Obchod:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Týdení trhy

Na rynku se konaly pravidelné týdenní a výroční trhy. Nejživější býval trh čerstvých ryb, k němuž se scházeli rybářky a rybáři z okolí Klatov. Nelze sobě toho trhu představiti ani jináč. Na takových týdenních trzích zemědělec vozil a donášel do města plody své práce a pěstění, suroviny, obilí, drůbež a vůbec, co hospodářství přebytkem poskytovalo, a od měšťanů zase nakoupil výrobky průmyslové, které na vsi nesměly nebo aspoň neměly být vyráběny. Tak byli měšťan a vesničan jeden na druhého odkázáni. Závislost byla vzájemná a zájem oboustranný. Proto byl trh týdenní dost nezajímavý pro cizí trhovce. Také městští řezníci o masném trhu, který se konával v sobotu, museli strpět, když z okolí přiváželi na vozejku (na huntu) venkovští huntýři kusy hovězího masa na trh. Také tak pekaři mlčky snášeli, že venkovské ženy v nůších chléb na trh donášely a na plachtách vykládaly, od čehož se nazývaly plachetnicemi. Jinak se jim říkalo pecnářky. Konšelé viděli huntýře i plachetnice na trhu rádi pro zdravou soutěž s domácími řezníky a pekaři, kteří bývali často velmi sobečtí a šidili, jak uměli.
Týdenní trh se začínal znamením na tyči. Tím znamením byl vích, praporec, ruka s mečem. Tím se dávalo na vědomí, aby se v trhu nikdo nepral. Také se zvonil začátek a konec trhu. Na konci se zase znamení sundalo. Dokud znamení stálo, sousedé a sousedky měli právo kupovat. Překupníci a zvláště židé směli kupovat teprve po stržení praporce nebo víchu, neboť na překupníky se právem svádělo, že jsou vinni zdražením věci. V trhu prodávalo se dle sazeb městským úřadem posazených a veřejně vyvěšených.
Řády trhové městské policie zakazovaly při trhu lát, nadávat, hádat se, kupce k sobě volat a tahat. Ovšem proti tomu všemu se hřešilo. Trhovci se sarni mezi sebou hašteřívali, rvali se o místo, zlostně žárlili na sebe pro větší odbyt, hádali se s obecenstvem, takže rychtář o trhu vždy míval dost práce. I soudy z trhu bývaly v radním domě, které se končívaly tresty a nejednou i zákazem obchodu..
V trhu týdenním se často šidilo. Falšovalo se kdejaké zboží již tenkrát stejně jako dnes. Již v první polovině 16. století bylo možno odhalit máslo falšované lojem, kupci do pepře tlučeného dávali chlebovou kůru, vosk byl smíchán s hrachem a sůl s vápnem.
Pošlého lososa rybáři na trhu zbarvovali krví jiné ryby, aby kupujícího oklamali a ještě spoustu dalších fíglů obchodníci používali.
Neradno bylo říct prodavači, že má špatné zboží. Zvláště řezníci takovou kritiku přijímali velmi nemilostivě.
Největší trh městský byl výroční, jarmark. Města mívala darováním královým obyčejně výroční trhy dva, jeden na jaře, druhý na podzim, tedy jarmark teplý a studený.

Jarmark

To, čemu dnes říkáme trh, naše babičky nazývaly jarmark. Slovo jarmark je přeneseno z němčiny. V dávné minulosti v tzv.hanzovních městech, jako byl např. Hamburg, se jedenkráte do roka vyskladňovaly sklady, aby bylo kam z lodí přesouvat zboží nové. Toto zboží se pak rozprodávalo o něco levněji. Jednalo se tedy o Jahr (rok) a Market (obchod). S rozvojem obchodu a dopravy se začalo vyskladňovat častěji, ale název se zachoval.
Výroční trh byl trh nejsvobodnější, a to tak. že k němu směli trhovci všech živností, všech řemesel, odkudkoli, i z měst a míst nejvzdálenějších, ba i ze zahraničních měst. V některých městech směl i žid místo v trhu zajmout, ale jen podřadnější..
Jarmark se ve středověkých českých městech pořádal dvakrát i třikrát do roka a umožňoval široké spojení s obchodním světem. Byla při něm příležitost k velikým nákupům a prodejům cizích výrobků, které se ve městě nevyráběly. Jarmarky měly svou velikou obchodní úlohu.
Výroční trhy byly místní slavností. Kněžím farním, učitelům ve škole, chudým žákům, úředníkům městským a písařům na radnici se dostávalo v ten čas příplatku jarmarečního. Ti všichni se na jarmark těšívali. I měšťané se těšívali z různých příčin, a proto je pochopitelný veliký smutek, když se kvůli moru nemohl některý jarmark konat a když konšelé byli nuceni dopisy a posly varovat obchodníky, aby do města morem zasaženého nejezdili.
