Obce R:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Rábí (Rabí)

Hrad
• Největší hradní zříceninou v Čechách je hrad Rabí. Patří mezi objekty s bohatou architektonickou minulostí, neboť prodělal řadu přestaveb a rozšiřování. Nejstarší částí hradu z doby po roce 1300 je mohutná hranolová věž s úzkým parkánem a zevním ohrazením.
• Na přelomu 14. a 15. století byly vybudovány další obytné a hospodářské budovy, hrad byl opevněn druhým předhradím. V poslední stavební fázi bylo vybudováno rozsáhlé dělostřelecké opevnění s baštami. Přestože tento hradební okruh zůstal nedokončen, patří na svoji dobu k nejvyspělejším obranným systémům ve střední Evropě. V roce 1420 byl hrad dobyt Janem Žižkou a v roce 1421 zde husitský hejtman přišel při obléhání o své druhé oko.
• V hradním sále je umístěna expozice středověkých kachlů s replikou pozdně gotických kachlových kamen a dále archeologické nálezy z přelomu 15.a 16. století.
• Hrad Rabí, byl založen patrně již ve 13. století. O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky.
• Nejnovějším předpokladem historiků je situování románského základu hradu jako nejsevernější část državy hrabat z Bogenu a později Wittelsbachů. Až koncem 13. století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se, že v té době hrad, stále ještě v podobě pouze obytně-obranné věže, získali páni z Velhartic, donedávna považovaní za zakladatele hradu. Prvními písemně doloženými majiteli (soudním spisem až z roku 1380) byli Švihovští z Rýzmberka. Tento rod vlastnil Rabí skoro 200 Iet, během nich byl hrad vybudován do své konečné podoby.
• Za Rýzmberků zde došlo k několika významným událostem. Jednou z nich bylo bezpochyby dvojí dobýváni hradu Rabí husity na počátku 15. století, pod vedením JanaŽižky z Trocnova, který zde přišel o své druhé oko. Na konci 15. století, za Půty II. Švihovského, bylo podhradí povýšeno na město s patřičnými městskými právy. Zároveň proběhly rozsáhlé stavební úpravy na hradě, při kterých se předpokládá účast stavitele Benedikta Rieda.
• V polovině 16. století byli Rýzmberkové nuceni kvůli tíživé finanční situaci rozprodat rodový majetek, a tak došlo také na Rabí. Následně se na hradě vystřídalo dalších 5 majitelů (Kurcbach z Trachenberka, Malovec z Libějovic, Vilém z Rožmberka, Chanovští z Dlouhé Vsi, Lamberkové). Poslední majitelé hrad prodali za symbolickou částku 1,- Kč horaždovickému Spolku pro zachování památek v okresech pošumavských. Ten zde provedl první záchranné a vyklizovací práce. V roce 1954 přešel hrad do rukou státu a roku 1978 byl vyhlášen Národní kulturní památkou. V letech 1979 - 85 proběhla rozsáhlá rekonstrukce hradních prostor.
Obec Rabí
• Městečko se může pochlubit i řadou dalších kulturních památek. V těsné blízkosti hradeb zřídili v 17.století svůj hřbitov příslušníci místní židovské komunity. Vytvořili uměleckou ojedinělost. Málo kde totiž lze použít vápenec jako základní materiál pro náhrobní kameny. Mezi omšelými pomníky dýchá kouzlo patina jakoby se zastavuje čas. Barokní židovské náhrobky nejsou jedinými prvky tohoto rozkošatělého vyumělkovaného slohu v Rabí.
• Náznaky dosud poznáváme v objektech bývalého panského dvora, v barokním slohu je vystavěn hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého.
• Náměstíčko je obklopené překrásnými štíty selského baroka.
• Na hřebeni Líšné zůstaly zteřelé zdi bývalé kaple Všech svatých. Legendy sem dokonce umísťují působení mnicha Vintíře nebo hovoří o hlásce hradu. Jiná historka vypráví o čertím kopytu, černé svatbě a podzemní sluji. Kdo se odváží stoupnout na kámen s otiskem kopyta a zadupat, ten pozná!
• Rabí-synagoga Židé byli usazeni vrchností v městečku snad již od konce 15.století. Koncem 15.století býval rábský rabín zároveň i vrchním rabínem prácheňského kraje. V polovině 17.století jsou zde doloženy 3 rodiny, v r.1727 pak 7 rodin, okolo r.1850 v místě žilo 10 rodin (počet osob není uveden) a v r.1880 se k židovskému vyznání hlásilo 36 osob. Ještě v r.1872 měla zdejší židovská náboženská obec svého rabína. Poslední židovské rodiny Davidova, Lažanských a Bernardova se z městečka odstěhovaly v letech 1890-1900. Celkem zde stálo 8 židovských domů a synagoga, dnes čp.102, která se v přestavbě dochovala dodnes. Někdejší synagoga stojí v půvabné středověké uličce v podhradí. Její stáří není známo, dům nejprve patřil vrchnosti a Židé jej měli v nájmu, židovské obci byl objekt prodán v r.1839. K bohoslužbám sloužil do 90.let 19.století. Je znám soupis majetku zaniklé rábské židovské náboženské obce z r.1897 pořízený z příkazu okresního hejtmanství ve Strakonicích. Protokol uvádí budovu synagogy čp.102, hřbitov, schránu na tóru, 1 nový a 8 starých obřadních rouch, 3 tóry na pergamenu, stříbrný přívěsek, 2 stříbrné korunky, 2 stříbrné ukazovací ručičky na čtení z tóry, 100 zlatých na vkladní knížce a pohledávku 250 zlatých za prodej budovy čp.100. Veškerý tento majetek přešel na židovskou náboženskou obec v Horažďovicích. V tomto r.1897 byla odprodána budova synagogy, byla pak přestavěna k obytným účelům a k tomuto slouží dodnes (stav.parcela 79, kat.území Rabí, v majetku soukromé osoby). Ráz synagogy si však poněkud zachovala, je dochováno i jedno ze synagogálních oken.
• Výrazným dokladem po židovském osídlení zůstal hřbitov (cca 100 m západně od někdejší synagogy), který existoval již před r.1724, má plochu 728 m2 (pozem.parcela 21, kat.území Rabí, v majetku Federace žid.obcí ČR) na které se dochovalo okolo 120 náhrobků, vstupní portál nese datum 1883.
• Nejstarší stély pocházejí z 18.století a jsou většinou zhotoveny z místního bílého vápence. Hřbitovu dominuje honosný náhrobek Jicchaka Solomona datovaný k r.1728. Poslední pohřby se zde konaly v r.1900, kdy zde byl pohřben Karel Fürth ze Žichovic a v r.1901 jeho dcera Marta. Hojným motivem na zdejších náhrobcích je hexagram (Davidova hvězda). Pohřebiště je hezky opraveno a udržováno nákladem obce Rabí, některé náhrobky však nejsou, zřejmě v důsledku rekonstrukce, správně orientovány východním směrem.
Zdroje: B.Rozkošná-P.Jakubec, Židovské památky Čech K.Němec, Dějiny Židů v Horažďovicích a okolí

Radešov (Rejštejn)

• Osada Radešov se nalézá asi 3 km jižně od města Rejštejn po proudu řeky Otavy. Radešov je místní částí města Rejštejn a v roce 2006 se zde nalézalo 16 domů.
• Ve vesnici se nalézá malá vodní elektrárna s náhonem. K ubytování lze využít hotel Radešov nebo vodácké tábořiště.
• Radešov je východiskem mnoha turistických značených cest například do Kašperských Hor, Hartmanic, Rejštejna a Annína s opraveným románským kostelem sv. Mořice.

