Obce P:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Pačejov

• V roce 1227 se Pačejov uvádí jako majetek svatojiřského kláštera na pražském hradě,
• Část vsi později patřila strakonické johanitské komendě.
• Na počátku 14. století zde byl založen samostatný vladycký statek, pozdější tvrz, patřící rodu Dlouhoveských, kteří zde byli až do 16. století.
• Tvrz později byla neobývána a zanikla beze stop.
• Na návrší nad obcí stojí na místě starší stavby pseudogotický kostel postavený roku 1871 stavitelem E. Pillerem. Od kostela je působivý výhled na předhůří Šumavy a na Šumavu.

Pajrek

• Zřícenina gotického hradu nedaleko Nýrska z pol.14.st. jeho vývoj je spojen s rodem pánů z Janovic. R.1356 se připomíná Něpr z Pajreku
• 1467 – pod hradem proběhla vítězná bitva s bavorským vojskem
• 1472 – Bavoři hrad dobyli a vypálili
• 1512 – jako pustnoucí jej získal Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, který byl jako loupeživý rytíř a škůdce zajat a r.1520 sťat na Prazském hradě. Z hradu se stala zřícenina
• Zakladatel vybral pro hrad střed nejvyšší hřebenu, západně a východně od něho vytesal ve skále hluboké příkopy, k nimž přidělal ze skály valy. K východní straně byl zřízen hrubý val podoby podkovité, na němž byly dřevěné sruby. Na severní a jižní straně byly hradby
• Pajrek obdržel jméno své (Baiereck) v 14. století podle zvyku dávat hradům jména německá. V českých ústech se slovo Payerecke záhy zkomolilo a čteme proto Pawrek, Payrek, Peyrek, Peryk ano i Peyryk. Krajina okolní byla původně pokryta a patřila k panství Janovskému.
• Rozdělení se událo před rokem 1356, kdy byl Racek samostatným pánem na Janovicích, kdežto Pajrekem vládl Něpr z Pajreka a z Janovic.
• Roku 1379 seděl s Něprem na Pajrece Ondřej a drželi k němu Velké Petrovice, Nýrsko hořejší, Lhotku Velkou, Lhotku Starou a Lhotku u Výrova.
• Od počátku 15. století drželi Pajrek bratří Jan, Tomášek a Vácslav. Jana, nejstaršího, který za své mladší bratry statek spravoval, najal r. 1412 Jindřich z Rožemberka k službě a k pomoci proti Rackovi Ryžemberskému z Janovic. Asi r. 1419 se pak bratří mezi sebou rozdělili, tak že každý část hradu a statku dostal. První část držel Jan, který se oženil s Eliškou z Ryžemberka a daroval jí r. 1419 dvory kmecí ve Lhotě Staré, Prostřední a Zadní, na městečku Nýrsku a dvoru poplužném v Petrovicích.
• Ve válkách husitských stál Jan vedlé Žižky. Jeho věrnost ale nebyla pevná. Roku 1426 zradil cestu Bavorským a Švábským žoldnéřům, kteří až do okolí Klatov pálili a loupili. Když nabývali Kališníci převahy ve zdejším kraji, Jan se opět k nim přiklonil.
• Druhou třetinu držel Vácslav z Janovic, jenž v tichosti statky své spravoval, proto se také ve veřejných zápisech nevyskytuje. Roku 1440 zapsal v 150 kopách díl svůj na Pajreku, na vsích Petrovicích, Doršteinu a na Lhotě Prostřední a Zadní Rackovi, synu bratra Tomáše, a čtyřem svrchu řečeným synům Janovým. Roku 1446 byl již mrtev a tím se rozdělení na třetiny proměnilo v rozdělení na polovici.
• Třetí čásť patřila Tomáši z Janovic; ten měl k manželství Elišku z Týnce, které věnoval r. 1419 na dílu svém v Prostřední a Zadní Lhotě a městečku Nýrsku. Spolu měli syna Racka, který se oženil s Barborou z Běšin, On konečně obě polovice zase spojil.
• V červnu 1472 vtrhl do Čech jakýsi Prakendorfer, poddaný knížete Oty, zmocnil se Pajreka, vypálil hrad a syna Rackova zajatého zavezl do Bavor.
• Po Bavorském vpádu zmocnili se někteří strýci Janovští panství a bez vůle a vědomí Jindřicha z Pajreka a bratra jeho, pravých dědiců, zboží manská prodávali, zanedbávajíce při tom léno od krále přijímati. Tuť Jindřich, který byl časně léno na Pajrek přijal, krále Vladislava prosil, aby mu nápad dal po těch, kteří prodávali bez povolení a potvrzení králova, a obdržel tak listem r. 1501, 5. února daným v Budíně. Následovalo ihned provolání dědin v obojím Nýrsku, Petrovicích a Staré Lhotě takových, které byly již v držení cizích rodů. Mnoho-li při tom Jindřich pořídil, není nám známo. Potom k manželství pojav Alžbětu z Nebílov a z Netunic jí r. 1504 na Pajreku hradu pustém, Nýrště městečku, Doršteině, Prostřední a Zadní Lhotě vesnicích pustých 100 kop věnoval. On byl poslední svého rodu na Pajrece, neboť r. 1512 o sv. Stanislavě prodal „zámek svuoj dědičný manský Peyrek“ s celým panstvím Jindřichovi Kostomlatskému z Vřesovic za 125 kop a stal se r. 1530 cogmistrem nad děly krále Českého. Ačkoliv byl hrad r. 1504 následkem vpádu Bavorského pust, přece zase v ty doby byl opraven a obnoven a zůstal neporušen až do připojení svého k Bystřicku.
• V nepokojných dobách r. 1518 a půtkách trvajících mezi Janovským a městy pustil se Jindřich se sousedem svým panem Heršteinským v boj a přechovával na svém hradě odpovědníky. Z té příčiny byv jat seděl více než rok v Daliborce a r. 1520 na hradě Pražském sťat jest; společníka jeho sťali za Daliborkou. Statek jeho všechen, jmenovitě Pajrek hrad s jeho příslušenstvím přišel na krále, protože týž Henrych odpovědníkem JMK. a království Českého byl, a nápad ten provolán jsa zároveň v Klatovech, udělen r. 1522 Albrechtovi ze Šternberka na Zelené hoře. Albrecht však v držení jeho se nedostal z těchto příčin: Jindřich pojav manželku Kateřinu z Dobrše, vdovu po panu z Vidhostic, obdržel po ní 500 fl. věna a připověděl ji obvěniti 1000 fl. uh., jakž vdovám obvěniti náleželo. Když tedy po smrti jeho vdova se o věno domlouvala před soudci zemskými, rozkázali ti, aby se v hrad Pajrek uvázala a jestliže by za to věno dosti nebylo a jací dluhové po něm k vyupomínání byli, aby je sobě vyupomínala. I uvázala se v Pajrek a držela jej do smrti. Když pak umřela, drželi jej synové její Bohuslav a Podivín z Vidhostic také do smrtí svých, a po jejich smrti užívala ho Eva z Vidhostic, jako sestra těch bratří a přijala naň léno r. 1528. Bratr Jindřichův Kryštof z Vřesovic na Kostomlatech vyprosil si r. 1538 na králi Ferdinandovi znovu spravedlnosť a manství po n. Jindřichovi a obdržel ji s tou výminkou, aby povinnosť manskou zachovával a cožkoli Eva z Vidhostic na tom hradě má, aby jí spravil a úplně vyplatil. Hned potom také Evě z Vidhostic, jež se byla zatím za pána Chanovského z Dlouhé vsi provdala, dáno věděti, že jsou ty dědiny provolány. Ve při tím povstalé nalezl soud dvorský r. 1539, že má Eva zůstati v držení hradu, poněvadž dskami dvorskými prokázala, že jest jí na ten „statek zámku Peryku“ léna podáno r. 1528, a od toho času vždy bez nářku v jeho držení byla.