Jarmarky někdy trvaly po celý týden. Několik dní před zahájením tesaři městští stavěli na rynku z prken a latí stany, stolice a boudy jarmarečné. Hlavně soukeníci se uchylovali do bezpečí průjezdů měšťanských domů, zvláště šlo-li jim o to, aby stáli se svým zbožím v bezpečném suchu. Bylo potřeba včas najmout žoldnéře k jarmareční hlídce; kromě toho byli vyzváni mistři všech městských řemesel , aby vyzbrojili své tovaryše, kteří měli za úkol pomáhat strážím v branách i na trhu. Na věže městské, po čas jarmarku, byli vysláni hlásní, aby hlídali shůry město a jeho okolí a v nebezpečný čas jarmareční aby hlídali i v noci.
Den až dva před jarmarkem se ze všech stran sjížděly se vozy kryté plachtami, naložené sudy a bečkami.
Na jarmarečních vozech bývalo halasno, zvláště na těch, kde ženy prodávaly mosazné a jiné drobotiny, kterým se v Klatovech říkalo Norimberský šmejd (z Geschmeide). Šmejdířky mívaly vždy dost hovorů i hádek. Také pražští knihkupci a knihtiskaři a apatykáři z měst jezdívali se svými výrobky na jarmarky stejně jako jiní kramáři. Silnice k městu se plnila hnaným dobytkem. Všichni kramáři a obchodníci se ve městě ubírali k určitým hospodám, kde již hospodář nebo šenkýř své staré známé i nové příchozí vítal. Zboží vzácnější si na noc schovávali trhovci na radnici pro větší bezpečnost.
Před zahájením jarmarku se losem rozdělovaly jednotlivé krámy. V jaké řadě které řemeslo bude bylo určeno dávným zvykem, los jen rozhodl, komu připadne krám přednější. I o to byly hádky a tahanice. Některá prodavačka, převzala krám, skropila si ho svěcenou vodou pro lepší štěstí.
Trh býval zahájen zvonem a prapory na rynku a na věžích vyvěšenými. Od rána přespolní lidé přijížděli na trh, naplňovali uličky mezi boudami, a pohyb a ruch byl všude. Odpoledne býval největší nával. Měšťané i venkované prohlíželi, zkoušeli, smlouvali, kupovali. Děti se držely krámů se sladkostmi; maminky kupovaly dětem perníčky, hoši děvčatům perníková srdce a cukrové maňásky. Každou chvíli si davem v uličce prorážel cestu kůň, kráva, býček, kterého jeden prodal, druhý koupil; Kupující i prodávající zapíjeli uzavřený obchod v šenku či hospodě a obyčejně se od litkupu nehnuli dřív, než se opili.
O jarmarku byla svoboda prodeje. Se zbožím mohl přijít kdekdo, třeba z Norimberka, ale všichni příchozí museli podstoupit prohlídku svého zboží. Již Karel IV. určil, že se všecko smí na svobodném trhu prodávat, jenom trhovci nesměji vykládat zboží falešné (merces falsas et sophisticas). Proto domácí mistři rozličných řemesel obcházeli jednotlivé krámy a hledali okem pátravým i kritickým zboží "sofistického". Čím větší byla domácích mistrů závistivá nepřízeň k cizím mistrům příchozím, tím přísnější a bystřejší bylo jejich oko. Když shledali něco zlého, bez milosti to sebrali za velikého nářku i vzdoru potrestaného obchodníka. Vybraní konšelé městští chodívali kontrolovat také lokte a váhy. S tím však byla velká potíž, protože v různých zemích se používaly různé míry. Na jarmarky do Klatov trhovci přijížděli německými. Také míry suté se lišily. Korec pražský byl jiný než korec, jímž chtěl měřiti sedlák německý. Bylo tedy dosti nesnadnou prací převádět míru cizí na obvyklou míru domácí, při čemž bylo vždy dost hádek a křiků a rychtář měl co urovnávat. Podvodní kramáři užívali často dvojích loktů. Jedním kratším měřili zákazníkům, druhý delší byl určen pro kontrolu pánům z ouřadu.