Radkovice

• Přestože má radkovická tvrz úctyhodnou historii, existuje o ní jen minimum písemných zpráv. Nejstarší keramika z povrchových sběrů v okolí stavby je rámcově zařaditelná do 12. – 13. století, podoba tvrze pak dovoluje uvažovat o jejím založení ve 14. století.
• Patrně k tvrzi se vztahuje zpráva z r. 1397, podle níž prodal Půta ze Skály „dům v Radkovicích“ dětem jakéhosi Vojtěcha;
• Radkovice se tím dostaly do selského držení a tvrz pak už jako panské sídlo nikdy nesloužila.
• Shodou okolností se r. 1630 hovoří o „kamenném štoku v Radkovicích“ – patrně staré tvrzi, jejíž stavení bylo v druhé polovině 19. století sníženo a upraveno na obytný dům.
• Výšinné sídliště lidu chamské kultury z pozdní doby bronzové. se nachází v lese na temeni buližnikové skály na malé plošině, která je přístupná ze severní strany. Výzkum na této lokalitě prokázal výskyt lidu chamské kultury.

Radošín(Ratschin)

• Hlouběji v údolí leží v 17. století založená ves Radošín,
• Osada připojená roku 1930 ke Svaté Kateřině

Rajské

• Bývalý mlýn na říčce Pstružné a vodní pila z 18. století
• Stavby lidové architektury ve vsi Rajské.

Ranklov

• První zmínka o samotě Ranklov je z roku 1869.
• Ranklov se nazývá místo, kde měl svou chalupu známý šumavský obr a silák Joseph Klostermann, zvaný Rankl Sepp se narodil 16. ledna roku 1819 jako prvorozený syn králováckého svobodného sedláka na samotě Ranklov. Poslední šumavský obr Rankl-Sepp. O Rankl Seppovi píše Karel Klostermann. Rankl Sepp statek prodal v 70.letech a odstěhoval se do osady Jáchymov ( součást královácké rychty ve Stachách ) - chalupa, v níž 19.1. 1888 zemřel ani ne sedmdesátiletý. dodnes stojí a slouží jako penzion.. Rankl Sepp je pochován na hřbitově ve Stachách Za jeho výjimečnou kostru nabízelo značný obnos muzeum ve Vídni, ale pozůstalí rozhořčeně a hrdě odmítli.,.
• Stavení na náhorní pláni bylo obklopeno slatěmi a lesy na rozlehlé Ranklově louce, odkud bylo hodinu cesty na horu Antigl (dnes Sokol, 1252 m), odkud býval na dohled majestátní Javor i temný dvojvrchol Roklanu..
• Po smrti otce tu Sepp jako nejstarší a nejsilnější z deseti dětí hospodařil a staral se o své nejbližší, ve shodě s lidmi z okolí i s Bohem na nebesích. Pomáhal, kde bylo třeba a o nedělích se pravidelně vydával do vzdáleného nicovského kostela, aby se účastnil bohoslužeb a přispěl i hmotně na dobrý úmysl. Jinak byl Josef Klostermann člověk spořivý a střídmý. V životě vážněji nezastonal a byl i povahou vlídný a i k šelmovství náchylný. Se svou mnohem mladší ženou, rozenou Krickelovou ze Zhůří (Haidl), měl sedm dětí a žili v poměrném blahobytu. Oblékal se však přesto nejvýš prostě a vážně a k černému lodenovému kabátu a kalhotám z téže látky nosíval i černý plstěný klobouk se širokým okrajem ; v ruce pak třímal půldruhého metru dlouhou sukovici. Když s někým déle hovořil, točíval druhou rukou kloboukem sem i tam a mumlal obvykle své německé: "Nocharanondar, so, so", což se ostatně hodilo opravdu pro každou myslitelnou příležitost. Česky ovšem neuměl ani slova. V rozporu s mohutnou postavou byl jeho chlapecky jasný a vysoký hlas a bezelstně srdečný výraz šumavského venkovana. Byl levák a levou rukou i jedl, nikdy však s ostatními u stolu, nýbrž sám na lavici u kamen. Když někdo přišel na návštěvu, jeho děti se odklidily bez říkání nahoru na pec. Odtud přihlížely, o čem dospělí ve světnici jednají. Sepp býval vyhledáván jako zdatný forman a vozíval dřevo i kámen do sklářských hutí: vydělal si tak se svým volským potahem slušné peníze. I chov dobytka mu něco vynášel. Pro svou dobromyslnou a veselou povahu měl Sepp Rankl mnoho přátel zvláště v Kašperských Horách, býval všude rád viděn a vždy ochotně užil své nadobyčejné síly tam, kde bylo potřebí pomoci a někdy i jen k pouhému pobavení bližních. Trvalo dlouho, než ho kdy někdo rozhněval, potom se však ten dotyčný věru se zlou potázal.
• Ranklovská chalupa byla obdařena výsadami pocházejícími ještě z dob, kdy hraniční lesy patřily samotnému českému panovníkovi. Tak měli její obyvatelé mimo jiné právo pást na pozemcích zdejší vrchnosti 25 kusů dobytka.
• Město Kašperské Hory, jemuž náležely pozemky kolem chalupy, chtělo Seppův majetek za výhodnou cenu odkoupit, ale tomu stavení přirostlo k srdci a nedal si říci. Až k stáru je prodal a přestěhoval se z Ranklova do Jáchymova u Stach.
• Ranklovské stavení bylo po roce 1945 strženo a jen kamenné rozvaliny zděných částí domu svědčí dnes o místě, kde stával.
• Kupodivu český nápis na hrobě Rankla-Seppa však hlásá, že šumavský silák, jedna z postav svého spisovatelského jmenovce Karla Klostermanna "V ráji šumavském", žije dál ve věčné paměti Stacháků

Rapatice (Rapatitz)

• Prvně je osada zmiňována r. 1494 a to jako poplužní dvůr (statek).
• Koncem 17. století patřil do majetku svobodného pána Schumana.
• Pak ho koupil (1713) jeho zeť Bohumír Daniel svob. pán z Wunschwitzu.
• Osada Rapatice/Rapatitz- v některých podkladech je uvedeno i jméno Rappatitz- patřila do katastrálního území Dolejší Krušec.

Rejštejn

• Zpočátku tvořil Rejštejn spolu s Kašperskými Horami jednu obec, která měla pečeť a znak už v předhusické době. O obou těchto částech této významné městské lokality jsou zprávy již od roku 1337.
• Rejštejn vděčí za svůj vznik úspěšnému rýžování a dolování zlata. Postupem času získala osada relativní samostatnost.
• Úplné osamostatnění nastalo až v roce 1584, když Rudolf II. Povýšil Rejštejn na královské horní město a dal mu stejná práva, jako v té době měly Kašperské Hory.
• Dolní Rejštejn získal rovněž právo používat původní pečeť a znak ( platných dříve pro obě sídla).
• Pokles těžby v 17. století a odchod mnohých horníků způsobily stagnaci ve vývoji. Jisté oživení obci přineslo zakládání skláren a využívání velkého bohatství okolních lesů. Rozvoji mělo napomoci potvrzení privilegií a udělení dalších trhů za Josefa II a Františka II.
• Zvlášť významnou kapitolou v historii místa tvořila existence světoznámé sklárny v Klášterském Mlýně. Původně skelná huťbyla založana již r. 1836 Janem Eisnerem, synem huťmistra na Vogelsangu. Secesní sklo firmy „Loetz“z Klášterského Mlýna dosáhlo vrcholu své produkce a firma získala nejvyšší ocenění na většině tehdejších světových výstavách (18.a 19. století). Sklo bylo tehdy vyváženo téměř do všech světadílů. Několikráte sklárna vyhořela, byla však vždy znovu moderněji vybudována a zařízena.
• Do roku 1908 byl jejím majitelem Max ratíř ze Spanů. To si již sklárna získala světovou proslulost a prvenství nejen v Čechách, ale v celé Rakousko-Uherské monarchii. Specialitou této sklárny byl proslavený „iris papilon“ takzvaný „ motýlí“. Luxusní sklo se stále zdokonalovalo barevnými vlákny, zdobenými nálepy a plastickými dekory.Výrobky ze sklárny Klášterský Mlýn u Rejštejna můžeme vidět v současnosti v muzeu na Kašperských Horách.Sklárna v pozdějších letech těžko konkurovala velkým podnikům. Hospodářská krize a světové války ukončily její existenci v roce 1947.
• Rejštejn navštěvoval Karel Klostermann. Zasadil sem děj některých svých románů a povídek. Vedle sklárny měli místní obyvatelé příležitost obživy také v nedaleké továrně Franze Watzlavicka, která proslula výrobou dětských kočárků ( dnes jeden z provozů Pootavských pil pana Šustra). Práce v lese a při zpracování dřeva je i dnes zaměstnáním velké části místních obyvatel.