• Eva vzdala roku 1541 právo své ke zboží Pajreckému synům svým Petrovi a Adamovi z Dlouhé vsi; ti měli s bratry svými Jiříkem a Mauřicem také Chanovice a Sviradice v držení. O všechny ty dědiny se asi roku 1547 podělili a Jiřík potom vše právo své na Chanovice a Sviradice, Hořejší Nýrsko a zámek Pajrek prodal Adamovi, bratru svému. Týž se potom vyskytuje po několik let jako samojediný držitel Pajreka; než r. 1554 prodal zámek Pajrek se vším příslušenstvím, totiž městečko Hořejší Nýrsko, Tyrštein ves a Prostřední Lhotě 3 dvory kmecí Janovi Kocovi z Dobrše na Bystřici za 600 kop grošů českých. Téhož dne Koc králi učinil slib manský zbožím koupeným. Koc držel zboží to jako manství čtyři léta k Bystřicku, nic se o opravu starého sešlého hradu nestaraje; bezpochyby tu nikdo nebydlel a ponecháván jest docela spoustě. Roku 1556 popisuje se již jako pustý a že v něm žádného stavení není, že jsou k němu pěkné lesy a pustiny. Když tedy král Ferdinand dědictví to na prosbu Janovu r. 1558, 1. prosince ve dsky zemské jako dědictví zpupné vložil, uvádí se tam již „pustey zámek Peryk“, kterýž od těch dob zůstal při Bystřicku.
• Zříceninu s dvorem pod ní ležícím prodal r. 1796 kníže Karel Josef z Palmu a Gundelfingen vrchnímu Bystřickému Ant. Feldmanovi, a od těch dob zůstala v rukou soukromých. ¨
Zdroj: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého
Pověsti
Obří sídlo (Více Kašperské hory Obří hrad)
Na Pajreku sídlil v dávných dobách obr. Byl tak mohutný, že si jen těžko představíme jeho velikost a sílu. Dojíti za pouhou hodinu do Bavor a vrátiti se zpátky – bylo pro něho hračkou, jako by měl sedmimílové boty…Dupl-li v hněvu nohou, duněla země, jako by do ní praly hromy. A vzkřikl-li na Pajreku, třásla se okna až dole v městě Nýrsku. Nýrští měšťané žili s ním v dobré shodě. Neškodili mu a on jim také v ničem nepřekážel. Naopak, jestliže potřebovali jeho velikého kladiva, ochotně jim je zapůjčil. Rozpřáhl se, máchl rukou a buch! – kladivo dopadlo v Nýrsku na náměstí.
Na svém hradě se obr cítil velmi osamělým. Bylo tehdy obrů pořídku, neměl nikoho, s kým by mohl potřásti ruce. Až v Koutě bydlel druhý obr a k tomu chodil náš pajrecký na návštěvu. Za poctu, jíž se mu tam dostávalo, odvděčoval se „brisilem“ – šňupavým tabákem – pro nějž si docházel do Bavor. Obrova dcera, která spravovala otci domácnost, nevycházela nikdy z hradu. Nevěděla nic o světě, nestarala se o lidi. Zdáli se jí tím, čím byli lidem malí, drobní skřítci.
Jednou, když se jí v hradě pozastesklo, vyšla si dolů do údolí. Podivovala se drobným políčkům, pozorovala s úsměvem, jak se lopotí na jednom z nich sedlák s párem hnědých koní. Zalíbili se jí jeho koníčkové, udělala krok do stráně, shýbla se, rozevřela dlaň a šups! – strčila sedláka s potahem do zástěry. Doma vysypala svou živou hračku na hradním nádvoří a počala si s ní hráti. Smála se koním, kteří směšně kopali po jejích prstech, když je sem tam postrkovala, smála se sedlákovi, který šlehal bičíkem tak prudce, že se jí ovíjel okolo prstů jako hádě. Smála se tak srdečně, že obr pohleděl
tázavě z okna, co ji tak rozveselilo. Zahlédl sedláka s potahem, zakabonil líce. „Hned mi odnes člověka s koňmi na místo, kde´s jej vzala!“ rozkázal dceři. „Člověk je sice malý
tvor, ale je jich na světě více než mravenců a mají takový důvtip, že není radno si je znepřátelit, nechceme-li být od nich zahubeni!“ I strčila obrova dcera zase človíčka do zástěry a odnesla vše zpátky do údolí. Osud obrů tím však nebyl odvrácen. Museli ustoupiti drobounkým lidským stvořením. Vymřeli, vyhynuli.
Lakotná ruka
K dyž prchali Švédové před blížícím se císařským vojskem, nechali v hospodě pod Pajrekem svého zraněného důstojníka. Přikázali hostinskému, aby se o něho pečlivě staral, zanechali raněnému měšec zlatých peněz, aby měl na výživu i na léčení.
Sotvaže zmizeli za horami, zabil lakotný hostinský raněného Švéda a zmocnil se jeho měšce…Leč i on vzal brzy svou odplatu. Když sestoupil jednoho dne do sklepa, aby se potěšil uloupeným zlatem, sklep se sesul a země ho zasypala.
Přes bortící se zdivo Pajreku přešla dlouhá řada let. Hospoda byla přestavěna a bydlel v ní hostinský z jiného rodu, který neměl tušení, co hrozného se tu kdysi odehrálo.
Děvče, které sloužilo v hospodě, vešlo jednoho dne do sklepa a spatřilo tu – k hrůze – trčeti ze země zvadlou lidskou ruku. Ruka držela měšec.
„Ber, ber!“ ozval se sklepem prosebný, temný hlas a peníze v měšci zazvonily. Jako šílená vyřítila se služka ze sklepa, jektala zuby, nebyla mocna slova. Neřekla hostinskému nic, pospíšila pověděti otci, chudému baráčníkovi, co zažila ve sklepě pod hospodou. Otec šel s děvčetem, sestoupil s ním dolů do sklepa.„Hleď, hleď, otče,“ ukázala rukou do šerého kouta. Třásla se jako osika, zmírajíc strachy.„Nevidím nic,“ odvětil otec. „Snad se ti jenom něco zdá.“„Ne, nikoliv, nezdá…Nyní zase říká: Ber! Což, otče, neslyšíš?“„Neslyším,“ zavrtěl otec hlavou. „Vidíš-li ty a slyšíš, nic se neboj a vezmi, co ti dává!“Dcera si dodala odvahy, vytrhla měšec ze vztažené ruky.„Zaplať Pánbůh!“ zaznělo sklepením a o vlhké zdi zatřepotal se radostný povzdech duše, vysvobozené ze zakletí.
Vztažená ruka, již vedla lakota k vražedné ráně, zmizela v zemi.Baráčník koupil za peníze statek, vzal dceru ze služby domů. Stal se váženým mužem a jeho dcera bohatou, hledanou nevěstou.
Urianův poklad
Mistr Urian – pekelný brach, který se potuloval po světě a sváděl lidi k hříchu – měl pro své svody uložen veliký poklad i na hradě Pajreku. Spočíval tam v podzemním sklepení ve veliké truhle, kterou hlídal dnem i nocí černý pekelný pes.
Když sedlák Greger kupoval pustou zříceninu, měl především na mysli Urianův poklad, který stál bratru za tisíckrát těch sto rýnských, jež podle mínění svých sousedů vyhodil Greger zbůhdarma do povětří. Greger dobře věděl o pokladu, avšak jak zahnati pekelného psa? – Nezbude mi nic jiného – pomyslil si – nežli citovat Uriana a donutit ho, aby mi vydal poklad. K citování čerta musí býti tucet lidí a mezi nimi i duchovní, který by čerta držel na uzdě, kdyby chtěl komu uškoditi. I sezval Greger do hradu jedenáct mužů – sám byl dvanáctý – mezi nimiž byl i jeden kněz, a počali citovati čerta. Kněz přečítal kouzelnou formuli, ostatní ji říkali za ním sborem.
Urian cítil, že bude s pokladem zle, nerozežene-li včas shromáždění. Proto zavolal na pomoc divokého lovce. Kde se vzal, tu se vzal, snesl se nad hrad temný mrak, v mraku to zahučelo, zaštěkali psi, bouchly rány…
„Divoký lovec, divoký lovec!“ vzkřikli společníci, a jako když do vrabců střelí, prchali na všechny strany ze šerých zřícenin zpustlého hradu.
Od té doby se již nikdo z Pajreckých neodvážil citovati mistra Uriana. Již proto ne, že Greger zemřel v několika dnech po onom osudném shromáždění na hradním nádvoří.
Zdroj: Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Palvínov

