V kostele a ve škole:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

V kostele – zařízení kostelů

Bývalo zvykem královských měst, že na rynku stála nejznamenitější městská stavba - kostel. V Klatovech se tak stalo až po příchodu jezuitů. Ovšem v místech za dnešním „hotelem Beránek“ se nacházel velký dominikánský klášter a kostel farní u Bílé věže byl postaven už se stavbou města a jednalo se v té době v podstatě o první kamennou stavbu.
V Čechách bylo uznáváno šestero náboženství.
Češi většinou pokládali upálení oblíbeného a statečného mistra Jana z Husince za nespravedlivé násilí, za urážku a pošpinění českého národa a zástupci národa oznámili koncilu v Kostnici, že budou vyznávat papeže jen pokud se bude shodovat s biblí. To byl začátek strany husitské, kališné, strany podobojí čili utrakvistů. Malá část se odtrhla se od Říma úplně. To byli táboři. Přijímání krve Páně z kalicha bylo hlavním znakem obou vyznání. Táboří se ale lišili od kališných v mnoha věcech. Křtili jakoukoliv vodou, neměli mše, neklekali, neuctívali svatých. Byli bez oltáře, beze světel, bez varhan, bez umělých zpěvů; bohoslužebnost konal kněz bez obřadného roucha pouze v šatě civilním u prostého stolu. Říkal Otčenáš, podával nakrájený chléb a víno v kalichu. Při bohoslužebnosti kněz kázal a lid zpíval po česku. Táboří učili o sociální rovnosti lidí, latinským školám nepřáli, o učenost a latinu nestáli, ale české školy zřizovali.
Valná většina národa byli husité, kteří se od církve katolické neodtrhli ani když je zamítala. Měli na počátku všeliké reformní úmysly, ale ze všeho nakonec zbylo jen přijímání podobojí, že svátost oltářní podávali dětem nemluvňatům, že při mši četli epištolu a evangelium česky a že ctili mistra Jana za mučedníka božího.
Bohoslužby katolické se držely starodávných symbolických a obřadných zvyků i jazyka latinského. Hlavní úkon ovšem byla mše svatá při níž katolický kněz po přečtení latinské epištoly a evangelia přečetl ty kusy i po česku. Stejně tak se dostalo se i české zpívání do katolických chrámů.
Ve sboru bratrském i v chrámě karvínském stávali a sedali muži a ženy zvlášť. Pokud nebyla v kostele kazatelnice, kněz kázal u stolu. Před stolem bývaly postaveny pulpity se žaltáři nebo kancionály, z nichž muži zpívali. V chrámě vyznavačů podobojí (kališníků) k nimž podle českých poměrů byli počítáni i luterští protestanti a v chrámech katolíků byla výzdoba všude stejná, protože utrakvisté se nechtěli od římské církve rázně oddělit a luterané se skrývali pod jejich pláštěm. Proto vnitřek kostela nemohli po svém proměňovat. První, na co padne zrak v takových chrámech, je hlavní oltář v kůru neboli v kněžišti. Mimo ten bývají po stranách v lodích oltáře poboční.
Oltáře byly pořizovány jakožto díla umělecká.
Na oltářích renesančních a barokních slohů vždy vynikají sloupy, které nesou na svých hlavicích trámoví a římsy stejně jako na stavbách kamenných. Oltáře byly čím dále tím vyšší a větší.
Z nádob kostelních nejvýznačnější a nejkrásnější byla monstrance na vystavování těla Páně. Monstrance vznikly v církvi katolické k procesí Božího těla. Tento svátek byl zaveden roku 1264. Většina kostelů se snažila mít monstranci drahocennou a co možná největší. Renesanční a zvláště barokní monstrance zdobené špičatými paprsky jsou v kostelích doposud.
Kalichů ke mši měl každý chrám několik. V chrámu kališných bylo o ten kalich z něhož bylo podáváno víno lidu víc..
Kalichu byly podobny ciboře, v nichž se uchovávaly hostie. Místo nich také sloužívaly truhličky, pušky (pixides) pěkně zdobené. Monstrance, pušky a křižmáře, v kterých se uchovávaly posvěcené oleje, měly svou skrýš vedle oltáře ve zdi se zdobeným zámkem.