Roklanská chata (Rachelhutte)

• Stávala téměř na zemské hranici a byla nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě.
• Postavena byla kvůli rozšiřování těžebních revírů po dostavbě Vchynicko-tetovského plavebního kanálu.
• Vedle ní byla vytvořena umělá nádržka, která zásobovala Roklanský potok při plavení dřeva.
• Hájovna fungovala také jako hostinec a ubytovna.
• V r.1936 byla poblíž postavena chata KČT, která stojí dodnes. Používá ji lesní správa. Obyčejný smrtelník ji nyní nesmí vidět, oblast je nepřístupná.
• Řivnáčův průvodce z r.1883 uvádí - Z Madru vede pěkná lesní silnice až k Rokelské chalupě..Rachelhaus 1173,na pokraji slatin Kaltstaudenských,kde bydlí drvoštěp,u něhož lze dostati chléb,máslo a mléko.Také průvodce na horu Roklan,kam jest odtud 1a půl hod.chůze....O tomto výletu také velmi poutavě píše K.Klostermann ve svém románu Črty ze Šumavy-Bohmerwaldskizzen.
• Hájenka, to bývalo místo odpočinku nebo přenocování při tůře na Roklan, k Roklanské kapličce a Roklanskému jezeru. Na Roklan je to odtud nedaleko, jde se kousek slatí, přejde se hranice a pak už vyšlapanou cestou jste na Roklanu coby dup.
• Kousek nad hájenkou je Medvědí hora, přes kterou vedly dráty, železná opona první v pořadí. Na vrcholu Medvědí hory je obrovský kámen, skála, ze které jsou pěkné výhledy, a kdybyste dál pokračovali po linii drátů přes slať Gayruck, došli byste k protržené a zničené Weitfällerské nádržce, obklopené nádhernou slatí s mnoha jezírky.