• První zmínky o vsi Palvinov se dochovali až ze 16. stol, kdy roku 1540 ji Břetislav Švihovský prodal Pavlovi Tomkovi a jeho strýcům Janovi a Václavovi Tomkům z Čejkov.
• Nejspíš právě za Tomků z Čejkov vzniklo v Palvínově ve druhé polovině 16. stol první panské sídlo, jehož podoba není známa.
• Snad na stejném místě či jeho přestavbou vzniklo v 17. stol. nové sídlo, kdy roku 1672 byla budova popsána jako podsklepená z části hrázděná. Sídlo nebylo nijak významné, jeho majitelé se měnili a literární údaje se o tomto zámku různí.
• Zámek byl pravděpodobně v držení několika rodů - Koců, Boryňů, Müllerů ad.).
• Skupina stromů v zámeckém parku Palvinov jsou památnými stromy. Čtveřice stromů rostoucí v parku zahrnuje dva duby letní (Quercus robur), lípu malolistou (Tilia cordata) a jedli bělokorou (Abies alba). Výška stromů je mezi 20–22 m, obvody kmenů dubů měří 356 a 345 cm, kmen lípy má obvod 260 cm a jedle 302 cm.

Pamferova huť

• Při silnici č. 27 směřující ze Železné Rudy na Javornou po levé straně pod dvěma objekty lesních správ stávala tzv. nová Pamferova huť. První stávala vysoko nad dnešní silnicí poblíž pramene potoka, kde lze spatřit ještě pozůstatky základového zdiva.
• Nová Pamferova huť byla uvedena do provozu 1783. Vyrábělo se zde solinové sklo, které bylo vyváženo do Neapole, Portugalska, Frankfurtu, Norimberka, Trientu, Cařihradu, Varšavy atd. Obvykle prostřednictvím vývozců z Arnultovic, Boru, Kamenického Šenova, Sloupu, ale také přímo.
• Huť postihl požár v prosinci 1889, byla však obnovena. Byla zmodernizována a vytápěna dřevoplynem, též hnědouhelným plynem. Huť byla pro svůj špatný stav r. 1893 zbořena.
• Zbylých 15 obydlí pracovníků hutě bylo osazeno panskými dřevaři (hohenzollernskými).
• Po levé straně silnice proti místu bývalé hutě stávaly ještě r. 1945 tři domky, z nichž v jednom byl krámek s potravinami.

Pancíř Rozhledna (1214 m.)

• Jeden z nejkrásnějších výhledů na Šumavě se otevírá z vrcholu Pancíře. Otevře se nám pohled na Šumavu a daleko do Bavorska. Jako na dlani máme dominantu Železnorudska – německý Velký Javor s typickou radarovou stanicí a vysílačem a horskou chatou Arberschutzhaus. Za jasného počasí se nabízí nezapomenutelný pohled na Alpy.
• Na Pancíři pramení tři řeky a prochází jím hlavní evropské rozvodí, Úhlava a Křemelná tečou do Severního moře, Řezná pak do Černého moře.
• Na vrcholku Pancíře byla už v roce 1880 vztyčena jednoduchá dřevěná rozhledna.
• Dne 28. září 1923 pak zde byla otevřena turistická chata s rozhlednou. Postavena byla za 5 měsíců !

Paseka (Holzachlag)

• Paseka se rozkládala po pravé straně silnice vedoucí od Nové Hůrky do Hartmanic, naproti Höhalu.Podle V.Kudrličky pokrýval původně celou Paseku les, který byl později vykácen a na vzniklé pasece byl postaven dvůr, kde se chovalo stádo skotu.
• Na rozdíl od okolních dvorů k němu nepatřil les, což stěžovalo hospodaření, protože většina šumavských hospodářů přežívala jen díky výnosům ze svého lesa. Naštěstí dostatek vodních toků v okolí Paseky umožnilo vznik brusíren a leštíren zrcadlového skla.
• Paseka se rychle zalidnila a v roce 1869 tu bydlelo již 196 obyvatel.
• Za první světové války nahradily odvedené muže u strojů ženy a děti. Odbyt se sice snížil, ale provoz válku přestál.Po roce 1918 se rozšířil a zaměstnal nejen muže, kteří se vrátili, ale i obyvatele okolních obcí.Navíc vlastnila každá rodina zaměstnance v některé provozovně 1-2 krávy a měli přidělené pozemky a tak bylo postaráno o živobytí.
• Začátkem 30. let minulého století byla značná část výroby přesunuta do Chodova a mnoho lidí bylo nuceno hledat si práci jinde. Přesto zde ještě na počátku roku 1945 žilo několik brusičů a leštičů skla, potomci rodin,žijících tu od konce 19.století.
• Zánik Paseky byl stejný jako u sousedního Höhalu, vysídlení, vznik vojenského prostoru a kolem roku 1970 definitivní likvidace všech zbytků stavení. Ještě dnes, pokud budeme dobře hledat a budeme vědět kde, můžeme cestou z Paseky ke Glaserwaldskému mlýnu nalézt část podezdívky velkého, dlouhého domu...podle V.Kudrličky.

Pečetín

• Kaplička na paměť padlým v první světové válce na návsi u rybníka v Pečetíně.

Petrovice (Měčín)

• Petrovice spadají pod město Měčín.
• Ve vsi jsou zajímavé původní památkově chráněné brány u jednotlivých objektů. Brány jsou chráněny u čísel popisných 7,8,11 a 16.
• Dále jsou v Petrovicích chráněny některé špýchary a celé usedlosti.
• Socha sv. Jana Nepomuckého v Petrovicích u Měčína
• Pomník padlým ve světové válce v Petrovicích u Měčína
• Boží muka u silnice z Petrovic do Němčic
• Bejkovna Lokalita se nalézá jihozápadně od Petrovic u Měčína a leží na rozloze 0,9 ha v Bolešinské kotlině. Je fragmentem bývalých obecních pastvin s prameništěm a slatiništěm. Můžeme zde obdivovat chráněné a stále mizející mokřadní rostlinné druhy, např. orchidej kruštík bahenní
• Kaple sv. Vojtěcha na návrší nad návsí v Petrovicích u Měčína.
• Historie zvonů v kapli v Petrovičích - Ve vížce kaple je umístěn zvon o průměru 0,42 m a výšce 0,33 m, datovaný letopočtem 1710. Při jeho koruně obíhá ve dvou řádcích nadpis, který kromě datace udává, že jej nechal pořídit Přibík Vilém z Kokořova, pán na Velkých Petrovicích, Purkartově Újezdě, Otíně, Předslavi a Rohanově. Na plášti zvonu je pak bohatá plastická výzdoba. Tvoří ji rostlinné festony, rodový znak Kokořovců a plakety svatých Vojtěcha, Jiřího a Jana Nepomuckého. Štítek klatovského zvonaře Jana Pricqueye dokládá, že objednatel zvonu nemusel hledat zvonařskou dílnu příliš daleko.
• Na počátku 20. století se zde nacházel ještě jeden zvon o průměru 0,47 m a výšce 0,42 m, ulitý Arnoštem Diepoldem v Praze roku 1899. Ten byl v době I. světové války rekvírován pro vojenské účely. Místo něj si zdejší občané zakoupili v roce 1934 nový zvon u firmy Rudolf Perner v Suchém Vrbném u Českých Budějovic. Zvon byl slavnostně vysvěcen 22. července 1934.
• Ani tento zvon na věži dlouho nezůstal. Již za několik let byl opět odebrám pro vojenské účely za II. světové války. Petrovickým tedy zůstal do dnešní doby pouze starý zvon z roku 1710. Stále plní svoji službu, i když především tím, že většinou oznamuje odchod některého ze zdejších obyvatel na věčnost.
Pramen: podle článku Romana Tykala Zvony našeho kraje, Vlastivědný sborník jižního Plzeňska Pod Zelenou horou 2/98

Petrovice u Sušice

• Osidlování Petrovicka probíhalo asi v 11.-12.století n.l. V této době bylo pravděpodobně rýžováno zlato na potocích Kepelském, Pstružném a Kalném. Vznikla i tvrz na hradišti Hrnčíř a petrovický hrádek nebo tvrz na památném Vyšehradu.
• Nejstarší část Petrovic, dolní náves, pochází z 12.-13. století a svědčí o slovanském původu. Asi 14 dřevěných domků bylo postaveno do tvaru podkovy, která se uzavírala na východní straně při cestě k Sušici. Na severozápadě se domky přimykaly ke kostelní hradební zdi.
• První písemná zpráva o Petrovicích z roku 1319 uvádí, že na hradu petrovickém byl zajat rytíř Albert ze Schönsteina a dán do strakonického vězení. Písemná zpráva o Vojeticích je již z roku 1290.
• Ve středověku se Petrovice rozrůstaly severním směrem při cestě do Kněžic, kde měli sídlo majitelé kněžického statku a kde byla až do roku 1589 fara.
• Po vzniku Československé republiky v roce 1918 patřily k obci Petrovice vesnice Vojetice, Chamutice, Trsice, Pařezí a Rovná.
• Při reorganizaci státní správy v roce 1960 byly k obci Petrovice připojeny z obce Jiřičná osady Kojšice, Nová Víska a Jiřičná a z obce Maršovice osady Strunkov, Posobice a Františkova Ves.
• K dalšímu rozšíření obce došlo v roce 1976 přičleněním Svojšic, Částkov, Maršovic, Žíkov a Břetětic z obce Svojšice.
• Kaplička na dolní návsi v Petrovicích u Sušice, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému, byla postavena v 18. století. Čtyři lípy vysazené kolem ní o tom svědčily.
• Při rozšiřování silnice přes Petrovice v létech 1959 – 1960 byly lípy poraženy a kaplička přestěhována k zahradě u čp. 24 (Matějků). Při jejím převážení zdivo popraskalo a musela být na novém místě opravena. Zde stála až do roku 2001. Na podnět místního faráře P. V. Holého byla zásluhou obecního úřadu obnovena na původním místě těsně u silnice. Dne 24. června 2001 byla vysvěcena k poctě Jana Nepomuckého.