Z dalších nádob jmenujme konvičky čili koflíky na vodu a víno a nádoby k umývání knězových rukou, kaditelnice aj. Na oltáři stávaly svícny, na nichž při bohoslužbě hořely voskové svíce. Lojovky byly zapovězeny, protože lůj je z hovada, vosk od čisté včeličky. Dříve stačily svícny dva, ale v 16. století jich všude. přibylo Největší počet švec a svícnů na oltáři měli jezuité.
Z bohoslužebních rouch nutno zmínit se o kasuli čili o kněžském ornátu. Nejstarší ornát se střihem podobal zvonu. Kříž vyšitý na zádech ornátu byl nejprve úzký, od 15. století ale již mívaly na zádech kříže široké, vyšívanými figurami a obrázky zdobené. Ornáty byly šity z drahých hedvábů, ale vyskytovaly se i soukenné, kožené, ba i z barevného plátna
U samého kněžiště, ale již v lodi kostelní po všechny časy, zvláště v 16. století, stával na stupni pulpit a na něm veliký latinský kancionál, z něhož při bohoslužbě zpívali literáti kůru latinského nebo kůru českého zpěvy chorální při varhanách. České kancionály jsou teprve v 16. století. O sborech v Klatovech se dočtete v kapitole o hudbě.
Kancionály, neboli zpěvníky, jsou podnes chloubou českého umění. Objednávaly je obce, skládala se na ně jednotlivá řemesla i jednotliví sousedé. Práce v nich je písařská a malířská. Písaři krásným písmem a notami se mohli chlubit a malíři svými zlacenými iniciálami, obrazy a okrajky listů, vše nádhernými barvami malovanými. Je to drobná, mistrovská umělecká práce; neomylné znamení české vzdělanosti, neboť ty kancionály jsou naše, rázovitě české.
Ještě několik věcí stojí v chrámech za povšimnutí. Především kazatelnice. Bývala opřena o pilíř po levé straně kostela. Křtitelnice bývaly kamenné, většinou však cínové. Také nejde nevšimnout si v kostele náhrobních tabulí, které byly položeny na zemi při zdi. Na těch kamenných tabulích kameník vytesal nápis a někdy jen erb toho, jenž (za peníze) byl pochován v kostelní půdě. Častěji vytesal jeho figuru. Byl-li nebožtík osoba vzácná, stavěl se dříve do kostela kamenný sarkofág. Místo sarkofágu si v 16. století urození pořizovali do kostela epitafia, náhrobníky, jako malé oltáříky; bohatší měšťané si dávali epitafia do kostela malovat. Byly to náhrobní obrazy tabulové, na nichž obyčejně malován kříž nebo vzkříšení Páně a pod tím klečící osoba, která umřela, nebo i celá rodina až po nejmenší děti..
Na konec se musíme zmínit i o varhanech. Jednoduché se objevovaly v kostelích již ve 13. století. Pevné varhany byly vymyšleny teprve v 15.století, ale ještě v 16. století nebývaly nijak zvlášť veliké.Nejvíce lidí se scházelo k nedělské bohoslužbě na hrubou mši. Zvláště mladí lidé postávali a povídali před kostelem tak dlouho, až je rychtář žilou do kostela vehnal. V kostele sedali muži a ženy zvlášť. Městská rada a starší obecní usedli do presbytáře, kde mívali lavice řemeslně řezané, erby a sochami zdobené. Konšelé nepokládali za neslušné, že před bohoslužbou se někteří postávali v hloučku a bavili se. Velmi uctivě se ale měli k přijímání těla a krve Páně. Když první kněz přijal, poklekla na stupně oltářní obec, ženy vedle sebe a muži též pospolu. Farář podával chléb po jedné straně, kaplan v rochetě podával z kalicha na straně druhé.
Méně lidí bývalo na nešporu, který se konával odpoledne v neděli i ve všední dny. V neděli býval při tom mládeži vykládán katechismus. I při nešporu bývalo kázání.
