Móda, mravy a zvyky:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Móda, mravy a zvyky

Měšťané byli pyšni na svůj stav, stejně jako stavy panský a rytířský. Časté byly pře a žaloby, když nižší stav vyššímu stavu třeba omylem nedal toho titulu, který mu příslušel. Aby nedocházelo k takovým mýlkám, vydávány se tiskem tituláře, do nichž každý městský písař nahlížel, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři můžeme číst, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Vyšší stavy panský a rytířský vyžadovaly od nižšího stavu úctu, ale sami si nižšího nevážily a spatra pohlíželi na měšťany, nazývajíc je chlapy, to jest sedláky. Ovšem i měšťan pohrdal sedlákem, který vůbec nebyl žádným stavem.
Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů měli stavové důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a často ihned i krvavá bitka. Někteří páni a rytíři byli k sobě navzájem i k měšťanu přívětiví, ale byli i tací, kteří se ve městě chovali velmi pyšně. Často se však z pýchy vyššího stavu zrodila schválnost a nezbednost, kterou se proti měšťanům proviňovala zvláště šlechta nižší. Nejednou došlo k výtržnostem, že celé město bylo vzhůru, zvonilo se k šturmu, zavíraly se brány a nejeden zeman byl od měšťanů zbit, z čehož vznikaly dlouhé soudy a útraty i tresty.
Nižší stav se po vyšším opičil ve způsobu života a zvláště pak co do módy krojové a přepychu.
Vyšší stav vždycky převzal nějakou módu z ciziny a aby se pánům vyrovnali, převzali ji rytíři a tak dále, až po ty zemany, kteří žili v ústraní se sedláky na venkově; ti nosili staročeský kroj. V napodobování panstva byli nejčipernější mladší bohatí měšťané. V době lucemburské k nám přišla móda francouzská. Karel IV. sám obliboval šat prostý, ale dvořané, šlechta, měšťanstvo a zvláště ženské se módou nechávali silně ovlivnit.Tato móda zužovala všechno, co se zúžit dalo, sukně, mužské nohavice ani užší již být nemohly a k tomu se šířila bláznivá snaha parádníků, aby každá nohavice měla jinou barvu. Vznikly také kabátky po pás, kratičký to oděv mužský i ženský, spínaný mnohými knoflíky nebo šněrováním. Krejčí musel mladým parádníkům kabáty vycpávat, aby měly pěknější tvar. Kabátec se nosil celé další dvě století a navymizel ani potom, ale ztratil rukávy a stal se tak předchůdcem dnešní vesty. V 16. století nesměl slušný člověk chodit v krátkém kabátci bez pláště nebo svrchního šatu.
V 15. století dívky chodívaly prostovlasy, majíce na hlavách pentle, stuhy a perlovce. Vdané paní si ovíjely si hlavu i pod bradou. Ale francouzská móda přinesla ženám šaty, které byly šity v jediném kuse od krku až dolů a ještě se prodlužovaly vlečkou. Vznikly a dlouho se držely zvlášť u vyšších stavů ženské chomouty, to znamená čepce s dvěma cípy a rohy. Roh byl kužel, z něhož vlál šlojíř.
Francouzská móda vše prodlužovat a zužovat postihla i obuv ješitných lidí obou pohlaví. Boty byly protaženy tak, že se jim říkalo zobáky, nebo špice či nosy. Zobáky byly u nás i v cizině tak dlouhé, že musely být podkládány trepkami. Kdo tuto módu příliš neuznával, učinili jí zadost aspoň potud, že nosili obuv obdloužní a špičatou. Začátkem 16. století nastal návrat ke krojům širším, pohodlnějším. Začaly se nosit i střevíce krátké a široké. Z Německa se k nám rozšířila obuv, která byla u prstů velmi rozšířená, Němci jí říkali kraví huba. Kabáty se prodloužily. Nohavice barevně merhované (mřížované) a šachované nosili lidé lehčího rázu, "žertéři", ale i tovaryši některých řemesel rádi chodili v pestrobarevných šatech. Hlavně to byli krejčí. Na počátku 16. století došlo ve Francii k rozdělení starodávných mužských nohavic ve dvě půlky. Hořejší půle, která sahala ke kolenůmse nazývala "kalhot" z francouzského culotte. Dolejší půle se stala punčochou. Tato móda se rychle ujala nejen u nás, ale po celé Evropě a vydržela až do francouzské revoluce, kdy začali revolucionáři nosit zase dlouhé nohavice, ale ne tak plasticky k tělu přiléhavé.
Skoro v stejnou dobu jako kalhoty vznikla i ženská sukně. Původní sukně v kuse od hlavy až k patě byla rozdělena na životek (dnes živůtek) a sukni. Z Němec k nám přišly birety jako mísy, které nosily i ženy.
Od poloviny 16. století začali vyšší stavové obdivovat módu španělskou a ta se brzy zalíbila i měšťanům. Pravá španělská móda byla prkenná, ztuhlá. Kabát byl opět zkrácen a vycpán koudelí. K němu se nosil kratičký pláštík. Kalhoty se zkrátily a nadýchly do tvaru bubnů. Proto musely punčochy zakrývat skoro celou nohu. Vznikly pletené, hedvábné, harasové a další dlouhé punčochy. K této módě se nehodil meč a tak byl vynalezen rapír.
Španělská móda nebyla praktická a příjemná pro dámy.Vznikla prkenná šněrování, sukně se pokládaly na obruče velikých průměrů, "kortukál" i "partykál" (krinolína 19. století). Sukně byly v několika vrstvách a zdobeny drahým kamením a jinými věcmi (krumplovaná). Mmnohé panny a paní na sobě měly tolik sukní, že se v nich skoro nemohly otočit. Čím byla sukně spodnější, tím byla nádhernější. V jedné ruce ženy nosily šáteček (facalit), a v druhé oháňku (vějíř). U sukní se obnovila vlečka, které se říkalo: "vlak, sukně s vlakem". Od druhé poloviny 16. století začaly ženy nosit i na ulici zástěrky. I když to byly zástěry honosné, pěkně vyšité a parádní. Z cizích mód se běžně ve všech stavech ujalo okruží čili krejzl. Byl to plátěný obojek s třepením, s krajkou, nabíraný, dvojnásobný i trojný, škrobený. Začal se nosit ke konci panování Ferdinanda I., a v době krále Rudolfa narostly tyto obojky do takových rozměrů, že musely být vyztužovány dráty
Přesto se za každé módy u nás vždy držel „poctivý kroj obdloužný“, zejména u lidí vážných a starších. Byly to dlouhé svrchní mužské sukně a šuby kožichové.
Další módní vlna přinesla zjednodušení krejzlů a pak se položil na ramena.
Také vlasy a vousy měšťanů podléhaly módě. V 15. století muži nosívali dlouhé vlasy. V 16. století byly v oblibě "pačesy" do čela. I když vyšší stavové zanechali po roce 1540 pačesové módy, u měšťanů a sedláků se ještě dlouho nosila.. Děvčata v obou stoletích bývala nejraději prostovlasá, což bylo jich panenské právo. Ženy však vlasy zakrývaly porůznu. Matróny obyčejně zavitím (šátkem) kmentovým nebo jen sprostným plátěným.