Roupov

• O Držkovi z Roupova existují zprávy již z r.1250. Něpr z Roupova jako vysoce postavený úředník Jana z Jenštejna nechal hrad v letech 1380 – 1393 přestavět
• Za husitských válek přešel majitel Jan na stranu kališníků a ušetřil tak hrad obléhání. Jeho syn, též Jan, zastával úřad hofmeistra u Jiřího z Poděbrad. Za Jana Nezdického v letech 1595 -1598 vystavěna velká kuchyň, interiéry vyzdobeny přepychovými kamny. Stavbou se zadlužil a r.1607 musel hrad prodat.
• Za 30-ti leté války byl hrad baštou proti švédským vojskům. Při bojích bylo vypáleno městečko Roupov.
• R.1763 prodán Norbertem Töringenem Klimentovi, vévodovi bavorskému (Červené Poříčí)
• Hrad pustl. Ze zbořených částí byla vystavěna sýpka a 1817 bylo mnoho materiálu odvezeno na stavbu vyhořelého Merklína
• Kaple sv.Anny se nachází přes silnici, proti přístupové cestě ke zřícenině hradu Roupov. Byla postavena v roce 1696 v místech staré hradní kaple. K obdélníkové lodi přilehají nižší kaple. Štít je opatřen volutovými křídly a v průčelní stěně jsou niky. Oltář je barokní z konce 17. století.
• Hrad byl postaven koncem 14. stol. jako sídlo panského rodu z Roupova. Po husitských válkách rozšířen a přestavěn. Nákladné přestavby probíhaly za Jana II. a Jana V.- posledního držitele rodu z Roupova. Od r. 1607 se na hradě připomínají páni z Klenového.
• R. 1707 se majitelem Roupova stal hrabě Jan Jiří z Hauben, který jej spojil s panstvím poříčským. Od té doby neobydlený hrad pozvolna chátral. Od r. 1817 je zříceninou.
• Z vnitřního hradu situovaného v západní části hradiště se zachovalo východní pozdně gotické křídlo s průjezdem a hradní kuchyní ze 16. stol. Nevelké nádvoří uzavíral palác z kterého se dochovaly nepatrné zbytkyvesměs klnutá sklepní místnost z 15. stol. Východním śměrem bývalo předhradí opevěné v 2. pol 15. stol. z téže osoby pochází mohutná okrouhlá věž při vstupní bráně v jihivýchodě,
• Ves Roupov se poprvé připomíná v r. 1250 jako sídlo Držka z Roupova, příslušník na Plzeňsku a na Klatovsku rozvětveného rodu Drslaviců. Poté se zprávy o Roupovu a o jeho majitelích ztrácejí, až kolem r. 1336 se uvádějí bratři Jaroslav ze Skočic, Drslav z Poříčí a Ota z Roupova, kteří drželi další statky v okolí. Z listinných zpráv nelze genealogii držitelů Roupova s jistotou určit. Zdá se, že Ota z Roupova je totožný s Otou z Biřkova, připomínaným naposledy v r. 1336.
• Krátce poté držel Roupov jiný rod, jehož prvním známým příslušníkem byl Něpr z Roupova (1388). Byl to věrný stoupenec pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (1379 – 1396) a tím také na sebe uvrhl hněv krále Václava IV., který jej v r. 1393, při známém sporu s arcibiskupem o kladrubský klášter, chtěl dát popravit.
• Něpr z Roupova si postavil na místě starého sídla výstavný kamenný hrad. Objekt stával na skalnatém hřebenu, který se pozvolna sklání k východu a k jihu a na severní a západní straně spadá příkře k obci Roupovu. Na stavbě měla významný podíl dvorská huť, s níž přišel Něpr do styku jak hofmistr pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Původní podobu hradu lze však těžko určit, neboť v pozdějších přestavbách zmizel téměř beze stopy. Ze starších popisů lze usuzovat, že obytná část hradu měla tři křídla, jež ohraničovala obdélné nádvoří. Severní mělo dvě poschodí. Stavba byla dokončena mezi l. 1391 – 1393, kdy se Něpr vzdal svého úřadu a odešel z Prahy na svůj statek. Po Něprově smrti byl statek rozdělen a v pramenech se vyskytuje řada osob, jež se píší z Roupova. Za husitství stál držitel hradu Jan I. z Roupova (poprvé připomínaný r. 1419) na katolické straně, ale když r. 1427 husité po vítězství u Tachova přitáhli k Roupovu, stal se jejich spojencem, aby si zachránil hrad a majetek, a táhl s nimi před Plzeň. Za husitství se Roupovští značně obohatili, neboť si přivlastnili řadu církevních statků. Jan I. z Roupova zemřel mezi l. 1443 až 1448. Jeho syn Jan II. z Roupova byl věrným straníkem králů Jiřího Poděbradského i Vladislava II. Jagellonského. Zastával řadu významných úřadů, rozmnožil své panství a dosáhl také povýšení svého rodu do panského stavu. Měl čtyři syny, kteří se sice o otcovské dědictví rozdělili, ale nakonec celý Roupov držel Jan III., protože jeho bratr Hynek vstoupil do kláštera, Purkart brzy zemřel a Václav si koupil Bělou a založil tak větev žitenickou. Pravděpodobně Janovým přičiněním byl Roupov povýšen r. 1504 na městečko. Jan III. zemřel r. 1540. Měl tři sny , z nichž Kryštof dostal Poříčí, Volf Roupov, ale protože se stal loupežníkem a přepadával na silnicích, získal kolem r. 1544 Roupov třetí syn, Adam.
• Adam z Roupova měl významné postavení v politickém životě českého státu, neboť byl radou Ferdinanda I. i Maxmiliána II. Jeho čtyři synové se v r. 1574 o statky rozdělili. Vilém dostal polovinu hradu Roupova a některé vesnice, druhou polovinu hradu držel Kryštof Karel a další dva bratři, Jan IV. i Hynek, dostali různé vesnice, ale protože neměli kde bydlet, měli zatím zůstávat v pokojích Kryštofa Karla. Nakonec Jan IV. od svých sourozenců koupil celý hrad. V l. 1595 – 1598 dal rodové sídlo přestavět, takže budilo u všech současníků obdiv. Dal postavit rozsáhlou kuchyň, kde se na ohništi mohl péci celý vůl. Hlavní hradní sál byl vyzdoben asi 300 erby, jež znázorňovaly rodovou genealogii. Paprocký se je pokusil zachytit ve svém díle, ale zdá se, že vše chaoticky popsal, a tak jsou počátku tohoto rodu značně nepřehledné. Při zkáze hradu v polovině 18. století vzala zasté i tato genealogie. Také krb měl zlacené erby a podle Balbína prý jen sál stál 1000 tolarů.
• Janovu přestavbu zachycuje kresba Jana Willenberga z počátku 17. století. Podle ní se hrad skládal z předhradí a z vlastního hradu a byl chráněn valem a dodnes částečně zachovaným příkopem. Do předhradí vede branka. Po pravé straně cesty je hospodářské stavení, na něž navazuje dvoupatrová budova, jejíž zdivo se dobře zachovalo, s pěknými kamennými gotickými portálky uvnitř. Byla to obranná bašta, chránící východní a severní stranu hradiště. V každém poschodí byla jen jedna síň. Na tuto bývalou baštu navazuje v pravém úhlu jiné, rovněž původní dnes obytné stavení. Do něho vedla hradební zeď až k hradu. Na jih od stavení se táhl příkop až k velké, částečně zachované válcové věži v protější hradební zdi. Tím bylo odděleno předhradí od vnitřního hradu. Do něho se vstupovalo branou se dvěma pozdně gotickými podjezdy, dosud zčásti zachovanými. Z východního křídla hradu zůstaly dnes jen zbytky dvoupatrového stavení. Vedle je veliká kuchyně čtvercového půdorysu, nad ní se zvedá klenutí osmibokého hranolu, z něhož vychází vysoký komín. Brána ústí přímo do nevelkého nádvoří, jež bylo obklopeno ze tří stran palácem. Dnes se z něho nezachovalo téměř nic, jen na západní straně jsou zbytky zdí, sahající do výše dvou pater, kde ještě zůstal výběh žebrových kleneb z počátku 15. století. Severní křídlo je téměř rozbořeno a užívá se zčásti jako sklepy, jižní část paláce zmizela úplně.
• Jan IV. z Roupova se však nákladnou stavbou příliš zadlužil, takže na nátlak věřitelů byl v r. 1607 Roupov s celým panstvím (tj. hrad Roupov, městečko, poplužní dvůr, ovčíny, pivovar a vsi Vřeskovice a Mstice s dvory, Biřkov s pustou tvrzí a Kbel) prodán Janovi z Klenové, z Janovic a na Žinkovech.
• Jan z Klenové, nejvyšší písař Království českého, byl oddaným stoupencem Habsburků. V r. 1616 postoupil Roupov svému synu Vilémovi. I ten, jako horlivý katolík, stál při Ferdinandovi II. a byl proto r. 1619 vsazen odbojnými stavy do vězení. Své poddané nutil násilím k přestupu na katolickou víru a ty, kdo odmítali, dávat bít holí. V r. 1655 se o otcovské dědictví podělili čtyři Vilémovi synové, z nichž Hartman, zvaný také Maxmilián, dostal panství Roupov. Tehdy k němu vedle hradu, městečka a dvora patřily dvůr a ves Vřeskovice, tvrz a dvůr v Dolních Nezdicích, vsi Jíno, Kaliště, Mstice a Biřkov. Po něm získal r. 1675 statek jeho nezletilý syn František Hartman, za něhož spravovala panství jeho matka Kryzelda Nebílovská a pak jeho sestra Alžběta Františka. František Hartman dal r. 1696 postavit na místě staré hradní kaple novou, zasvěcenou sv. Anně. Je to prostá barokní stavba, stojící v předhradí. V r. 1704 však celé panství prodal Janovi Jiřímu z Haubenu, který Roupov spojil s Červeným Poříčím. Nový majitel zahynul r.1716 jako císařský generál v boji proti Turkům.
• Od spojení Roupova s Červeným Poříčím hrad Roupov chátral. Před polovinou 18. století byla nedaleko něho postavena mohutná sýpka, k níž bylo použito také materiálu z hradu. Ale ještě v r. 1760, když červenopoříčský purkrabí J. T. Košín popisoval Roupov, byl hrad obyvatelný, jak nakonec ukazuje i jeho kresba. V urbáři píše: „Toto stavení a zámek politování hodný čím dále tím více schází; mohlo by se tu však s nemalým nákladem krásné a řádné panské obydlí, bezpečné, ozdobné a veselé zříditi.“ Zkázu hradu Roupova dovršil rok 1817, kdy se zřítila celá část zdí a kdy vyhořelo nedaleké městečko Merklín a vrchnost dovolila, aby poddaní použili kamene z hradu k stavbě nových domů. Tak Roupovští používali hradu jako pohodlného lomu, a tak z něho nakonec zbylo jen několik zdí a typický komín kuchyně.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy

Rovina (Ebene)
• Osada Rovina patřila do rychty Stodůlky.
• V roce 1869 tu žilo v 9 domech 67 obyvatel,
• Nejobydlenější byla v roce 1880, to tu žilo 98 lidí a v roce 1921 již jen 39 obyvatel v 5 domech.

Rozpárala

• Obec patří pod Týnec.
• Renesanční Boží muka v Rozpáralce z roku 1575.
• Kaplička v Rozpáralce

Rybárna (Fischerhütte)

• Chata, která stávala vpravo od cesty z Modravy na Javoří Pilu, asi 1200 metrů od současné Rybárny ležící u odbočky z této cesty na Tříjezerní slať.
• V mapě Stabilního katastru z roku 1837 je ještě jedno stavení na pravém břehu Roklanského potoka.
• Statistiky ze sčítání lidu v letech 1910 a 1921 uvádějí již jen jeden dům. Dnes již nelze nalézt ani základy.
• Skupina původně dvou objektů v katastrálním území Prášily I. Jsou zobrazeny na mapě Stabilního katastru pro k.ú.Prášily I./ mapa č.19 /.Při cestě z Modravy na Javoří Pilu to byl dům na stav.parcele 137.Tento byl odstraněn s největší pravděpodobností již před rokem 1900. Druhým objektem byl dům čp.52/st.p.136 v blízkosti Roklanského potoka. Dům byl demolován v roce 1906, tato skutečnost byla v pozemkové knize zapsána v roce 1908. V době zániku byl dům čp.52 zapsán v Seznamu 24 pozemkové knihy jako majetek Panství Prášily