O svátcích bývala bohoslužba hojnější a ceremonií víc, jmenovitě o Veliké noci. O Květnou neděli byly svěceny ratolesti a jehnědy, zpívaly se pašije. Král Ferdinand r. 1528 u nás zavedl románský zvyk mytí nohou chudým starcům. V ten čas byl strojen boží hrob v kostele, k němuž se konalo kolem kostela třikrát procesí s monstrancí. Ta pak byla vložena do hrobu jako tělo Kristovo za zpěvu literátů a žáků. Kněží protestantští kladli raději kalich do božího hrobu než monstranci, z čehož ovšem bývala nevole mezi lidmi. Jezuité zavedli u nás boží hrob bohatý, fantasticky vystrojený malbou, světly, sochami, figurami živými. Také o Velký pátek v procesí nosili kříže, trnové koruny na hlavě a bičovali se veřejně navzájem. O Bílé sobotě byl pálen Jidáš tedy vlastně na ohni pod kostelem se spalovaly zbytky svěcených olejů. V ten den trčela z kazatelnice tyč, na níž byla přivázána koudel, té říkali Jidášova brada. Kněz ukazoval na tu koudel a zpíval: "Pohleďte, jak sláva tohoto světa pomine." O jitřní neděli se slavilo vzkříšení a kostel byl celou noc otevřen. Při procesí v tu noc nikdy lidé nezapomněli prosit Boha za hojnost obilí. Ráno pak byla svěcena vejce, plece, sýry, koláče, beránci, jeřábky. Jeřábka někdy konšelé jídali veřejně na rynku. Veliký svátek katolický byl den Božího těla. To bylo slavné procesí v ulicích. Slavnost byla samý květ a věnec, družičky i cechy řemeslné se zúčastňovaly průvodu, často i trubači. Procesí konali i husité podobojí, ale nárůstem protestantismu postupně přestali a zůstávalo procesí Božího těla jen katolíkům.
K zvláštní pobožnosti se těšil zvon, když jím bylo zvoněno klekání. Lidé skutečně klekali na ulici, v dílnách, doma, kdekoli zvon zaslechli. Klekání se zvonilo třikrát denně k poctě boží mateře; husité zvonívali prý jen ráno a večer. Pouliční klekání k poctě P. Marie časem zaniklo, ale vzniklo nové klekání pouliční, přísně nařízené r. 1566 rozkazem krále Maximiliána. Jakmile zazněl v pátek zvon z kostelní věže, každý musel kleknout, ať byl kdekoliv, a modlit se, aby Bůh chránil křesťany před krvežíznivými Turky.
Ke kostelu náleželo i několik dalších staveb. Fara, zvonice, škola, kostnice, hřbitov.

Farní dům

Na faře bylo znamení kříže. Jednalo se obvykle o lepší stavení. Když stavení zpustlo, konšelé je zpravidla neradi opravovali.
O výchovu ku kněžskému stavu se musela každá církev starat sama, což byla těžká věc. V Čechách na univerzitě nebylo teologie. Až do příchodu jezuitů, kteří výchovu knězi katolických vzali do svých rukou se musel kandidát kněžství spokojit s tím, čemu ho naučila latinská škola městská, a praxi získal pak u faráře. Svěcení došel snadno, když měl na cestu k biskupovi. Od r. 1561 měli katolíci arcibiskupa v Praze.
Kandidát podobojí se musel za vysvěcením vypravit za hranice, často až do Itálie, do Benátek, a tam jej biskup za peníze posvětil, ale jen když se kandidát zřekl kalicha. Protestantští kandidáti chodívali pro své stvrzení kněžství do Němec, nejčastěji do Wittenberka, a dosahovali ho dosti snadno. Protože však protestantská církev u nás až do r. 1609 nebyla zákonem neuznána, dost často se stávalo, že také jejich knězi nebyli uznáváni za kněze, zvláště byli-li ženati.