Jarmark měl být místem pokojným, ale lidé z rozličných míst se potkávali přátelsky i nepřátelsky. Sokové přespolní s domácími se často při nejmenším podnětu pouštěli do pranic.. Drobná šlechta ze sousedství si vylévala vzájemné hněvy a zlosti na jarmárce krvavými půtkami, přičemž nejeden bujný zeman končil zkrvaven, ba i ochromen. Některý zeman byl tak nezbedný, že tloukl i do neznámých lidí, , jen proto, že mu vběhli do cesty. Na plzeňském jarmarce r. 1554 Jiřík Strojetický ze Strojetic bil lidi pěstí a rval je, takže ukazovali vyrvané vousy naříkajíce, že by v tak slavném městě v čas frejdu (míru) jarmarečného se to díti nemělo.
Při jarmarečním shonu lidí se vyskytovali samozřejmě i zloději tzv. "měšcořezci", kteří řezali váčky paním a pannám i mužům. Když zloděje lidé sami chytili, býval davem okamžitě ubit,, Lapil-li ho rychtář, bylo mu na tu chvíli lépe. ale po jarmarce se dostal na šibenici.
Konec jarmarku byl ohlášen zase zvonem a odnesením praporů z rynku a z věží. Trhovci se rozjížděli; někteří ještě v týž večer, jiní ráno. Tesaři složili a odvezli prkna. A rynk vzal na sebe všední podobu.

Stálé krámy

Veliké a hromadné krámy, které v jiných městech hyzdily náměstí, byly v Klatovech šikovně umístěny do míst pod dnešním jezuitským kostelem. Jednalo se o krámy masné a chlebové a za nimi, přibližně v místech dnešního jeviště divadla bývaly jatky. Masné krámy bývaly svou nečistotou nejhorší..
Na rynku a v hlavních ulicích bývaly stálé krámy v přízemí některých domů. Tyto krámy byly zároveň dílnami řemeslníků. Odpradávna platilo pravidlo, aby stejné řemeslo pokud možno bylo v téže ulici pro snadnější dohled úřední a cechovní. Tak se ocitla na ryncích řemesla tichá, v ulicích řemesla hlučná. Vchod do takové místnosti krámné a řemeslnické býval rozdělen ve dvě půle. Jednou půlí. která měla dveře, se vcházelo. Druhou půli zaujímala nevysoká zídka, na níž byla položena kamenná deska a na té byl vystaven výrobek řemeslníkův. Někdy byla tato půle kryta skleněným oknem a jenom půlka s plotnou býval všechen krám. Uvnitř byla dílna a sklad. Podobně zařízeny měli své krámy čili sklepy obchodní živnostníci.
Udělejme si exkurzi do zlatnického krámu. Na krámnou desku si mistr postavil přenosný krámek, který byl celý odrátovaný a zasklený a připevněný k oknu, aby ho zloděj snadno neodnesl. V nosícím čili v přenosném krámku mistr vystavoval na odiv pozlacené koflíky, ženský ozdobný pás, lžíce, několik stříbrných knoflíčků, zlatou růžičku s rubínkem za mužský klobouk, několik prstenů, některé s českým diamantem, nebo granátem, jiné s orientálním. Český diamant byl patrně nějaký křišťál. Uvnitř v krámu měl mistr měch k výhni, kovadlinku a veškeré řemeslné nádobí, kterým pracoval spolu s tovaryšem.
Krám hodinářský na konci 16. století se příliš nelišil od krámu dnešních drobnějších hodinářů. Snad jen onou plotnou krámnou. Mistr měl za sklem hodiny závěsné na stěnu, stojaté, štočky s budíčky, hodiny bicí. Uvnitř v krámu byl měch, ampuzy, pilníky, kladiva a jiné drobnější nářadí.
Na desce cukrářského krámu, jichž v této době nebylo mnoho, bylo vyloženo v škatulkách pocukrované všelijaké koření, zvlášt koriandr, anýz a také ukázali maňáskové z cukrového těsta a sem tam i nějaká sklenice se sladkými "safty". Uvnitř krámu na policích a v almarách byly složeny krabice s týmiž sladkými věcmi a nádobí k řemeslu: kotlíky, trychtýře, hmoždíře mramorové na tlučení mandlí. Také tam stávaly sudy se zásobou mandlí, koření a jižního ovoce.
Téměř stejnou podobu jako krámy měla apatyka. Bývala obyčejně na rynku jakožto nejvzhlednější krám. Historie klatovského lékárenství sahá až do poloviny 16. století, kdy ve městě provozoval tuto živnost Bernard Feuerbach.
Existence lékárny v domě čp. 149 ( dnes barokní lékárna „U bílého jednorožce“) je doložena v archivních materiálech v roce 1639. Provoz této historické lékárny skončil v roce 1966.