Petrovičky

• Ve vsi Petrovičkách koupily Klatovy 24.3.1589 člověka Jakuba Janoutka a dvůr kmetcí s platem

Plánice

• Původní tvrz pravděpodobně z 2. poloviny 16. stol., barokně přestavěna na zámek v 18. stol. Dnes můžeme vidět patrovou dvoukřídlou budovu krytou mansardovou střechou. Při severním křídle se dosud dochoval nevelký přístavkem. Budova nebyla podrobena žádnému průzkumu a tak nejsou k dispozici bližší informace.
• Plánice je poprvé připomínána roku 1329, kdy byla ve vlastnictví nepomuckého kláštera, který nejpravděpodobněji také stál u jejího založení. Když byla Plánice za Husitů roku 1420 zničena, císař Zikmund ji zapsal do zástavy bratřím Krušinům ze Švamberka.
• Vlastní historie zámku nejspíše začíná v letech 1556-1562, kdy se Plánice stala majetkem Viléma ze Šternberka, který se psal z Plánice. Má se za to, že právě on zde postavil renesanční tvrz. Později se majitelé střídali a v první polovině 17. stol. kupuje panství Jaroslav Bořita z Martinic. Zřejmě za Martiniců, kteří panství drželi až do roku 1790, došlo počátkem 18. stol. k přestavbě tvrze na dnešní jednoposchoďový zámek. Po nich bylo panství do roku 1918 v držení Wallisů a již v té době byly v zámku byty zaměstnanců statku. Poslední z rodu Wallisů neměl dědice a tak adoptoval neteř Marii Annu Salm-Reifferscheidtovou, později provdanou Schaffgotschovou, ona a její potomci vlastnili zámek od roku 1918 do roku 1945. Po roce 1945 patřila budova JZD Úslava a nyní je v majetku města Plánice.
Zdroj:Úlovec Jiří, Hrady, zámky a tvrze Klatovska
• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352.
• Roku 1847 se zde narodil český technik, průmyslník a vynálezce František Křižík.
Pamětihodnosti
• Radnice a zámek na náměstí Dr. ing. Fr. Křižíka
• •Kostel Narození Panny Marie
• Kostel svatého Blažeje
• Kaple Panny Marie nad pramenem
• Socha svatého Jana Nepomuckého
• Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice
• Křižíkovo muzeum
• Fara

Platoř

• Část obce Dlouhá Ves
• Kaple na východě obce je bez střechy, krovů a stropu. Zůstalo pouze obvodové zdivo (cca 2,2 x 2,2 m) do výšky: levá stěna cca 2,2 m (téměř původní výše), zadní stěna cca 0,3 m, pravá stěna vpředu cca 1,2 m, vzadu nižší. Fasáda zničena. Bez dveří (překlad nade dveřmi propadlý). Uvnitř trosky.
• Lípa rostoucí na návsi obce Platoř u Sušice byla mimo jiné svědkyní odsunu obyvatel německého původu po skončení druhé světové války. V roce 2006 díky svým \"německým kořenům\" ovšem stala jedinou kandidátkou na titul „Strom roku 2006“ Druh: Lípa (Tilia sp.) Stáří: Asi 200 let Výška: 17-20 m Obvod: 465 cm

Plichtice

• Vesnice je již připomínaná v roce 1215 v souvislosti se jménem Plcháč.
• Roku 1630 byly přiděleny s Hnačovem ke tvrzi Příchovské, Lažanům pod panství Petra Voka Švihovského.
• V roce 1654 je uváděn jako majitel vsi Plechtice, které patří statku Lažany, Ferdinand Václav Švihovský z Rýzenberka. Je zde jmenováno několik hospodářů na usedlostech. Jsou to Adam Běloch, Jan Pulev, Jiřík Adamec a Jiřík Hejkal. Grunt Karlíkovský je uveden jako pustý.
• Obecní úřad byl společný pro Plichtice, Skránčice a Hnačov. Vždy při volbách se místo stěhovalo do jedné z obcí. To bylo do roku 1910, od kdy byly obce samostatné.
• Kaple Panny Marie byla postavena roku 1883.
• Silnice ze Zavlekova do Plichtic byla budována v roce 1931.
• Nedaleko Plichtic je bývalý zbytkový statek Přebořice, který patřil k Nalžovskému panství. I obcí spadá do Nalžovských Hor. Za Plichticemi jsou ještě dvě samoty u Volmutů, dříve pohodnice, a u Jílků, dříve hájovna. Obcí patří do Velenov, nyní Nalžovských Hor.

Podlesí (Vogelsang)

• Osada s bývalou sklárnou a zámečkem na severním úbočí Huťské hory ve výšce 800 metrů.
• Sklárna patřila snad již v polovině 15. století k hradu Kašperk. Doloženo je to až v roce 1580, kdy zde pracoval huťmistr Tomáš Glaser.
• V roce 1584 přešla sklárna do majetku Kašperských Hor.
• V letech 1606-1610 se v ní vyráběly korálky barvy černé, modré, zelené a dalších.
• Koncem 17. století je připomínáno sklo duté a optické.
• Od roku 1726 se uvádí opět výroba korálků. Na přelomu 18. a 19. století se v huti vyrábělo hlavně duté sklo, korálky a okenní sklo. Sklárna byla vybavena vlastními rafinérskými provozy, ve kterých se výrobky zušlechťovaly brusem a malbou. Korálky se vyráběly až do roku 1828. Roku 1831 byla obnovena výroba dutého skla.
• Sklárna zanikla v roce 1891.
• Poloha sklárny se několikrát měnila. Nejstarší sklárnu lze předpokládat v místě dnešního Podlesí a v jeho bezprostředním okolí. Po vytěžení okolního dřeva se posunula výše do svahu Huťské hory (viz. samostatné heslo Stará huť u Podlesí).
• Patrně na konci 18. století se výroba vrátila zpět do Podlesí, kde také v roce 1891 definitivně zanikla. Ruiny poslední sklárny ukrývají stromy jižně od přírodního koupaliště (dům č.29 na mapě Stabilního katastru z r.1837).
(J.Fröhlich, Archeologický výzkum skláren v okolí Kašperských Hor, Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy č.3, Sušice 1995, str.97-100).
• Panský dům či zámek byl založen jako obydlí majitelů pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století za Sebastiána Floriána Gerla, člena proslulé sklářské rodiny. Jako zámek a sídlo nájemců sklárny pak sloužil až do závěru její činnosti, k čemuž došlo za Schmidtů.
• Sklárnu se zámkem poté koupili roku 1892 Schwarzenberkové a připojili je ke svým majetkům.
• Za pozemkové reformy prováděné ve dvacátých letech nebyl dvůr se zámkem již vrácen Schwarzenberkům, ale naopak odprodán soukromému vlastníkovi.
• Katastrální mapa z roku 1837 zachytila Podlesí jako malou vísku, jejíž severní část představoval poplužní dvůr. Jeho jihozápadní křídlo tvořila obytná budova nepravidelného půdorysu - zámek, zbytek zástavby pak další obytné a hospodářské budovy. Severně ode dvora, při vjezdu, stála kaple sv. Barbory, jižně ode dvora zbylá část vesnické zástavby. Vlastní zámek tvořila obdélná budova s menší obdélnou přístavbou ve dvorním průčelí a dalším přístavkem v severozápadním průčelí, vstupem orientovaná k východu, odkud se do ní přicházelo po několika stupních. Vlevo od vstupu se tyčila obdélná vížka, projevující se na katastrální mapě jako drobný přístavek ve vstupním průčelí. Přístavba v severním průčelí byla někdy po roce 1837 zbořena.
• V poslední fázi existence tvořila zámek patrová budova rozměrů asi 15 x 25 metrů, s hranolovou věžičkou se vstupem ve východním průčelí. Ze vstupní prostory vedly samostatné vchody do okolních místností a schody do patra. V trojdílném přízemí byly v jižní části tři místnosti různých velikostí, situované jižně a západně od vstupní prostory. Střední část přízemí tvořily dvě místnosti, z nichž menší bývala kuchyní s dochovaným kouřovodem. Konečně severní část přízemí tvořila další trojice místností. Zámek sloužil po roce 1945 obytným a hospodářským účelům. V osmdesátých letech však stál opuštěný a prázdný, takže se během roku 1990 jako neudržovaný objekt zcela rozpadl.
(F.Musil, M.Plaček, J.Úlovec-Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945, Libri, 2005).
• V sušickém muzeu je uložena Pieta z Podlesí z počátku 16. století. Jde o pozdně gotickou polychromovanou plastiku z lipového dřeva od neznámého autora. Plastika byla při úpravách statku v Podlesí, který se stal po roce 1945 majetkem sušické sirkárny SOLO, odvezena do sušické továrny, kde byla určena k použití za palivové dříví. Pozorností dělníka továrny byla zachráněna v posledním okamžiku a předána do sušického muzea. V roce 1961 byla plastika restaurována předním českým restaurátorem a uměleckým historikem Františkem Kotrbou.
• Dnes v Podlesí nalezneme soukromý ranč Svobodná země Vogelsang, který je provozován jako rodinná farma ve westernovém stylu, zaměřená zejména na poskytování ubytovacích služeb a chov koní, spojený s jejich následným využíváním pro agroturistické vyjížďky v okolí. Doplňkovým programem je zemědělská činnost - chov ovcí, koz, ale také zde můžete vidět bizona amerického, pštrosa emu a další zajímavá zvířata.