Platy kněžské byly různé, ale nikdy ne valné. Koncem 15. století to zpravidla bývalo 40-60 kop českých ročně a k tomu hrách, máslo, trochu obilí, palivo, leckde mléko, pivo. Někde náležel ke kostelu, les, louka, chmelnice, či pole. Ale kněz také musel živit kaplana a dva tři učitele ze školy, zvoníka atd. Něco kněz vykoledoval, chodě dům od domu sám nebo s kostelníky, žáky a učiteli. 2-8 grošů bylo zvykem brát od pohřbu, křtu a oddavek, ale tady konšelé hlídali, aby lidí "nešacoval". Někdy místo grošů dostal třeba slepici, nebo koláč.

Škola

Stávala u kostela, často na hřbitově, který byl ve městě také u kostela. V klatovech byla škola v dnešní staré budově ZUŠ, kolem byl hřbitov na který se vcházelo později průchodem v Bílé věži a v sousedství školy byla i kostnice a márnice.To bylo v dobách, kdy školy náležely k církvi. Dům školní býval také jednou z lepších staveb. Tomuto domu pžedcházela škola dřevěná. Doba nových škol kamenných začala v 16. století. Vznikaly renesanční stavby se štíty, na zdech malováním zdobené. Samozřejmě, že proti dnešku by byly i největší školy z tohoto období malé. Uvnitř nebývalo mnoho místností. Obyčejně veliká světnice školní, druhá menší; jedna nebo dvě světničky jako byt učiteli, a jizba, v níž bydlili žáci. V hlavní síni, která se nazývala auditoř, lektoř i muzeum, stávala při zdi katedra jako kazatelnice, s příhradami, v nichž učitelé měli knihy. V chudší škole místo katedry byl jen stoleček. Podle katedry visely dvě černé tabule, jedna ke psaní, druhá pro noty ke zpěvu. Zbytek učebny byl zaplněn nízkými lavicemi bez opěradel.Psát se na nich nemohlo. Proto býval ve škole dlouhý stůl, kolem něhož žáci na lavicích i na stoličkách sedali. Již tehdy do nich nezbední studenti nožíky vyřezávali a také do tabulí a lavic vyrývali svoje fantazie.
V auditoři byla kamna, do kterých byl vsazen hrnec nazývaný kakabus na ohřívání vody a vaření polévky. Kolem kamen byla lavice jako v selských chalupách, kde žáci sedali, když bylo učení. V 16. století už všude ve školách měli v oknech skla. Předtím to bývaly mázdry. Ale skla byla tak cenná, že když měšťané přijímali do školy učitele, vždy mu zvlášť odevzdávali skla. Tehdejší okno, složené z malých koleček, olovem spojených, bývalo příliš křehké a když žáci nějaké vylomili, museli je zvláště v zimě hadry ucpávat, na což asi pěkný pohled nebyl.
Ke školnímu vybavení patřilo i nářadí a nádobí k hospodářství žákovskému. Na chodbě před auditorem byly mísy, talíře, škopy, putny, vany, hrnce, truhly na chléb, na hrách a kroupy a na jiné vařivo, konve na mytí hlav a noh. Záchodek čili "zadní pokoj" v samotné škole původně nebyl. Žáci obyčejně běhávali za hřbitov na hnůj k žumpě.
Zbožné písně a žalmy bývaly zpívány i mezi hodinami. Zpěvem se vyučování začínalo i končilo. Kněz sice do školy učit nechodil učit, ale katechismus vykládal v neděli v kostele, kam byli žáci povinni chodit. V sobotu psal učitel na tabuli evangelium v latině s výkladem.
Hlavním předmětem všech škol od jejich počátků byla latina, neboť to byla řeč církve, diplomacie, a až do 16.století se i do úředních knih zapisovalo latinsky. V první třídě se také diktovala kratičká přísloví latinská a mravná naučení. K tomu se používala sbírka Katonova (Cato z 3. století před Kr.), vytištěná pod titulem Moralissimus Cato r. 1518. Ze slovíček i z naučených průpovídek zkoušel v určitou hodinu žák žáka, což se nazývalo certace, concertace, disputace. Také se v 1. třídě učilo se poznávat čísla a sčítat je. V třídě druhé se častým procvičováním mělo dosáhnout znalosti latinského skloňování a časování. Úlohy opravoval učitel ve škole a šikovnější žáci mu pomáhali. Oprava byla konána s každým žákem zvlášť, což byla věc velmi zdlouhavá.