Na plotně ve dveřích apatyky byly vystaveny tytéž sladkosti a lákadla, jako měl cukrář. Byly tu krabice s ovocem a kořením ocukrovaným, marcipány a vždy nějaké sklenice se sladkými zavařeninami čili konfekty. Uvnitř v apatyce býval rozdíl od kramářského sklepa v tom, že apotečník si lépe uspořádal a do řádek postavil nádoby, v nichž choval materie lékárnické. Některá apatyka v 16. století měla až 900 nádobek. Na policích stávaly v řadě dřevěné, cínové, plechové nádobky a džbány hliněné. Pravidelně složeny krabice pomalované nebo papírem pozlaceným polepené a všecko s nápisy. V lahvích byly nality šťávy z rostlin, sirupy, lektvaře (electauria). šťávy purgírující a posilňující; v krabicích složeny prachy a prášky, pilule, flastry, sloní kost, rakovy oči, skořepiny, vepřovy zuby, kosti z mořského pavouka, sušené žáby, španělské mouchy, kůžky slepičích žaludků, sádlo psí a též člověčí, kocouří, medvědí, hadí a ještě všelico jiného, v co se věřilo, že lidské nemoci vyléčí. Také apatykář měl v láhvích na prodej pálené vody. V truhle stojaté složeny bývaly suché byliny, křída, barvy, kadidlo, síra, houby, perník i sýr cizí. Uvádí se ze sýrů vlaských parmazon. Nékde v koutě apatykář měl složeny k prodeji také fakule, které strojil sám ze smoly. Na konci 16.stoletíjiž bylo v sortimentu apatyk už také listí tabákové, ale jen jako léčivo. Lot tabákového listí se prodával po čtyřech krejcarech, což byla dosti drahá medicína. V lékárně mimo všech těchto a dalších věcí apatykář míval mramorový stůl, na něm byly váhy a hmoždíře různých velikostí, obyčejně pěkně rýsované i plasticky ozdobené. Veliké hmoždíře stály stranou, některý byl postaven na rynku před krámem a tovaryš apotečnický nebo učedník v něm tloukal vysokou palicí všelijaká koření. Nástroje lékárnického řemesla, formy na marcipánúm ( marci panis – Markův chléb). trychtýře, sítka, alembíky a jiné podobné skleněné nádoby chemické i alchymické apatykář míval ve vedlejším sklípku (místnosti), v němž léky vařil a vody destiloval.
Chcete se dozvědět, co se v pytlích a bečkách u kupec přivážel? Nejčastěji to byly cizí látky, nejprve hedvábné. Hedvábí bylo přiváženo rozmanité jakosti a barvy a podle toho mělo i nejrozmanitější a prapodivné názvy (uvádějí se například cendeliny, damašky. feřtaty, harasy, tafaty, atlasy, brokáty či zlatohlavy a stříbrohlavy. aksamity aj.). Také se dovážela cizí drahá sukna (z nichž často se jmenuje brykyš - dle města Brügge, lindyš - prý dle města Leydenu), látky polobavlněné (barchany) i ze srsti velbloudí tkané (šamlat z camelo). Přivážena cizí plátna, z nichž nejlepší se nazývalo kment (dle města Gentu).
Stále a často dovážené zboží kupecké bylo koření, jižní ovoce, a to jablka pomorančí (pomeranče), citróny, limouny (citrón v octě naložený), kaštany, chléb sv. Jana, hrozinky čili řecké víno, fíky, datle (jimž říkali daktyly), cukr (z cukrové třtiny vyráběný- jiný nebyl). Kupci dováželi také sklo benátské, papír z Vlach, mýdla, barvy, kamfr, kadidlo aj. Vozili k nám také olovo, cín, měď, cizí vína, vlnu a od konce 16. století i bavlnu.
Některé fůry kupecké přivážely slané ryby. kožešiny a kůže. Tohle všechno kupci mívali ve sklepích ve velkém množství.
Navštivme ještě obyčejného kupce, kterého tehdy nazývali kramářem. U kramáře bývalo na prodej nejen všecko koření a jižní ovoce, které kramář bral u velkokupce, ale byly u něho i látky, košile, klobouky, čepce, punčochy, rukavice, váčky, tkanice, nože, trouby, brýle ("skelné oči"), oplatky a ještě i jiné zboží včetně tuzemského ovoce, ještě také ovoce, cibuli, okurky, železné a mosazné zboží i školní knihy.
Krámy ševcovské ani krejčovské, v nichž by bylo vystaveno parádní zboží, neexistovaly. Švec a krejčí valnou většinou šili na objednávku a ne na stálý krám v domě. Teprve ke konci 16. století bývaly větší zásoby po ruce.
Také domovitý pekařský krám nebyl dnešního rázu. Pekař spustil z okna svého přízemního bytu prkno a na to prkno položil dvě tři žemle, chléb a tím bylo reklamě učiněno zadost.