Rýzmberk

• Hrad Rýzmberk, postavený na stejnojmenném kopci, se významně zapsal do českých dějin. Byl založen bezpochyby v druhé polovině 13. století a pojmenován tehdy módním německým jménem Riesenberg (Obří hora). Stál na strategicky velmi výhodném místě, ovládající Všerubský průsmyk, jímž procházela důležitá obchodní Řezenská cesta do Bavor. Je pravděpodobné, že hrad založil někdy v době česko-bavorských sporů (v l. 1260 až 1270), snad na přání samotného krále Přemysla Otakara II., Děpolt z Rýzmberka. Tento zakladatel nejdůležitější větve rodu Švihovských z Rýzmberka vládl ještě v r. 1251 na Zbirohu, ale již v r. 1279 se u jeho jména objevuje na pečeti název nového hradu, - to je také první zpráva o Rýzmberku. Děpolt patřil k předním zemským hodnostářům; v r. 1277 byl nejvyšším zemských soudcem a v l. 1279 – 1282 nejvyšším komorníkem. R. 1281 jej dokonce pověřil zemský sněm, aby spolu s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně dočasně řídil správu Čech.
• Pravděpodobně krátce po dokončení vnitřního jádra hradu nebo hned za Děpoltových potomků (nejpozději v první třetině 14. století) bylo vybudováno na jihozápadním úbočí pod hradem předhradí, které mělo přibližně tvar obdélníka. Toto předhradí zdokonalovalo opevnění hradu a bylo obehnáno příkopem a vysokou hradební zdí, která je k hradu připojovala. V jihozápadním nároží předhradí byla postavena vysoká válcová věž, mající v průměru téměř 9 m a zdi široké 130 cm; dnes je až na nepatrný zbytek zbořená.
• Děpolt z Rýzmberka zemřel někdy před r. 1297 a hrad přešel do společné držby pěti synů, Viléma, Břetislava, Protivy, Oldřicha a Děpolta. Kolem r. 1310 si však bratři majetek rozdělili a na Rýzmberku vládl Břetislav, jenž stál až do r. 1318 na straně odpůrců Jana Lucemburského. Nicméně král ho přesto jmenoval zemským soudcem. Je možné, že ve vládě nad hradem ho vystřídali jeho synové Břeněk a Děpolt, kteří až do 60. let 14. století vykonávali různé služby pro Karla IV. a potom byli také zemskými soudci. Syn jednoho z nich, Ojíř z Rýzmberka, vládl na hradě samostatně nejpozději od r. 1390. Patřil k předním stoupencům Václava IV., jemuž také písemně slíbil, že hrad Rýzmberk mu bude kdykoli otevřen a že sem může být v případě potřeb kdykoli dosazena královská posádka.
• Ojířův syn Břeněk prodal po r. 1403 Rýzmberk pravděpodobně přímo Rackovi Janovskému z Janovic, jenž do r. 1412 válčil s řezenskými měšťany, dokud mu nezaplatili dlužné peníze. Hned potom se nový rýzmberský pán dostal do sporů s Jindřichem z Rožmberka a po jeho brzké smrti začal válčit i se samotným králem Václavem IV., který ho však v r. 1414 přijal na milost. Nato začal Racek drobnou válku s pasovským biskupem a v zápětí vstoupil do služeb císaře Zikmunda. Na počátku husitství stál Racek z Janovic, na straně katolíků a při potyčce s Klatovskými zajal jejich husitského kněze Jana Nákvasu, kterého předal za značnou sumu svým bavorským spojencům a ti ho okázale mučili a upálili. Tím na sebe Racek uvalil hněv husitů, kteří ho po vítězství v bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420 zajali a ubili.
• Hrad Rýzmberk přešel na Rackovy bratry Bohuslava, Jana a Půtu, kteří byli rovněž nepřáteli husitů. Teprve po nich získal rýmberské panství stejnojmenný Rackův syn, který zdědil válečnickou krev svého otce. Racek mladší se pustil již v r. 1434 do bojů s Bavory a v r. 1439 vyvolal válku s bavorským knížetem Albrechtem. Albrechtovi poslové si dokonce stěžovali v r. 1441 českému sněmu, že Racek podniká z Rýzmberka do Bavor četné výpady a škodí zde. Po domluvě stavů a dlouhých jednáních i půtkách byl nakonec uzavřen v r. 1442 mír. Racek přislíbil bavorskému knížeti, že mu bude hrad Rýzmberk kdykoli přístupný, a stal se dokonce jeho služebníkem, za což dostával ročně 200 zlatých. Po dvou letech však došlo k novým potyčkám s Bavory, ale celý Plzeňský kraj přinutil Racka k míru. Brzy se však dostal do sporů s českými pány (v r. 1447 se Zmrzlíky na hradě Kašperku a r. 1448 s Burianem z Gutštejna).
• Dne 3. března 1448 vyhořel hrad Rýzmberk téměř do základů. Racek začal ihned s novou výstavbou, ale po týdnu příprav mu opět všechno vyhořelo. Nicméně hrad byl nakonec zřejmě opraven. Ani tato událost však neznamenala konec Rackových bojů s Bavory, neboť vzájemné vypalování statků, krádeže a plenění pokračovalo s různými přestávkami až do r. 1453, kdy byl sjednán znovu mír.
• Po zvolení Jiřího Poděbradského českým králem byl Racek mladší z Janovic jeho předním stoupencem. Král potřeboval mít na pohraničních hradech zkušené válečníky a proto svěřil Rackovi v r. 1459 úřad purkrabího domažlického hradu i s městem Domažlicemi. Racek musel slíbit, že domažlický hrad bude vždy v případě potřeby otevřen královskému vojsku, ale po dvou letech služby zemřel a byl pochován v domažlickém klášteře.
• Za Racka mladšího z Janovic došlo k vylepšení rýzmberského hradního opevnění vybudováním dalších předhradí, které obklopilo vlastní hrad na východní a jižní straně. Vedle hlavního vstupu byla postavena velká čtyřhranná věž a pod ní byla v místech dřívějšího valu vybudována v mírném oblouku další hradební zeď, zesílená čtyřmi hranolovými baštami, která se připojovala k západní nárožní věži staršího vnitřního předhradí. Bašty v hradební zdi byly otevřeny dovnitř a měly alespoň zčásti umožňovat boční palbu.
• Po smrti Racka mladšího z Janovic, v r. 1461 přešlo rýzmberské panství na jeho dva nezletilé syny Smila a Volfa. Od poručníků převzal plnou vládu nad Rýzmberkem v r. 1477 starší Smil, za něhož došlo k obnovení drobných sporů s Bavory. Na konci r. 1479 uvěznil Smil na Rýzmberku bavorského služebníka Jana z Veselé, který mu byl dlužen peníze, o čemž se potom podrobně jednalo na schůzce obou stran v Domažlicích. Smil z Janovic se živě zajímal o veřejné dění a byl zběhlý v právních záležitostech, takže jej v r. 1485 povolal král Vladislav II. za rytířský stav do obnoveného zemského soudu v Praze. Brzy potom však Smil zemřel a hrad přešel na jeho bratra Volfa z Janovic.
• Koncem 15. století, za slabé vlády Vladislava II. Jagellonského, se rozpoutal politický a hospodářský boj mezi šlechtou a městy. Jeho průvodním jevem byla anarchie, právní a osobní nejistota. Na silnicích se objevovaly tlupy lapků, kteří ochromovali obchod. Na popud plzeňských měšťanů se v r. 1497 spojilo sedm měst Plzeňského a Prácheňského kraje (Domažlice, Klatovy, Stříbro, Plzeň, Písek, Vodňany, Sušice) s některými zdejšími rytíři (jmenovitě jsou známi pouze Heřman z Janovic, Petr Kaplíř ze Sulevic na Vimperku, Václav z Roupova na Roupově, Jan z Klenové, Otík Kamýcký ze Stropčic a Beneš Častolár z Hořovic na Hradišti) ve spolek ke své ochraně ke střežení kdyňské, nýrské, stříbrské a tepelské silnice.
• Tento dobrovolný spolek koupil od Volfa z Janovic hrad Rýzmberk s příslušenstvím za 16 000 kop grošů českých. Užitek z panství měl připadnout všem, kdo se podíleli na koupi, a také údržba majetku měla být společná; nikdo však nemohl své právo k hradu někomu prodat nebo zastavit. Takováto společná držba zemskodeskového statku byla zcela nezvyklá, a proto již ve smlouvě bylo dohodnuto, že kdyby nemohlo být rýzmberské zboží zapsáno do zemských desk celému spolku, měl je do nich Volf z Janovic zapsat na jména jeho předních členů z rytířského stavu. Spolek měli řídit čtyři starší rovnoměrně zastoupení za každý kraj a každý stav. Tito starší se měli střídat vždy po dvou letech a měli ze svého středu volit hejtmana hradu Rožmberka. Členové spolku se měli k sobě chovat přátelsky a případné různice měli rozsuzovat starší. Neměli dovolit válku v kraji a v případě, že by ji některý z nich vyvolal, měl být vsazen do vězení na hradě Rýzmberku. Neuposlechnutí starších mělo být trestáno stětím a propadnutím majetku. Velmi zajímavá pro tuto dobu jsou některá mravní pravidla, kterými se měli všichni účastníci smlouvy řídit: pod určitými pokutami se zapovídala hra v kostky i karty o peníze a omezoval se přílišný luxus v jídlech jak u členů spolku, tak u jejich poddaných. V případě války mohl se každý rytíř se spolku stěhovat s manželkou dětmi do některého ze sedmi zúčastněných měst. Nejdůležitějším ustanovením smlouvy byl snad poslední bod, ze kterého je mj. patrný i hlavní účel celého spolku: „Kdyby některý ze stavu panského k nim nesousedsky se choval, tedy starší je vyzvati mají, aby od něho upustil, a kdyby toho neučinil, tedy si všichni společně proti takovému pomáhati budou.“ Plnění kupní smlouvy Volfovi z Janovic mělo začít na podzim 1497 hned po svátku sv. Havla (16. října). Peníze měli všichni účastníci vybírat mj. i u svých poddaných. K realizaci smlouvy však s velkou pravděpodobní nedošlo, protože panstvo roznášelo po Čechách pověst, že účastníci spolku pomýšlejí na vzpouru a převrat v zemi. Zemský správce Petr z Rožmberka se okamžitě rozjel do Plzně, aby osobně zjistil situaci, a na prosincovém zasedání zemského soudu se dobrovolně vypravili někteří účastníci smlouvy z rytířského stavu, aby uklidnili zemské soudce. Nicméně si král Vladislav II. psal se zemským správcem, o „puntování rytířstva i měst kraje Plzeňského a Prácheňského“ a nařizoval, aby se celá záležitost projednala na nejbližším zemském sněmu v březnu 1498. Jak se věci vyvíjely dále, přesně nevíme, ale je téměř jisté, že spolek měst a rytířů se v držení Rýzmberka neujal.