Z počtů se ve druhé třídě učila zejména násobilka, které žáci říkali "jednou jedna", nebo také "mensa Pythagorica", stoleček pythagorejský. Jméno stoleček vzali snad z formy, kterou byla násobilka psána.Ve třetí třídě se dokončila gramatika latinská probráním nesklonných částic. Příklady se vyhledávaly i v básních Vergiliových. Žák už měl umět tolik frází a průpovědí, že mohl v latině již něco skládat samostatně. Tady již žáci nesměli ani mezi sebou mluvit mateřštinou. V počtářství dostala se na řadu regula de tri (trojčlenka). Pokud byla i třída 4, tak se v ní vyučoval i dějepis jakožto nový předmět, ale spíš se jednalo pouze o četbu z Historického kalendáře. V poslední, nejvyšší třídě, v páté se latina zdokonalovala stejně jako v předešlých třídách. Opisovaly se fráze, z knih schválně k tomu vytvořených (Elegantiae). Dějepis se probíral obšírnější, hlavně historie domácí. Z nových předmětů v nejvyšší třídě jmenujme především logiku, učení zákonům správného myšlení, a rétoriku, která byla vlastně učením o slohu. Učilo se v ní o ozdobné řeči, o tropech, figurách, o ladném uspořádání každé řeči a o jejím přednesu. Do nejvyšší třídy byla také vkládána výuka základů měřictví pod jménem "astronomie" nebo "de sphaera", Žáci se dozvídali co je koule, její osa, střed, kruh, východ, západ, rozdíl dne a noci, zatmění Slunce a Měsíce. Přitom se žáci učili kalendáři, na prstech uměli počítat svátky stálé a pohyblivé. Při vyučování žáci většinou nemívali knihy, protože byly velmi drahé. Gramatika, Vergil, Ovid aj. byly po 12 až 18 groších Proto se ve školách mnohem vice proti dnešku diktovalo do deníků. Ale i tady chudý žák musel šetřit papírem, neboť byl drahý. Jeden arch byl po l penízi. Při takové drahotě se papírem neplýtvalo.
Výuka probíhala v městské škole zpravidla každý den ráno a po obědě po třech hodinách. Jenom ve středu a v sobotu se učívalo odpoledne o hodinu méně. což se nazývalo „pokoj“, quies. Vyučovací hodiny se řídily přesýpacími hodinami, někde se zazvonilo po každé hodině. Dopolední učení začínávalo v létě již po naší páté nebo kolem šesté hodiny ranní. Oběd býval v 10 hodin, tedy poobědní vyučování mohlo začít už ve 12 hodin v poledne. V sobotu se opakovalo, co se naučilo za týden.
Učitelé používali při vyučování a výchově tresty. Z trestů žákovských byl nejobvyklejší trest tzv. "signum". Byla to tabulka, na které bylo napsáno nebo namalováno něco posměšného.Ta se zavěsila provinilci na prsa. Někde bývala namalována oslí hlava pod kterou musel viník stát nebo sedět. Někde signum byl věnec ze slámy, jenž se dával viníkovi na hlavu. Signum se udělovalo za pozdní příchod do školy, za nezdvořilosti, nepozornost při učení, za napovídání a také za mlovení česky místo latinsky. Když bylo v týž den provinilců víc, tak si signum předávali jeden druhému a který se provinil poslední, tomu zůstalo. Trestem bylo opisování něčeho, sezeníi na zemi, měl-li peníze, musel něco zaplatit nebo - a to nejčastěji - vyplácelo se signum bitím.
Jiný trest bylo pozavírání, karcer. Tím byli trestáni žáci dospělejší, kteří neprospívali a byli jen na pohoršení. Takoví pak mohli být za trest vyloučeni ze školy - poena excommunicationis -, ale toho trestu se užívalo málokdy.
Bití čili šilink nebo pardus byl oblíbený školní prostředek všude. Hůl byla znakem učitele v starověku stejně jako ve středověku, učitel byl zobrazován vždy s holí nebo s metlou v ruce. Ovšem už v těch dobách byli muži, kteří tvrdili, že učitel, který bije rád, by měl být od školy odehnán.