Podmokly

• První písemná zmínka o obci je z roku 1045.
Pamětihodnosti
• Zámek Podmokly z konce 18. století
• Zbytek židovské čtvrtě, synagoga neznámého stáří adaptována na obytný dům. Synagoga se nachází na severním okraji obce, při výjezdu na Chmelnou a Sušici. Není známo, kdy byla synagoga postavena. Bohoslužby se zde konaly do konce 19. století, později byla přestavěna na obytný dům. Z vnitřního vybavení ani výzdoby se nic nedochovalo, vnější ráz synagogy s některými stavebními prvky zůstal částečně dochován.
• Kaplička sv.Huberta
• Kaplička
• Boží muka
• Boží muka u kapličky
• Památník padlým 1.svět.války
• památný dub.

Podolí

• Zámeček je malá obdélná patrová budova krytá valbovou střechou s hranolovou lucernou s bání. Fasádu člení obdélná okna, která mají nadokenní římsy. Přízemí je zaklenuté, patro plochostropé. Nedávno opravený objekt dnes patří k nejlépe udržovaným na Klatovsku.
• P rvní zmínka o vsi Podolí je z roku 1360.
• Počátkem 15. stol. statek vlastnil Otík Koláček z Malonic a později bylo Podolí připojeno k panství Běšiny a to až do roku 1670.
• Po roce 1670 se novými vlastníky stali Terziové di Sissa a Podolí se stalo samostatným statkem. Zda v době kdy Terziové Podolí koupili zde již stálo nějaké panské sídlo se neví. Jisté je, že v 18. stol. postavili Terziové v Podolí malý zámek, který je poprvé připomínán v roce 1789. Když později Terziové sídlili v Kolinci, zámek v Podolí postupně chátral až zanikl V roce 1838 statek koupil Václav Veith a Podolí opět osamostatnil. Ten nechal v západní části Podolí v areálu poplužního dvora postavit nový zámek, který se prakticky ve stejné podobě dochoval dodnes. Později se vlastníci střídali a dnes je zámek v soukromých rukou.

Pohádka (Christlhof)

• Smutek, strach a divný pocit, jako by vás někdo sledoval, přestože jste sami. Tak si budete připadat, pokud navštívíte „Pohádku“- opuštěné chátrající stavení nedaleko Čachrova na Šumavě, poslední útočiště Ivana Roubala pred cestou za mříže.
• Pohádka, původním jménem Christlhof, je nejmladší z trojice statku postavených v 16. století rodinou Pangerlových.
• Všechny domy stály na mírném svahu louky odkud byl překrásný výhled do kraje. Pangerlovi postupně vymírali a první dvě stavení se měnila v ruiny.
• Z pohádky tedy zůstal jen poslední dům z 19. století v němž se střídali majitelé.
• Nikdo si ale kouzelného místa na samotě dlouho neužil (ženy se většinou zbláznily a muži oběsili – nikdo neví proč). Poslední majitelku tak dlouho pronásledovaly zlé předtuchy, že se raději odstěhovala k příbuzným do Německa.
• Nakonec se do statku nastehoval Ivan Roubal, později odsouzený na doživotí za 5 vražd. Další dvě osoby z jeho okolí jsou nezvěstné a proslýchá se, že jejich osud zpečetil právě na této šumavské usedlosti.
• O pohádce kolují hrůzostrašné historky a v noci si jen málo lidí troufne se v jejím okolí zdržovat.

Pole

• Uprostřed rybniční pánve se v obci Pole nachází poměrně zachovalý renesanční zámek. Je to obdélná budova s krátkým příčným křídlem
a s jednopatrovou nárožní věží. Vysoký štít je členěn pilastry a nikami s mušlemi, v přízemí se nacházející portál je pravoúhlý a mělce profilovaný.
• Zámek byl postaven na konci 16. století pravděpodobně na místě středověké tvrze.
• Starobylá ves, která se původně nazývala Na poli, je poprvé připomínána již roku 1233 jako majetek kláštera sv. Jiří.

Poledník rozhledna

• Vrchol s vyhlídkovou věží je též nazýván Polední hora a nachází se 7 km jižně od Prášil.
• Se svými 1315 m nad mořem je přirozenou dominantou celé této příhraniční oblasti.
• Původní areál zde sloužil jako základna protivzdušné obrany Československé socialistické republiky. Po pádu železné opony pozbylo vojenské zařízení významu.
• V létě 1998 byla dokončena přestavba objektu na 37 metrů vysokou vyhlídkovou věž.

