme jako pozůstatek minulých dob zajímavé pasti na chytání vlků. Dodnes se jim říká "vlčí jámy".
• Pasti jsou válcovitého tvaru, hluboké kolem 4 m a široké asi 1,5 m. Jsou vyzděny na sucho z lesního kamene. Byly vybudovány při stezkách, kudy zvěř probíhala. Otvor byl zakryt chvojí tak, aby splynul s terénem. Nad otvorem se pověsila návnada. Vlk, který do hluboké pasti spadl, se nedostal ven a zahynul.
• Dvě takové staré pasti, ještě poměrně zachovalé, najdeme v lese poblíž "Farmářské stezky" asi jeden km od Vojetic.

Volšovy

• původní názvy Ulišov, Volišov,
• Obec je připomínaná r. 1045 jako majetek břevnovského kláštera,
• Tvrz Koců z Dobrše ze 16.st. byla přestavěna za Dohalských v 2.pol.18.st. na barokní zámek, dříve též sirotčinec,
• Při Volšovce je rozsáhlé rýžoviště , kde se rýžovalo od doby laténské až do 15.st.(nálezy středověk.nářadí).
• Jakob Veith roku 1807 získal ještě šumavský statek Albrechtice (Albrechtsried) a pro syna Wenzela Veitha pak rovněž šumavské Volšovy (Wolschow) u Sušice (Schüttenhofen). I ten si pro svou lidskou vstřícnost získal na svém majetku tu nejlepší pověst.
• Pobýval zde mladý Klostermann.
Pivovar Volšovy byl zrušen asi 1890; 1 000 hl; Dr. G. Obst.
Dnes na zámků sídlí Česká katolická charita. Pořádá zde různé kulturní akce.
Pověst: V zámku ukryt poklad.

Vrhaveč

• Součástí Lubského majetku. R.1544 prodána Vilémem Loubským Klatovům s dvory kmetcími s platem

Vřeskovice

• Kostel sv. Jana Křtitele - Děkanský kostel se připomíná již v roce 1245. Kostel je dominantou pahorkatiny v předhůří Šumavy. Pohled na kostel nás provází několikakilometrovým úsekem z hlavní silnice Plzeň - Železná Ruda.
• Ves Vřeskovice leží na rozhraní chudenické vrchoviny a povodí řeky Úhlavy. V dějinách je o vsi zmínka již roku 1352. S Vřeskovicemi hraničila ves Úpoř, známá pod německým názvem Sonanger. Její držitelé se tak psali v letech 1362-1409. Na kopci vznikla před rokem 1409 tvrz, která patřila větvi rodů Drslaviců. Již v letech 1336- 1339 byl držitelem statku a okolních dvorů Ota z Vřeskovic, známý později jako Ota z Biřkova a z Roupova. Racek z Vřeskovic se v roce 1385 zúčastnil křižácké výpravy proti pohanským Litevcům. Při tažení na Dunaj v roce 1392 dospěl Racek na hranice Chorvatska. V 15. století patřily Vřeskovice Roupovským z Roupova. V roce 1574 byla zdejší tvrz již pustá. Dnes se z kdysi pevné tvrze zachovala pouze nízká zídka.
• Jedním z vysvětlení původu názvu obce je, že tu žili lidé na vřískách či vřeskách. Tak byl označován kopec na kterém rostlo hodně vřesu. Vlivem nářečí se obec nazývala i Břeskovice.
• Ve Vřeskovicích se nacházejí dvě školní budovy. První záznam o zdejší škole pochází už z roku 1653. Na větší patrové budově se nachází kovová deska s nápisem ve staré češtině.
• V dnešní Vřeskovické škole se už nevyučuje, ale působila v ní řada významných učitelů. Jedním z učitelů byl Ferdinand Sládek. Narodil se v Praze a do Vřeskovic přišel jako osmnáctiletý. Protože zde učil šedesát let, dalo by se říci, že má asi rekord v působení na jediné škole. Bachova vláda zakazovala zpívat Tylovu píseň 'Kde domov můj'. Tato píseň se učiteli Sládkovi velmi líbila, složil na ni tedy pozměněný text a tato píseň se zpívala na škole dál.
• Nedaleko obce, u vrchu Stříbrnice se nacházely lázně, které asi v roce 1881 staly majetkem panství korunopoříčského. Vyvěrá zde železitý pramen. Později lázně sloužily jako zájezdní hostinec, později jako hájovna

Výrov

• Těsně u Malechova, tedy mezi Dolany a Švihovem, najdeme na břehu řeky Úhlavy vesničku Výrov. Vesnička je hodně starého data. Na přelomu 14. a 15. století byla krátce za sebou dokonce zmíněna dvakrát. Jako první byl v roce 1391 vzpomenut jakýsi Jindřich z Výrova (Henrici de Wyrow). V polovině 16. století je ves zapsána jako Wayrow a pak se po čtyři století vyskytuje jako Weyrow. Je tu tedy v obou případech zachycena nespisovná podoba Vejrov.
• Názvu Výrov se použilo poprvé v r. 1848. Podle pojmenování této vesničky se dá soudit, že tu měl majetek, pravděpodobně dvůr, jakýsi Výr. Toto jméno sice není ve staré době doloženo, ale i tak můžeme tvrdit, že vzniklo od slova výr, což bývalo nejen označení ptačího druhu, ale také nadávka, která doznívá i dnes třeba ve spojení „Ty jsi ale vejr“.
• Dokud byl Malechov samostatnou obcí, byl Výrov jeho osadou, když však připadl k Dolanům, přešel k nim i on. V současné době je Výrov samostatnou částí Obce Dolany.
• Uprostřed trojúhelníkové návsi stojí pod lipou hezky opravená výklenková kaplička, obehnaná plůtkem. Naproti turistické orientaci je usedlost s barokní vjezdovou branou a

Vysoká hůl (Hohenstock)

• Hohenstock byla osamocená usedlost příslušející k Hůrce (Hurkenthal). Nacházela v nadmořské výšce 1115 m na úbočí stejnojmenné hory (Vysoká hůl, dnes Dřevěná hůl, 1206 m).
• Zanikla pravděpodobně v druhé polovině 19. století.
• Podle mapy Stabilního katastru z roku 1837 se skládala ze 3 stavení s čísly 66 (hlavní kamenná stavba), 67 a 68 (dřevěné stavby). V letech 1778-1818 tady bývala sklárna.
• Do dnešních dnů se zachovaly zdi budovy č.66 místy až do výšky 2 metrů. Je možné rozpoznat umístění jednotlivých místností a oken. Z budov č.67 a 68 se zachovaly základy.
• O usedlosti Hohenstock se zmiňuje Vilém Kudrlička ve své knize "Šumava - Co zmizelo z Královského hvozdu