O výsledcích ve škole během roku (od října do půl července) se přesvědčovali vždy nejméně dva vzdělaní měšťani, kteří byli zvoleni za inspektory od konšelů, a na konci školního roku školního (v srpnu) probíhala zkouška veřejná, slavnostní, k níž se scházela městská honorace.. Od poloviny července do Bartoloměje byly prázdniny, dies caniculares, vakace. O svátcích bývalo prázdniny i 10 dní.
Školu vedli učitelé, jimž se říkalo oficiálové, oficíři. Byla-li škola trojtřídní - a těch bylo nejvíce -, museli jí stačit oficiálové tři, z nichž první byl správcem školy a říkávalo se mu "bakalář", ať jím byl, nebo nebyl.
Nade všemi měl dohled mistr jakožto ředitel. Schvaloval učení každé třídy a sledoval pokroky žáků, nařizoval hodiny oficiálům a určoval, co mají učit. Správce školy byl povinen po nedělních služebnostech žádat faráře, aby nařídil zpěvy a někde měl i dohled nad zvoněním.
Stravu míval správce i některý kolega na faře, byt měli ve škole. S jídlem na faře nebývali vždy spokojeni. Oficiálové měli plat, který se v době císaře Rudolfa pohyboval mezi 20-24 kopami grošů se stravou farní, 40-60 kopami beze stravy na faře. K učitelským důchodům stálým náležely ještě různé školní platy, které žáci v určitou dobu pod rozmanitými tituly přinášeli. Nejprve byl to plat "pretium", "pretiales", který žáci přinášeli každého čtvrt roku. Byl nevelký a z něj bral správce dvě třetiny a o zbytek se podělili ostatní.. Když žák vstupoval do školy, platil "introitales", o jarmarku nosili žáci učiteli "jarmarkales", o Hromnicích "hromničkales", o Dušičkách "dušičkales", o Řehoři "gregorales", o Bílou sobotu "paškales", o Velký pátek "ovací" na vejce, o masopustu "masopustales", na křídu přinášeli "kretales", od obřezávání per brkových brali učitelé "pennales", na světlo v zimě žáci platili "kandelales". Na skla nosili "vitrales". Kantor a sukcentor co týden vybírali "sobotales"; kantor nebo ten, jenž učil v 1. třídě, bral od učení na slabikáři "čtenales".
A byly ještě jiné platy, ne vždy stejné a některé z nich jsou i nevysvětlitelné. Ale je patrno, že učitelé využili kdejaké příležitosti, aby získali grošík. K těm poplatkům připočítejme "koledu", ono žebrání, které podnikali učitelé dům od domu ročně v době od Všech svatých do Tří králů.
Některý peníz připadl učitelům, když poslali na radní dům několik malovaných kalendářů čili "minucí" s přáním nového roku všem. Tvořili je několik týdnů, sami kolorovali figury, rám i desky kalendářních knížek, žáci jim pomáhali, při čemž zanedbávali školní učení. Za minucí dostávali učitelé průměrně l i 2 kopy. Nějaké příjmy měli školní oficiálové z pohřbů. Platívalo se jim průměrně po 4-6 groších do poloviny 16. století. Později víc, půl kopy i kopu. Za zpívání o slavnostech také připadl učiteli nejeden groš.
Také si učitelé přivydělávali tím, že nechávali žáky ze zámožných rodin měšťanských po škole a opakovali s nimi učení, což značilo "privát". Takoví žáci se nazývali "privátníci". Většina tehdejších učitelů s platy a důchody byla nespokojena. Vždy a v každém městě učitelé činili pokusy o zvýšení svých příjmů. Mzda jim stačila jen proto, že učitelé vesměs, od mistra ředitele počínajíc až do kantora, byli mladí a neženatí lidé, kteří pokládali svůj stav za dočasný, přechodný. Jen kantor obyčejně nepospíchal ze školy, ten se směl ženiti, žena pomáhala pak v živnosti a kantor mohl při škole zestárnout.
Dosti často dávali se učitelé na kněžství; pobyvše nějaký čas na faře v cvičení, stali se kaplany za krátký čas, jen když sehnali peníz na svěcení. Někdy i obec mladíkovi půjčila na cestu za kněžstvím.