Poleň

• Ve vesničce zvané Poleň je možné za současným kostelíkem nalézt zříceninu kostela (někdy kaple) sv. Markéty ze kterého se dochovalo jen obvodové zdivo.
• Poleňské panství bylo ve 14. století rozděleno mezi několik majitelů, tím došlo k situaci, že vznikly dva kostely.
• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1245. V listině, kterou královna Kunhuta prodává újezd Přeštický klášteru Kladrubskému, jmenuje se mezi svědky, kteří tento újezd obcházeli a hranice jeho vymezovali, Blažej z Poleně, syn Budivoje ze Švihova. Později, když byl vystavěn nedaleko Poleně hrad Pušperk, zvaný původně Fuchsberg, sdílela Poleň po staletí osudy tohoto hradu.
• Kostel sv.Markéty měl již ve 14. století svoji správu. i v 15. st., kdy byl pod patronátem držitelů Poleně.
• V následujícím století již nebyl osazován a sloužil jako hřbitovní kaple. Císařem Josefem r. 1786 byl zrušen a od té doby vlastní zkáze ponechán. Byly v něm 3 oltáře. Nad střechou byla jednoduchá zvonička se zvoncem, který se podle báje sám v době nebezpečí rozezvučel. Oba kostely obepínal hřbitov , že vchod do nich vedl po něm. K hřbitovu se vztahuje pověst, že zde pohanští předkové obětovali na dubovém pařezu, který byl po vystavění kostela sv. Markéty zazděn do oltáře. V kostele sv. Markéty se nacházel zvon, který zvonil sám od sebe vždy, když obci hrozilo neštěstí, ať už o byla válka, mor, sucho či bouře. Naposled takto zvonil při vpádu z Horní Falce, kdy vyhořely Klatovy. Protože přitom vždy zvonil přesmutným hlasem, byl později sňat, aby se lid jeho hlásku neděsil.
• Kostel Všech svatých, původně zasvěcený Matce Boží, připomíná se jako farní r.1355, jsa tou dobou pod patronátem držitelů Pušperka. Stavba svědčí na 14. století, doznala však opravami mnohých změn zejména v 15. století a r. 1739.
• Nejcennější je v něm obraz Madona s dítětem. Je to olejová malba na dřevěné desce, mistrné dílo Lombardské školy z počátku 16. století. Obraz byl přinesen v 17. století vojínem z Itálie do blízkého Kobzova mlýna, odkud byl kostelu věnován. Obraz byl v r. 1936 poslán do Prahy k pořízení barevné reprodukce a tu odborníci vyslovili domněnku, že jde o dílo Lukase Cranacha st. Srovnání poleňské Madony s mistrovými díly doby okolo roku 1520 přesvědčí, že tu jde i o dílo nejvyšší jakosti umělecké. K původu poleňské Madony vypráví poleňský písmák Adolf Kotáb, dlouholetý kronikář, následující pověst, která má podklad jednak v záznamech kronik, ale také ji slyšel vykládat od starých pamětníků.
• Podle těchto pověstí byl obraz za válek při tažení vojska zachráněn z hořícího kostela v Itálii. Nezdá se pravděpodobné, že by obraz rozměrů 87 x 57 cm na dřevěné desce nosil nějaký voják v tornistře. Snad byl v držení pluku jako plukovní amulet. Po skončení válek se vojska rozpadávala, vojáci se vraceli do svých domovů. Při takovém cestování byl ponechán velmi nemocný voják v Kobzově mlýně (dodnes zachovaná usedlost čp. 1 v obci Mlýnec), kde se vojína ujala a ošetřovala ho mlynářka Kobzová. Vojín s sebou přinesl do mlýna zmíněný obraz a jako odměnu Kobzové obraz ponechal. Kobzová, žena pobožná, měla obraz doma zavěšený, ale ve snech mívala vidění, že se obraz na zdi houpá a že Madona prosí, aby kostelu byl darován. Těchto vidění Kobzová uposlechla a na faru poleňskou obraz donesla. Obraz pak byl v kostele po dobu delší padesáti let jen o oltář opřen a nijak nezabudován, protože tehdejší faráři, patrně vzhledem k původu obrazu, nechtěli na tento obraz jako na svůj nebo majetek církevní hleděti. Teprve v době pozdější byl na oltáři důstojně umístěn. Na bočním "Mariánském" oltáři byl umístěn až do září 1967, kdy byl v noci ze zamčeného kostela odcizen. Velkou náhodou byl nalezen v červnu o rok později, kdy jej tým zlodějů měl připravený k vyvezení do Latinské Ameriky. V poleňském kostele je od té doby umístěna kopie, originál je uložen v pražské Národní galerii. Před kostelem stojí poleňská lípa.
• Vodní mlýn Pastička stával dříve (v pol. 17. stol., snad i dávno před tím) po pravé straně mlýnského potoka. Obydlí v něm nebylo, mlynář bydlel v kamenné chalupě na stráni nad mlýnem. Někdy kol. r. 1660 mlýn zpustl, vojáci ho zapálili. R. 1699 počala poleňská vrchnost budovat nový mlýn, tentokrát už i s obydlím, na levém břehu. Během třch století se na něm vystřídalo deset majitelů. V polovině 20. století na něm žili Štolbovi. Po jejich smrti sloužil jejich dcerám a vnučce s rodinou k rekreaci. Odpoledne 21.3.1984 při vypalování suché trávy mlýn, kam údajně chodil i "modrý abbé" Josef Dobrovský, shořel. Po jednom z nejstarších stavení v obci, které bylo i v evidenci památek, zůstaly jen zčernalé zdi a komín.
• Původní škola, jak to všude bývalo zvykem, stávala v nejbližším okolí fary a kostela. Pokud je nám známo, tzv. "stará" škola byla v místech, kde je nyní domek č. 43. Vystavěna byla z farního dříví na části farní zahrady a byla, jak patrno ještě dnes z rozlohy staveniště, tak malá, že nemohla svým účelům vyhovovat. Proto byla r. 1790 prodána za 100 zlatých rýnských. Mezitím stavěna hned nad starou školou rovněž na farním zahradním pozemku a také z farního dříví nová školní budova, dvakrát tak velká jako škola stará. Skládala se z učebny se 4 okny, malého bytu učitelova, chlévku kravského a stodůlky. Dvorek neměla vůbec. Není divu, že již koncem roku 1790 byla uznána nepostačitelnou. Dítky vyučovány byly střídavě, malé odpoledne, větší dopoledne. V sumáři dětí triviální školy v Poleni r. 1820 se uvádí 348 žáků. Bylo uznáno za nutné opatřit druhou učebnu. Ta byla vyhlédnuta v domku č. 51, který není mnoho vzdálen od staré školy. 16. dubna 1855 bylo započato se stavbou nové školy, a to ne na starém hřbitově či na zříceninách kostela sv. Markéty, jak bylo původně projektováno, nýbrž na stráni pod farou. Stavba byla dokončena v říjnu téhož roku a 5. listopadu byla do ní převedena mládež ze starých školních místností. Škola sloužila svému účelu až do r. 1965. Pro malý počet dětí byla definitivně zrušena a všechny děti navštěvovaly školu v Chudenicích.

Poleňka

• Zemědělská osada Poleňka leží severovýchodně od obce Poleň.
• V osadě se nacházejí původní hospodářská stavení.

Pomezí (Gsenget)

• Osada Pomezí/Gsenget/ ležela v katastrálním území Prášily/Stubenbach/.
• Na některých historických mapách je uvedeno i jméno Gsänget.
• Gsenget, skupina chalup nad mostem přes Prášilský potok, za svahem Ždánidel
• Jméno Gsenget znamená česky asi tolik co Spálenec: "sengen" podle Profousových Místních jmen v Čechách aspoň značí " žíci, páliti, pražiti"
• Hraniční kamen s letopočtem 1772 a nad ním obraz českého dvojocasého lva na jedné a bavorského modrobílého routoví na straně druhé.
Když komise složená z českých i bavorských úředníků opatřila ve smyslu úmluvy z 3. března 1764 zemské (pozor: nikoli státní) hranice hraničními kameny, byl následně sepsán protokol a zhotoven podrobný plánek průběhu pomezní čáry, upřesněné ještě později společnou pochůzkou 5. srpna 1772. V dokumentu o tom se používá pro tu čáru i v němčině mimochodem slova Graniz.. Na tehdy vyhotoveném plánku je zakreslena jen tzv."hartmanická cesta" přes Sandel (1148 m n.m.) s lávkou přes Marchbach. V souvislosti s touto pochůzkou dal pak hrabě Kinsky zřídit na místě zvaném "am Gsenget" pět selských stavení (Chaluppen!) a v kupní smlouvě novým obyvatelům výslovně zakázal lov, rybaření, chytání ptactva, seškrabování smoly a pálení milířů. Hartmanická cesta je tu zvána "Alte Straß".
• Archivní materiály zabývající se mostem přes Marchbach u Gsengetu objevují se znovu až v době kolem roku 1840 v korespondenci mezi správou prášilského panství schwarzenberského - tento rod byl majitelem Prášil od roku 1798 po Kinských - a zemským soudem v Regenu, když čtyři padlé stromy most strhly
• Roku 1840 se tu mluví o pouhé "stezce", o padesát let později v souvislosti s novou opravou mostu už o "staré celní silnici", používané i k exportu dřeva do Čech. Ten export provozovala především rodina Frischova, od roku 1772 usedlá na stavení hned vedle mostu.
• V úvodu neblahého dvacátého věku byl most stržen povodní ze dne 1. srpna 1901, včetně mostních hlavic.
• "Samoty vsi Gsteinet ležely jakoby nazdařbůh rozhozeny po drsné královácké Kus výš nad Gsengetem stála osada Horní Ždánidla (Obersteindlberg),
• Za účasti českého ministra zahraničí se na Böhmweg, tedy tak řečené staré České cestě 5. července 1997 otevíral čerstvě obnovený Frischův most - Frischen Brücke..

Prácheň

• 2,5 km jihozápadně od města Horažďovic se na vrcholu kopce Prácheň (504 m n. m.) nalézá zřícenina kdysi rozsáhlého hradu Prácheň.
• Na místě původního slovanského hradiště z 10.století zde v roce 1315 Bavor III. ze Strakonic vystavěl kamenný hrad. V majetku tohoto rodu byl až do konce 15. století, kdy jej získal Půta Švihovský z Rýzmberka, který jej přestavěl, ale záhy byl hrad opuštěn.
• Od roku 1558 připomínán jako pustý.
• Dochovány zbytky věží, hradeb a bašt. O hrad se začali zajímat až počátkem 19. století majitelé panství, Rummerskirchové. Na Práchni nechali mezi hradní zříceniny vestavět poustevnu ze které dnes zbyly pouze obvodové zdi. Na vrcholu torza válcové věže vztyčili tři kříže. V roce 1818 navštívil hrad Prácheň císař František I.
• Za národního obrození byl v roce 1868 odvezen kámen z hory Práchně do základů budovy Národního divadla a v roku 1894 navštívil Horažďovice a Prácheň malíř Mikoláš Aleš.
• Na místě původního hradu Prácheň je dnes vyhlášena přírodní rezervace s přirozenými dubohabrovými lesními porosty.
• Nedaleko se nachází kostel sv. Klimenta - devátý křesťanský kostelík v Čechách, zřejmě vysvěcený samotným Metodějem. Kolem kostela svatého Klimenta stála kdysi stejnojmenná ves Prácheň, která vznikla zřejmě současně s hradištěm Práchni. Na prácheňském hřbitově je pohřben spisovatel Josef Pavel a regionální historik Karel Němec.
• Hora Prácheň však dala jméno nejen hradu, ale i celému kraji a tento název - kraj Prácheňský nebo jen Prácheňsko - se udržel v povědomí až do dnešní doby.
• Ve 13. století se kraj zahrnoval přibližně dnešní Horažďovicko, Sušicko, Kašperskohorsko, Strakonicko a Vimpersko.