• Od rozpadajícího se spolku nebo snad ještě od původního majitele Volfa z Janovic, koupil rýzmberské panství rakouský pán Jindřich Puršenk ze Stetenberka, jemuž tuto koupi zprostředkoval jeho švagr Petr z Rožmberka. Protože Prušenk nebyl ještě českými stavy přijat za obyvatele království, přestože již několik let předtím získal hrad Helfenburk, dal svého neplnoletého syna Oldřicha s hrady Rýzmberkem i Holfenburkem pod moc a ochranu Petra z Rožmberka. Teprve v r. 1502 byl Oldřich přijat od krále a stavů za obyvatele země, přiznal se s oběma hrady i nově získaným Kladskem k České koruně a přislíbil řídit se zemským právem. Již v r. 1504 však prodal Oldřich (píšící se hrabě z Hardeka) Rýzmberk Václavovi Švihovskému z Rýzmberka, ale ten v době vyjednávání zemřel. Z nezletilého Václavova syna Jana Půtu uskutečnil koupi Rýzmberka v r. 1508 jeho strýc Břetislav Švihovský z Rýzmberka, čímž se hrad Rýzmberk dostal opět do rukou člena rodu, který jej založil.
• Krátce nato dal Břetislav hrad znovu opevnit. Nově bylo opevněno jeho raně gotické jádro a o něco mladší pravidelné předhradí, kdežto k novému opevňování druhého předhradí na jižní a východní straně se Břetislav nedostal. Obě jmenované části hradu, stojící terasovitě nad sebou, dostaly nový parkán, jehož hradební zeď měly na severu a na východě pevné válcové dělové bašty. Kromě nových hradebních zdí byl také hrad obehnán novými příkopy a valy na severu a přibyla i podkovitá bašta, vysunutá do předpolí valového opevnění.
• V této době patřilo k rýzmberskému panství vedle hradu a dvora pod ním městečko Kdyně a majetky ve 13 okolních vsích. Jan Půta z Rýzmberka začal samostatně vládnout na hradě r. 1524, ale hospodařil špatně, byl marnotratný a často vedl soudní spory mj. i o právo cla ve Stříbře, které patřilo k Rýzmberku. Často se přel i se svými strýci Břetislavem a Jindřichem z Rýzmberka, kteří mu dělali předtím postupně poručníky, a Břetislavovi dokonce načas pronajal hrad Rýzmberk, z čehož vznikly další třenice. Pro dluhy musel nakonec Jan Půta panství rozdělit: menší část (městečko Kdyni a majetky ve dvou vsích ) prodal své manželce Evě Švihovské ze Sudoměře a většinu panstev prodal dětem zemřelého Jana Rýzmberského z Janovic, jejichž poručníky byli jeho manželka se svým bratrem Adamem Řepickým ze Sudoměře. Z jejich poručnické vlády došlo k řadě soudních sporů i potyčkám, v nichž kdyňští měšťané ani dobře nevěděli, jakého pána mají poslouchat.
• Nakonec v r. 1543 koupila rýzmberské panství od Volfa Rýzmberského z Janovic za 3200 kop grošů českých vdova po Janu z Gutštejna Anna z Říčan, která zase panství spojila. V r. 1552 převzali Rýzmberk do své správy plnoletí Annini synové Jiří a Albrecht z Gutštejna, kteří na hradě hospodařili společně. Před r. 1570 přikoupili i sousední zahořanský statek, ale brzy potom Albrecht zemřel a v r. 1581 se Jiří rozdělil o panství s jeho synem Janem Vilémem. Jan Vilém dostal Zahořany, polovinu městečka Kdyně, majetky v osmi vsích a nedávno založené městečko Všeruby. Jiří z Gutštejna si ponechal hrad Rýzmberk, dva dvory, druhou části Kdyně a majetky v dalších šesti vsích. Stal se z něho zámožný muž, jenž po r. 1580 získal také hostouňský statek, na kterém podporoval na Šumavě pohodlnější tvrz. Na ní také asi pobýval častěji než na nepohodlném Rýzmberku. Po brzké smrti Jana Viléma z Gutštejna (v r. 1584) připojil zpět k Rýzmberku polovinu jeho pozemkového majetku, druhou polovinu získala Jiřího neteř Sidonie, provdaná Šternberková. Ta prodala v r. 1585 proti jeho vůli Zahořeny Janu II. Vidršpergárovi z Vidršperka k Mutěnínu, z čehož vznikly různé spory. Jiří z Gutštejna se dožil vysokého věku 78 let a zemřel v r. 1597. Ve své poslední vůli odkázal Rýzmberk s Koutem svému strýci Jindřichovi Burianovi z Gutštejna a Hostouň jeho mladšímu bratru Jindřichu Lorencovi.
• Nový pán na Rýzmberku se postavil v r. 1618 na stranu povstalých českých stavů a přijal na svůj hrad Rýzmberk mansfeldskou posádku, která měla z této pohraniční pevnosti mařit jakékoli spolčování Plzně s bavorským vojskem. V r. 1620 se však podařilo císařskému vojsku dobýt řadu měst v Prácheňském kraji a hned potom se Don Baltazar de Marradas spolu s Bavory obořil na hradě Rýzmberk. Španělský vojvůdce však brzy poznal, že se mu jej nepodaří získat přímým útokem, a proto použil lsti. Začal předstírat, že na hrad zaútočí v noci velké množství pěšího vojska, posádka jej tedy vydala 12. října 1620 bez boje a byla propuštěna s možností přejít na stranu císařských. Na Rýzmberku potom vládli Bavoři, kteří pustošili široké okolí. Plenění skončilo až po Bílé hoře, kdy již majitel Rýzmberka Jindřich Burian nebyl mezi živými.
• Celé rýzmberské panství i s Koutem Gutštejnové při pobělohorských konfiskacích ztratili; bylo oceněno pouze na necelých 41 000 kop grošů míšeňských a královská komora je předala císařskému komorníku a plukovníku Janu Filipu Kracovi ze Šarfenšteina. Nový majitel získal zpět k rýzmberskému panství i Zahořany a na Rýzmberku ponechal pouze kanceláře a byty úředníků; sám občas bydlel na koutské tvrzi. Krac získal ještě jiné statky v Čechách a byl povýšen na hraběte, ale nakonec císařské zradil a přešel na stranu Švédů. V září 1634 byl však v bitvě u Nördlingenu zajat a v následujícím roce odsouzen vojenským soudem ke ztrátě hrdla a statků. Po Kracově popravě získal zadlužené rýzmberské panství Vilém Colonna z Felsu, jemuž je postoupila jeho sestra Anna Alžběta, vdova po Kracovi, aby splácel dluhy věřitelům.
• V r. 1641 vtrhli do okolní krajiny Švédové a 1. července hrad Rýzmberk dobyli. Během několika dní jej tak zpustošili, že hrad mohly zachránit jen velké opravy. Po skončení třicetileté války bylo však rýzmberské panství stále zadlužené a navíc jeho držitelé Eleonora Barbora Marie, dcera vdovy po Kracovi, provdaná za říšského hraběte Jana Augusta ze Solmsu, a po r. 1670 Jiří Václav Černín z Chudenic sídlili jinde. Také Jiří Václav se zadlužil a musel proto v r. 1676 prodat rýzmberské panství Volfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albernreutu, který se neslavně zapsal do českých dějin v době bojů Chodů o privilegia jako Lomikar. Prodeji předcházel odhad panství, v němž je popisován Rýzmberk jako „dokonce pustý, na vysokém vrchu ležící, se třemi placy, v něm ještě podzemní sklepy, též také některé při zemi suché sklepy, hlavní pak zdi na díle dobré se vynacházejí“. Z mocného hradu zbyla tehdy pouze zřícenina, která byla tehdy oceněna na pouhých 150 kop míšeňských!
• Další osudy zříceniny hradu Rýzmberka byly pevně spojeny s dějinami koutskotrhanovského panství, jehož budovatelem byl právě Lamingen a po němž je získali v r. 1697 Stadionové. Ti také v 19. století zasáhli do podoby zachovaných zřícenin, když v r. 1834 začali s parkovou úpravou západní části, kde byla postavena v l. 1846 – 1847 nad oběma baštami nová čtyřhranná rozhledna a dřevěná výletní restaurace. Při úpravě byla část zdiva srovnána se zemí a pobořená velká věž posloužila jako základy zahradního altánu. V nové době bylo na západním svahu Rýzmberka vybudováno přírodní divadlo pro tisíc návštěvníků.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy
Pověsti o hradu a okolí
Vítězná píseň
Roku 1431 měla býti zasazena českým „kacířům“ největší, smrtelná rána.
V Němcích se sebralo veliké křižácké vojsko, v jehož čele stál vedle vévody saského,