Někteří učitelé si otevřeli samostatnou pokoutní školu, která byla vždy městským učitelům nemilá. Do těchto škol dávali menší šlechtici své děti raději než do městské. R. 1545 Jan Jeníšek z Újezda dal dva synky do učení k Jiříku bakaláři od Tří studnic v Praze a platil mu za učení, stravu a byt 9 kop míšeňských čtvrtletně. Děti vyšší šlechty a měšťanů měly preceptory doma.
Málokde si žáci vařili sami ve škole. Někdy jim, jmenovitě večer, uvařila hrobnice, bydlící pod školou, na hřbitově. Jinak bylo zvykem, že sousedé po řadě, jak stály domy, žákům do školy vařili. Žebrácký páter v určitý den přišel do měšťanského domu upomenout. Pokud žáci nemajetní, bydlící ve škole (Mendíci), měli-li zásobu surovin k vaření, donesli ji do domu v košících. Jindy přinesli jen peníze, které vyžebrali nebo z radnice obdrželi na expenzi. Pak si s hrnci a okříny oběd odnesli do školy, kde nižší učitelé jídali s nimi. Asi hodně často a do omrzení mívali školní žáci hrách. Bylo-li málo masa, losovali o porci!
A jako měli učitelé své koledy, tak i žáci drželi se od vánoc do Tří králů slavnostnějšího žebrání zvaného koleda. Chodívali se zpěvem, a aby vydělali víc, rozdělovali se na několik tlup. Větší žáci zvlášť a menší také zvlášť. To bylo velmi nepříjemné měšťanům, kteří neradi dávali jedné partě studentů, natož dvěma. Aby se zavděčili, zpívali žáci po koledě i satirické popěvky pro obveselení obecenstva a strojili se jako maškary
O masopustě byla zase koleda s maškarním průvodem, "kassatum", žáci dostávali po domech pivo v množství, které jim nedělávalo dobře. O sv. Řehoři (12. března) opět koleda s maškarami. Žáci chodili po domech lákat malé chlapce do školy. Některého přilákali dárkem, od rodičů napřed podstrčeným, jiného honili po domě. Bylo více příležitostí k žebravým koledám a k průvodům. Bez nich se nevykonal se ani jarní ani letní výlet žáků. Žáci chodívali i po žních do okolních vsí žebrat chleba a vaření ("villatum"). Chodívali za koledou i do jiných měst, tak žáci z Klatov chodili koledovat až do Stříbra.
Dobrý výdělek mívali žáci z pohřbů a ze zpívání při veselkách. Jenže tu býval problém, protože při smutných i veselých příležitostech dostávali hojně alkoholu. Problémy nastaly, když se žáček rozstonal! Kde měl ležet, zvláště když všichni žáci spávali v školní síni?
Byl-li to synek zámožných rodičů, dali ho po čas nemoci do soukromého bytu. Ale mendík, za kterého nikdo neplatil? Někdy se nad ním smilovala hrobnice, v jejíž jizbě ulehl. Nemocného studenta byli spolužáci povinni v nemoci obsluhovat. Byl-li chudý, léky platili konšelé.
Žáci tehdejších městských škol byli vedeni k ušlechtilým mravům. Pravidla slušného chování bývala ve škole předčítána a do žáků vpravována. Bylo předepsáno, kterak se chovat ve škole, při jídle, mimo školu. Žáci sobě rovní si říkali "pane tovaryši", učitele oslovovali "vaše milosti", z čehož vzniklo"vašnosti". Chodit za školu (mimo koledy a funusy) nesměli, učitel kontroloval, Jestli žák nesimuluje nemoc, "pestem scholasticam". Ze školy chodili žáci bydlící ve městě v párech a učitelé měli za nimi hledět, aby se nervali tabulkami a penály. Starší osoby byli všichni žáci povinni zdravit smeknutím.