Prášily

• Horská ves, ležící na středověké Březnické obchodní stezce pod horou Ždánidla byla založena kolem sklářské huti z roku 1739. Místu se původně říkalo Finstere Stube později Stubenbach, zkomolením překladu pak česky Prášily, Prášil či Prášelí. (Stube – pokoj, stauben – prášit). Po uzavření sklárny na konci 19. století byly její budovy přestavěny na výrobnu ručního papíru, který dodávala Eggertova továrna presidentské kanceláři.
• Za první republiky místě fungovala pošta, škola, dva hostince a pivovar. Po jeho zrušení v roce1928 si jeho budovu přestavěl Klub českých turistů na svoji chatu, roku 1936 pak vybudoval na Prášilském potoce nové koupaliště.
• Farní barokní kostel svatého Prokopa z roku 1802, který léta tvořil dominantu okolí, byl i s přilehlou farou zbourán (1979).
• Osada vznikla koncem 18. století, kdy kolem skelné hutě, vystavěné Lorencem Gattermayerem v roce 1739, vyrostly první obytné domky.
• Panství v této oblasti vlastnil mimo jiné i rod Lobkoviců, který zavedl v obci výrobu skla a zrcadel.
• Rozsáhlejší vývoj osady pokračoval teprve začátkem 19. století, kdy Prášilské panství přešlo do majetku knížete Schwarzenberka.
• Ve 20. století začaly dřevěné stavby nahrazovat stavby zděné a již roku 1803 zde byl vystavěn kostel sv. Prokopa.
• Na počátku 20. století zde byla pošta s telegramem, lékař, dva hostince a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát, oddělení finanční stráže, státní polesí, státní a obecná škola, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní škola německá, pila a papírna, která patřila k nejstarším v Čechách, vyhořela roku 1933 (ruční papír, který se zde vyráběl, byl dodáván pro prezidentskou kancelář).
• Bývalý Schwarzenberský pivovar byl roku 1928 přestavěn na chatu KČT (klub českých turistů), kam bylo již zavedeno elektrické světlo.
• Roku 1936 vystavěli členové KČT na Prášilském potoce koupaliště.
• Od roku 1938 se v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a primitivní vodovod rozvedený z bystřiny.
• K Prášilům náležely i mnohé samoty a osady v blízkém i vzdáleném okolí, které dnes můžeme v terénu identifikovat jen s přesnou znalostí lokalizace: Dolní a Horní Steindlberg, Gsenget, Horní huť, Formberg, Liščí díra, Grunbergrova huť, Neubrunn, Seeberg, Seckerberg, Sonnberg, Gruberg...
• Po skončení druhé světové války bylo mírné a většinou bezkonfliktní německé obyvatelstvo městečka a přilehlých obcí vysídleno a do kraje přišlo několik dobrodruhů v rámci dosídlování pohraničí. Jen někteří přišli pracovat. Mnozí přijeli krást a loupit, aby s lehce nabytým majetkem opět odešli do vnitrozemí. V městečku tehdy zůstalo pár hajných a několik lesních dělníků. Jejich osud byl velmi zvláštní.
• Záhy po komunistickém puči v roce 1948 vyrostly podél celé hranice mohutné zátarasy a znemožnily lidem pohyb v okolních lesích. Současně poloopuštěné území zabralo vojsko a odřízlo obyvatele od kontaktu s Československem. Na okolních stráních se rozprostřely dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Okolní vesnice posloužily jako vhodné dělostřelecké terče a postupně zmizely. Stejným způsobem se zmenšovalo i samotné městečko Prášily.
• Dnes z něj zbylo sotva 25 domků. Celých čtyřicet let sem nikdo nesměl, mnozí lidé se odstěhovali, ale někteří přece jen vydrželi
• Obec nemá školu ani kostel (poměrně nedávno odstřelen vojáky), zůstal tu jen smutný hřbitůvek s ulámanými kříži. Škola je v 15 km vzdálených Hartmanicích kam jezdí dvakrát denně autobus. Pokud ovšem kraj ovládlo vojenské cvičení (to bylo velmi často), děti se do školy nedostaly třeba několik dní a lidé neměli ani základní potraviny. Obyvatelé pak museli zabít slepici, pokud jim však neutekla za "dráty" do hraničního pásma, kam se pro ni už nedostali. Ačkoliv mnozí lesáci za "dráty" pracovali, mohli tam jen s ozbrojeným doprovodem. A všichni byli prověřeni... Lidem se zde druhá světová válka protáhla o celých 45 let
Památky:
• Roubená chalupa (čp. 6)
Zaniklé památky:
• Kostel, odstřelen vojáky
• Pila
• Papírna, nejstarší v Čechách - vyhořela roku 1933 (ruční papír dodávala i pro prezidentskou kancelář)

Prostřední Krušec

• Počátky Prostředního Krušce nejsou doposud příliš jasné. Nejstarší zmínky v pramenech hovoří od 14. století vždy jen o vsi Krušec. jelikož je více než pravděpodobné, že se jedná vždy buďto o Hořejší nebo o Dolejší Krušec, tedy vsi významem daleko důležitější, můžeme je pominout.
• Ves Prostřední Krušec vznikla pravděpodobně až někdy v 15. - 16. století, poprvé je však zmiňována až v době kolem poloviny 16. století. Tehdy podle tzv. plánských análů žil Sebastián ze Žeberka a Plané na Prostředním Krušci (Senft 1932, 70). Sebastiánův nástupce Albrecht ze Žeberka - "z Egberka" - a na Prostředním Krušci (Paprocký 1602, 336).
• Po Albrechtovi nastoupil v držení Prostředního Krušce jeho syn Jiřík, píšící se z Eberka. Jiřík je zmiňovaný opět roku 1603, a to v soupisu poplatníků Království Českého, v němž byl zapsán opět pod predikátem "a na Prostředním Krušci" (Marat 1898, 49). Ze stejného zdroje víme, že tento majetek držel ještě roku 1615
• Po Jiříkovi Prostřední Krušec vlastnil Jan Jiří ze Žeberka, snad jeho syn, majitel nedalekého statku Kněžice, který pak roku 1653 prodal svůj majetek s veškerým příslušenstvím, což vlastnil dříve Jiří ze Žeberka, Jiřímu Eichhornovi z Reichenbachu.
• Jiří Eichhorn roku 1646 přikoupil k Prostřednímu Krušci od Humprechta Račína sousední statek Dolejší Krušec. Oba statky pak vlastnil více než tři další desetiletí a až roku 1679 prodal dolnokrušecký statek Alexandru Mikuláši Šofmanovi z Hamrlesu, který tak získal rovněž části vsí Štěpanice, Kundratice, Smrčná a celou ves Trpěšice Ten si však statky ponechal jen krátce a již roku 1682 prodal Dolejší Krušec Janu Kryštofovi Kocovi z Dobrše a jeho manželce Polyxeně Kateřině.
• Oba manželé však již roku 1683 prodali dolnokrušecký statek Vilému Alexandru Běšínovi z Běšin na Novém Čestíně a Kunraticích. Až Vilém Alexandr a jeho nástupci, jmenovitě syn Maxmilián Václav, drželi oba statky delší dobu. Teprve roku 1708 prodal druhý z nich oba statky Janu Jiřímu Schumannovi, který jej držel jen krátce, neboť již roku 1709 začal vést první jednání a roku 1713 pak prodal oba statky Danielovi Wunschwitzovi, svému zeti
• Roku 1762 byly oba statky, totiž Dolejší a Prostřední Krušec - prodány komisionelně panu Janu Kryštofu Villani. Ten roku 1794 uzavřel dohodu o jejich prodeji s manželi Janem a Barborou Medlingerovými, k čemuž došlo nakonec roku 1800 Barbora se nakonec stala samostatnou držitelkou krušeckého zboží. Nevlastnila je však nadlouho, neboť záhy po roce 1810 zemřela. Její dědicové pak prodali už roku 1817 Dolejší a Prostřední Krušec Mathiasovi Kremserovi
• Mathias vše držel až do roku 1827, kdy vše prodal Ignáci - Hynkovi Schreinerovi. Hynek byl členem rozvětveného rodu, jehož příslušníci vlastnili řadu statků v okolí (tak např. Jiřičnou, Přestanice, Horní Staňkov a Nemilkov).
• Z výše nastíněné historie plyne, že zřejmě od poloviny 16. století byl Prostřední Krušec samostatným zemským statkem, který drželi rytíři ze Žeberka. Všechny písemné zprávy z této doby však hovoří pouze o nich, žádná se nezmiňuje o jejich sídle. Na jeho existenci můžeme usuzovat pouze na základě predikátů majitelů, píšících se "... a na Prostředním Krušci", což nás k tomuto tvrzení zcela opravňuje.
• Při prodejích statku počínaje rokem 1635 je prameny zmiňován ve vsi se nalézající "dwur poplužní", později dokonce "dwur pansky poplužni s poplužim". Z této formulace je zřejmé, že ve vsi ležel poplužní dvůr, základ vrchnostenského hospodaření. Název "panský" poplužní dvůr, vyskytující se v zápisech od roku 1679, pak zřejmě signalizuje, že byl využíván rozhodně jako rezidenční dvůr, tedy sídlo. Není jasné, proč se v pramenech slovo či sídlo jiné podobné označení panského sídla drobné šlechty nevyskytuje. Koneckonců není to však nic nezvyklého. Vždyť je známou věcí, že např. v německy psaných pramenech je využíváno kromě jiných k označení panského sídla rovněž termínu "Vorwek", tedy poplužní dvůr (např. Schönstein aj.). Není tedy použití tohoto termínu žádné novum.
Můžeme proto shrnout, že v 16. století vzniklo v Prostředním Krušci panské sídlo neznámé podoby, využívané jako rezidence majiteli ještě ve století následujícím. Po spojení statku s nedalekým Dolejším Krušcem samozřejmě tato úloha přešla na dolnokrušecký zámek a u sídla v Prostředním Krušci vzala za své. Sídlo bylo zprvu využíváno zřejmě jen k hospodářským a obytným účelům v rámci dvora, jeho pozdější osudy však neznáme. Je zajímavé, že jako první o panském sídle v Prostředním Krušci uvažoval již roku 1868 J. A. Gabriel. Přímo uvádí na stránkách své knihy, že "V Prostředním Krušci na místě, kde nyní stojí hospoda, stál v 16. století zámek" (Gabriel 1868, 183). Po něm se pak na jeho myšlenku zapomnělo, takže toto sídlo zůstávalo v anonymitě až do současné doby.