markraběte braniborského a vévody bavorského papežský kardinál Julian. Křižáci překročili hranice v počtu 40 000 jezdců a 90 000 pěších a přitrhli k městu Tachovu. K útokům na hrazená místa se sice neodvážili, zato týrali bezbranné obyvatelstvo bez ohledu na to, přiznávalo-li se k víře podobojí, či bylo-li věrně katolické. Zle řádili zvláště na Plzeňsku. Když se doslechli, že se proti nim šikuje početné vojsko české, odtáhli směrem k Domažlicům, aby byli poblíž českých hranic. Husitské vojsko se seřadilo ve válečný šik a táhlo za křižáky, jsouc přichystáno svésti s nimi rozhodnou bitvu. Křižáci se rozložili táborem mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi. Kardinál Julian vystoupil na vysoký kopec, aby odtud přehlédl krajinu a rozložení křižáckého vojska. Rozhodl se obsaditi
ten kopec vojskem, i poslal vzkaz vrchnímu veliteli, neboť ho došly zprávy, že se nepřítel blíží. Husity ještě viděti nebylo, z dálky sem však zaléhalo rachocení husitských vozů jako blížící se bouře a zanedlouho se rozhlaholil krajem mohutný husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ – píseň stejně velebná jako hrozivá. Kardinál Julian, pohlížeje do dálky, byl jat pojednou vážnými obavami. – Proč jen nepřichází křižácké vojsko obsaditi kopec, proč se neplní jeho rozkazy? – Zamračeně přešel na opačný okraj temene, zahleděl se na křižácký tábor. V táboře zavládl pojednou nevysvětlitelný ruch a zmatek. Všecko tam bylo v pohybu jako ve velikém mraveništi, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci se dávali na pochod v nespořádaných hloučcích, vozy se hnuly…Všecko se dávalo na ústup směrem k Domažlicům, ústup se změnil ve zmatený útěk. Kardinál zbledl, sestoupil rychle s kopce mezi vojsko, snažil se zadržeti prchající, nakonec však byl i on nucen k nim se připojiti.
Hlavní proud uprchlíků zamířil k Ryzmberku. Tu se objevili na obzoru husitští „honci“ – lehká jízda – a obořili se prudce na prchající křižáky. Nastala nepopsatelná vřava a panika. Křižáci zahazovali zbraně a prchali od děl a vozů, vozy tarasily vestu, bránily pěším v ústupu – pohroma křižáckého vojska byla dokonána.
Kardinál Julian se ještě jednou – před vstupem do lesů – pokusil přiměti křižáky, aby se postavili husitům na odpor, marně je však zapřisahal, jen je proti sobě popudil, takže – aby ušel jejich pomstě – musil uprchnouti v přestrojení.
V rukou vítězů zůstala ohromná kořist. Ze 4 000 vozů, které vezly zásoby křižáků, vrátilo se sotva 300 do Bavor. Nemalou radost způsobili husitům, že se jim dostaly do rukou kromě papežské bully, jíž byli věřící vyzíváni do boje proti českým „kacířům“, i kříž, oblek a čepice kardinála Juliana. Tak se stal Ryzmberk svědkem oné nezapomenutelné chvíle, kdy nad mraky nepřátel zvítězila velebná husitská píseň.
Marradasova lest
Nebyla to jen převaha zbraní, která rozhodovala o vítězství, nýbrž i úskok a lest, jichž odedávna užívali válečníci, aby pomocí jich zničili své odpůrce. Lstivým vojevůdcem byl i don Baltazar Marradas, císařský generál za třicetileté války. Roku 1620, kdy se střídavým úspěchem válčil v jižních Čechách proti stavovskému vojsku, přitáhl k Ryzmberku a chtěl se ho zmocniti. Poznal, že je to tvrdý oříšek, na němž by si mohl vylámati zuby. Proto odtáhl se svým nečetným vojskem dále k Domažlicům. Necítil se tam však bezpečným, neboť mu zůstal v zádech pevný Ryzmberk. I rozhodl se, že se pokusí zmocniti se hradu lstí. Dne 12. října o půlnoci byla ryzmberská posádka nemálo vyděšena. Všude na cestách pod hradem se ozýval hluk, bubnování, troubení, křik, práskání biči – jako by se valila k hradu celá císařská armáda s pěchotou, jízdou, obozem a děly. A zanedlouho nato se objevili pod hradbami první útočníci. Hradní posádka se sice chápala zbraní, avšak velice poklesla na mysli a veliteli se třásl hlas, když jí uděloval rozkazy. Neboť, co zmůže hrstka posádky proti takovéto přesile? „Vzdejte se, vydejte hrad bez boje!“ zavolali Marradasovi vyjednavači. „Chcete snad, bloudi, vzdorovati celé armádě?“
Obhájci neodpovídali, stále ještě váhajíce, avšak nový hluk, který se právě pod hradem
rozpoutal, otřásl i těmi nejstatečnějšími.
„Nevzdáte-li se, stihne vás osud Píseckých!“ pohrozili oblehatelé.
Osud Píseckých! Z kvetoucího města – jež bylo v té době dobyto císařským vojskem – zbylo jen černé spáleniště. Konšelé, měšťané, všichni muži v městě až na dvanáct byli povražděni vítězi… Pohrůžka působila jako podkop pod hradební zdí. Velitel začal vyjednávati, posádka složila zbraně, otevřela brány. Don Marradas vtáhl do hradu s hrstkou vojáků a opanoval jej. Jeho trubači a bubeníci slavili své lehké vítězství nad mocným, pevným hradem.
Osudné jablko
Apoléna, pyšná dcera ryzmberského pána, seděla jednoho dne pod jabloní, na níž dozrávala krásná jablka. Šel tudy myslivecký mládence Jan, hezký hoch, štíhlý jako jedle. Byl unaven, sotva nohy vlekl, rty měl žízní zprahlé. Konal se velký hon a Janovi připadl při něm nejobtížnější úkol. Čestně obstál, stržil pochvalu svého pána, leč přepjal síly tak, že nyní klesal únavou. Zahleděl se toužebně na šťavnaté, zardělé plody, pod jejichž tíží se skláněly větve jabloně hluboko k zemi. Krásná Apolena utrhla jedno jablko a držíc je za stopku otáčela je zvolna na slunci a kochala se pohledem na jeho krásu. Tu stanul před ní Jan a počal ji prositi: „Daruj mi jablko, krásná panno! Od hladu je mi mdlo a hrdlo prahne žízní.“
Pohlédla na něho nevlídně, zavrtěla odmítavě hlavou.
„Příliš sobě dovoluješ, mládenče Jene,“ řekla pyšně. „Zajdi si do vsi a neobtěžuj dceru svého pána!“
„Nedáš-li, vezmu si sám,“ prohlásil Jan, zahořev v lících, a chystal se utrhnouti si jablko.
V tu chvíli ucítil na tváři políček. Ruka mu bezděky sjela k pasu, na slunci se blýskl břitký tesák, Apoléna poděšeně vzkřikla a pádila dovnitř hradu. Shrnuli se kolem ní, vyptávali se, co ji tak poděsilo.
„Jan, myslivec Jan tasil na mne zbraň…Och, ztrestej, otče, zpupníka! Vsaď ho do věže anebo ho dej stíti. Nebudu míti pokoje, dokud bude žíti,“ žádala otce, planouc v tvářích bezmezným hněvem. Jak si pyšná, bezcitná Apoléna přála, tak se i stalo. Jan byl jat, vsazen do věže a umořen hladem k smrti.
Však, ku podivu, jabloň, která byla pýchou zahrady, počala chřadnouti, usýchala, až z ní
konečně zbyl jen suchý pahýl. A rovněž na kořeni zdraví lakomé Apolény hlodal jakýs červ. Bledla, malátněla, oči jí zapadaly…Stihla ji kletba nešťastného myslivce, byla odsouzena k předčasné smrti jako jabloň v sadě.
Než se rok setkal s rokem, byla panna Apoléna pod drnem. Smrtí však nesmyla svého provinění. Stižena kletbou vstává prý po uplynutí jednoho století z tmavého hrobu a bloudí hradem jako¨světlý přízrak, držíc v ruce zralé, zardělé jablko. Čeká na chvíli, až potká mysliveckého mládence, který by přijal z její ruky osudné jablko…Jen jedenkráte se jí poštěstilo, že se setkala v hradních rozvalinách v pravé poledne s mladým myslivcem, podobným nešťastnému Janovi, ten však odmítl její dar a prchl před ní v bázni.
Dobrý člověk neumírá
Bylo to dva roky před první světovou válkou, kdy v požehnaném věku 84 let zemřela bývalá klíčnice hradu Ryzmberka, Kateřina Pešková z Podzámčí, avšak dosud jí vděčně vzpomínají návštěvníci hradu Ryzmberka a její památka žije nadále v širém okolí.
Opatrovala ryzmberskou zříceninu jako vlastní hospodářství a dbala, aby tu vše bylo na svém místě pečlivě uklizeno. Jako do „sence“ vítala příchozí, prováděla je hradem a podávala o všem zevrubný výklad. Každá zeď, každý kout hradu měl pro ni nesmírný význam…Ovšem, srdečnost za srdečnost! A proto i návštěvníci hradu otvírali ochotně svá srdce dobré stařeně, filosofce z lidu, a rádi odpovídali na její otázky, odkud jsou, čím jsou, jak se jmenují.
Tak během let vyrostla klíčnici Peškové řada upřímných přátel, kteří na ni nezapomínali, ani když jim zříceniny Ryzmberka zmizely dávno za zády. Mohla se pochlubiti fotografií Dra Podlipného, Dra Thomayera, listy Stadionů a písemnými vzpomínkami mnoha veřejných pracovníků. Spisovatel K. V. Rais zvěčnil ji zvláštní črtou. Zajímavý, hluboce promyšlený jest její výrok, jímž odsuzovala znešvařování přírody a památných míst papíry a jinými odpadky. Zaznamenala jej paní H. Štěpánková, sběratelka
chodských zkazek.
„Kdyby sem takové věci patřily, padaly by se stromů, nebo rostly ze země…Lesní cesty jsou vystlány listím – tak to chtěl Pánbůh – a nesluší se míchati mezi ně papíry a různé barevné smetí!“
Je mnoho krásných míst v naší drahé vlasti, která volají po své „stařence Peškové“ – a kde by si návštěvníci potřebovali vzíti k srdci její zlatá slova.
Zdroj: Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Řakom