Čistota těla se žákům doporučovala. Někdy dal dobrodinec chudým žákům na lázeň, ale obyčejné si ohřáli vodu v školním kakabusu občas sami, pradlena jim propůjčila vanu (necky) a žáci se myli. Koupat se v Drnovém potoce neviděli učitelé rádi a někdy jej zakazovali úplně ze strach z utopení a také pro zlé duchy. Žáci ale nařízení porušovali. Také bylo těžké poslechnout, když jim zakazovali v zimě se klouzat. Hry byly zaneseny ve školním řádu. alespoň jednou týdně museli hrát v míč, v koule čili "ráže". Podnikali vycházky do lesa s bubny, píšťalami.
Učitelé si volili z lepších žáků "úředníky", kteří jim pomáhali udržovat pořádek a kázeň. "Nomenklátor" nosil seznam žáků a na rozkaz učitelův četl jména a znamenal, kdo schází; "klaviger" nebo "ekonom", klíčník, zavíral a otvíral dům školní. Knihonoš, "librophorus", obstarával knihy v kostele, "korycaei", špehouni, hlásili provinění žáků proti mravnosti a spolu také udávali žáky, kteří nemluvili latinsky, ale česky.
I přes tato opatření žáci v každé době tropili dostatek nezbedností. 4asto si měšťané stěžovali, že ze školy házejí kamení, že se poprali s tím či oným, když šel kolem školy, nebo na lidi vybíhali a posmívali se jim, což jim lidé rádi zase opláceli. Nejeden tovaryš krvavě posekal žáky. Mendíci byli dost často viněni, že někomu vlezli na hrušky, že setřásli ovoce, v zimě brali sousedům dříví.
Školy jezuitské se u nás zakládaly v 16. stol. Jezuité znali všechny řády cizích škol a vybrali si vždy nejlepší způsob, nejosvědčenější a byli ve škole neobyčejně pilni. Na školách jim velmi záleželo, neboť školstvím vedli zápas s protivníky náboženskými. Mnozí rodiče husitští a protestantští poslali synka k jezuitům také proto, že tam byla tužší kázeň. Jezuité nechovali mendíků, kteří stále žebrali, ale pouze žáky bohaté, urozené, kteří platili. Chudé živili, šatili, knihami opatřovali v konviktě chudých (domus pauperum) a to jen tolika, na kolik stačily jezuitům prostředky sbírané od příznivců. Žádný žák jezuitů, ani nejchudší, tedy nežebral; také nesháněli jezuitští žáci po městě stravu, obědy jim uvařil jezuitský kuchař doma.
Jezuité zakládali nejraději gymnázia o 5 třídách, z nichž tři nižší se nazývaly gramatické, čtvrtá poezie a pátá rétorika. Zkoušející učitel byl povinen psát známky do katalogu, do něhož každý člen řádu mohl nahlédnout. Známkami byly číslice od 1-6. Jednotka byla výtečně. Předchozí denní zkoušky prováděli "dekurionové", kteří se ze žáků volili měsíčně. Ti zkoušely úkoly,sbírali je a dávali zprávy učiteli. Nad nimi byl vrchní dekurio, který zkoušel dekuriony a sám odříkával úlohu učiteli. Dekurionové byli povinni tajně udávat své spolužáky. Každý žák měl ještě svého nařízeného soka, s kterým se navzájem stále stíhali, opravovali a napomínali. Celkem bývalo ve školách jezuitských tajných udavačů a dozorců žáků nad žáky víc než ve školách jiných. Dokonce vrchní dekurio byl povinen i řediteli (prefektovi) dávat zprávy o škole, a tak se ředitel dovídal informace oi o učitelích..
Na povzbuzení pilnosti si jezuité vymysleli zvláštní prostředek. Soustřeďovali osvědčené žáky ve spolky, jimž dali jméno akademie. V jedné akademii byli vybraní žáci tříd gramatických, v druhé byli humanisté. Akademie měly své studentské úřady, svou knihovnu, zvláštní nedělní schůze. Akademie konaly i slavnostní schůze s přizvanými hosty. Pojmenuje-li dnes někdo veřejnou slavnost nebo koncert akademií, pak si jméno vypůjčil od jezuitů a jejich žákovských akademií. Obecné zkoušky a certace byly u jezuitů veřejné. Při nich třída soutěžila s jinou třídou za účasti rodičů a obecenstva.