Předslav

• Kostel je jednolodní s věží při západní straně, s přistaveným šnekovým schodištěm, s pětiboce uzavřeným presbytář a dvěma kaplemi. Zařízení kostela je převážně z 19. stol., jen oltář je z počátku 18. stol.
• Kostel Jakuba většího je písemně potvrzen v roce 1352. Jedná se o původní gotický kostel, portál snad již z 13. stol. Kostel opakovaně přestavován v 17. , 18., i v 19. stol.
• Zbytky středověké věže tvrze založené s největší pravděpodobností již ve 14. stol. , neboť z této doby je také kostel. Je součástí areálu sokolovny, ke které se snadno dostanete z malého náměstíčka před kostelem. Tvrz založená s největší pravděpodobností již ve 14. stol. byla asi v 16. stol. Renesančně upravena. Původní vzhled tvrze není přesně znám. Je pravděpodobné, že se sestávala z polygonální patrové věže a paláce. Ještě v 19. stol. byla využívána pro provoz pivovaru a lihovaru. Ve 20. letech 20. stol. byla část tvrze stržena při výstavbě nové sokolovny, která nese na štítu letopočet 1923. Zůstala zachována jen část polygonální patrové věže, která je dnes součástí sokolovny a je v ní umístěno sociální zařízení a sklad tělocvičného nářadí.
• Obec Předslav byla nepochybně významnou obcí 14. stol. Již v roce 1352 je zde připomínán kostel a je pravděpodobné, že zde již tehdy existoval šlechtický statek. Ve 14. stol. byl statek v držení rodu zvaného z Předslavi. Později se majitelé střídali.
• V 15. stol. byl mezi nimi Beneš z Újezdce, ale také Ondřej a Půta z Předslavi. V 16. stol. skoupil všechny díly Bavor Sádlo z Kladrubec s manželkou Annou. A někdy na přelomu 15. a 16. stol. získal statek Karel Říčanský. Později roku 1704 koupil Předslav Karel Albrecht Příchovský z Příchovic a spojil ji s Otínem a Mlázovy. Od té doby již Předslav nenabyla samostatnosti.
Zdroj: Úlovec Jiří, Hrady, zámky a tvrze Klatovska

Puchverk

• Obec s bývalým mlýnem a pilou. Zčásti zachováno původní zařízení
• Jméno Puchverk je nepochybně německého původu, původně označovalo technické zařízení na říčce.
• Údolí spojuje obec Hrádek u Sušice s obcí Kolinec.
• V údolí se nachází pila na zpracování dřeva, v minulém století zde byl v provozu na říčce i funkční mlýn.
• V současné době má údolíčko statut místní části se známou chalupou významného rakouského podnikatele zvanou „Maria

Pušperk

• Hrad Pušperk stával na kopci na západním okraji obce Lišky. Byl opevněn hlubokým příkopem s vysokým náspem, který je dosud zčásti vyzděn. Zbytky zříceniny, ve větší míře znatelné ještě na sklonku 19. století, dnes až na nepatrný zbytek, který tvoří část značně pobořené zdi, zanikly.
• Hrad dali postavit asi r. 1260 Jaroš ze Slivna a purkrabí Pražského hradu Poděhús, účastník bitvy u Kressenbrunnu, v níž 12. července 1260 král Přemysl Otakar II. porazil uherského krále Bélu IV. Hrad pojmenoval po svém erbu, lišce, tedy Fuchsberk, z něhož vznikl počeštěný název Pušperk. V l. 1264 a 1266 se Jaroš psal již z Pušperka. Hrad byl postaven na ochranu nové cesty vedoucí od Horažďovic přes Klatovy, Poleň k Horšovskému Týnu a odtud k zemské hranici. Měla tak být posílena obrana zemské hranice, kterou chránila nově založená královská města Klatovy a Domažlice a hrady Rýzmberk a Starý Herštejn.
• R. 1298 držela hrad Jarošova vdova Kateřina, která ho však záhy prodala členům rodu Hroznatovců, z nichž se jako prvý připomíná Bušek, který se psal již r. 1339 z Pušperka. Buška vystřídal Racek, uváděný v r. 1355.
• Asi v 70. letech 14. století držel hrad Pušperk Ctibor Tlam, lovčí dobříšských královských lesů a od r. 1379 držitel sousedního statku Únějovic.
• R. 1390 daroval král Václav IV. hrad Renvaldovi z Ústupenic, který však statek značně zadlužil. Značnou pohledávku tu měl i pražský žid Jonáš, který se jako hlavní věřitel stal jeho držitelem. Po Jonášově smrti však připadl statek opět Václavu IV., který jej asi kolem r. 1400 prodal bratřím Renvaldovi a Bohunkovi z Ústupenic, z nichž první se jako pán Pušperka uvádí v r. 1404. Renvalda vystřídal bratr Svojše, který se za husitské revoluce přidal na Zikmundovu stranu a padl v bitvě u Vyšehradu 1. listopadu 1420.
• Po něm zdědil statek Hynek z Ústupenic, který zemřel po r. 1439. Také on byl katolík, a proto i nebezpečný soused nedalekého táborského města Klatov. S pomocí Klatovských byl hrad neznámo kdy dobyt a pobořen.
• V r. 1434 byl sice pušperský statek Hynkovi z Ústupenic vrácen, ale hrad obnoven nebyl. Ale r. 1457 se zjistilo, že smrtí Hynka z Ústupenic připadl hrad králi Ladislavovi Jagellonskému jako odúmrť a ten ho daroval Janu Zajícovi z Házmburka. Od něho koupil Pušperk v r. 1465 Jiřík z Říčan, který si však ponechal jenom polovinu statku, kdežto druhou polovinu získal téhož roku třetí manžel vdovy po Hynkovi z Ústupenic, Ofky, Jetřich z Čiremperka (Černíkov). Ten však již před r. 1473 prodal svoji polovinu s pobořeným Pušperkem Břeňkovi z Ronšperka, který hrad obnovil. Protože prý Břeněk z hradu znepokojoval okolí, byl po sněmu v Benešově, na němž byl obnoven v zemi mír, Pušperk v červnu 1473 Klatovskými dobyt a pobořen.
• Na sklonku 15. století připojili pušperský statek Švihovští z Rýzmberka ke švihovskému panství a o obnovení hradu se nestarali, protože sídlili na hradě Švihově. A když bylo pušperské zboží r. 1548 od švihovského panství znovu odděleno a prodáno Albrechtovi Nebílovskému z Drahobuze, nový majitel si záhy po r. 1550 postavil sídlo v nedaleké Poleni, která byla rovněž součástí pušperského statku.
• Koncem 16. století byla na hradišti přestavěna kaple sv. Václava, která však byla za Josefa II. zrušena a časem se zřítila.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (IV – Záp. Čechy