• Řakom (ležící 5 km severozápadně od Klatov) se původně nazývala Řekom. Toto jméno vzniklo z osobního jména Řekom a znamenalo "Řekomův" (dvůr, majetek apod.). Zmíněné osobní jméno souvisí patrně s polským přídavným jménem rzekomy "domnělý, klamný, lživý, pokládaný za pravdivého".
• Ves pod kopcem Doubrava. Na buližníkové skále na východním svahu Doubravy se nacházelo pravěké hradiště.
• Z Řakomi je pěkný výhled do údolí Doubravy.
• Pomník padlým v I. světové válce v Řakomi.
• Pamětní deska na rodném domě profesora Františka Piťhy. František Piťha byl český chirurug a zabýval se urologií. František Piťha se narodil 8.2.1810. Po vystudování gymnázia v Klatovech se stal nejprve v roce 1836 doktorem lékařství a o rok později doktorem chirurgie. Za další dva roky v roce 1839 habilitoval. Roku 1834 se stal řádným profesorem chirurgie na Univerzitě Karlově v Praze. V letech 1854 - 55 působil na této univerzitě jako rektor. V roce 1857 přesídlil do Vídně. Byl hlavním reprezentantem první pražské lékařské školy. Působil v oboru anatomie a chirurgie a zabýval se inhalační narkózou. Po dobu prusko - rakouské války byl jmenován velitelem válečného zdravotnictví c.k. rakouské armády. Svoje odborná díla publikoval František Piťha v němčině. Zemřel ve Vídni 29.12.1875.
• Řakomská skála se nachází na východním svahu kopce Doubrava (727m.), 10 km severo západně od Klatov a 500 m. západně od obce Řakom. Skály byly v minulosti narušeny těžbou kamene.
• Z vrcholu skal, kde se nacházelo pravěké hradiště, se rozprostírá krásný výhled na okolí Klatovska a Šumavu. Stěna je orientována k severu a její výška se pohybuje kolem 15ti metrů.