Obce B:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

Balkovy

• Hovoří se o nich již r.1385 a v dochované citaci je tvar Balkov. Tento tvar se používal ještě v Ottově slovníku naučném, ovšem množné číslo se také užívalo a to již r.1556. Dříve
• pravděpodobně Balkův dvůr. Balkovy tvořily spojenou obec s Dolany.

Beňovy

• Ve druhé polovině 15. stol., kdy se předpokládá vznik tvrze se v Beňovech usadil Jan Beňovský z Hunstruku. Jeho nástupcem byl Ondřej Samuel ze Šontálu, zvaný „Beňovský na Beňovech" s manželkou Reginou, kteří statek drželi až do roku 1543. Tvrz poté koupili klatovští měšťané Pavel Jelítko a Jan Krbec.
• V průběhu 17. stol. tvrz sloužila již jen jako hospodářská budova. Koncem 19. stol. byla tvrz opět upravena k bydlení a v té době byla ze dvou stran opatřena terasou. Po druhé světové válce sloužila potřebám zemědělského družstva a po roce 1990 byla v rámci restitučního řízení vrácena potomkům původních majitelů a poté co někdo vyboural zbytky zdravého krovu bylo nutno v roce 2002 strhnout i zbytky střechy, což záhy vedlo k propadnutí stropu a z tvrze se stala zřícenina.
• Zmínku o Beněvech nacházíme v literatuře již počátkem 13. stol. Běňovská tvrz je poprvé zmiňována v 1. polovině 16. stol., ale předpokládá se, že byla postavena již ve 2. polovině 15.stol. Vlastní tvrz se nachází v trojúhelníku ohraničeném silnicí a cestou ke Slunečnému Mlýnu, odkud je také tvrz volně přístupná. Jedná se o jihozápadní část hospodářských budov, v místě vybíhajícího skalního ostrohu. Při stavbě přízemí obdélníkové tvrze bylo využito skály, která tvoří jednu ze stěn, ostatní zdi dosahují tloušťky až 1 m. Přímo při patě skály byla vyhloubena cisterna, z níž obyvatelé tvrze čerpali vodu.
• Ve 2. polovině 19. stol, kdy byla tvrz znovu upravována k bydlení, přízemí bylo opatřeno ze dvou stran terasou asi dva až tři metry nad úrovní přilehlé louky. Při pohledu z přilehlé, z části podmáčené louky, je dobře vidět přízemí i první patro tvrze se zbytky terasy. Vzhledem ke svažujícímu se pozemku se při pohledu z opačné strany - ze dvora jeví první patro jako přízemí tvrze.
• Je až neskutečné, že tvrz přežila v nezměněné podobě, přes její využívání místním zemědělským družstvem až do počátku devadesátých let 20. stol., i když se v této době budova již začínala hroutit. Její zkázu urychlil někdo z místních, který z tvrze vyboural použitelné části krovu.
Použitý zdroj- (Úlovec Jiří, Hrady, zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004

Bernartice

• Část obce Kolinec.
• První zmínka o vsi pochází z roku 1577.
• Ves byla součástí statku Boříkovy. Součástí tohoto statku zůstala až do 1. poloviny 17. století.
• Z Bernartic se stal samostatný statek. První majitelkou statku byla Magdalena Perglarová. Perglarové z Perglasu vlastnili statek ještě na začátku druhé poloviny 18. století. Ve vsi nechali postavit malý barokní zámeček. První zmínka o něm je z roku 1798.
• Vystřídalo se ještě několik málo vlastníků. Antonín Josef z Běšin koupil statek na sklonku 18. století. Po Antonínu Josefu Z Běšin se stal vlastníkem FRantišek Lom, jemuž patřil statek do roku 1812. Dále statek držel Jakub Schram. Všichni tito majitelé na zámku nebydleli, proto zámek chátral a pustl.
• Bernartice koupil roku 1851 baron Benard Kleis.
• Ves byla připojena ke statku Mlázovy. Na Bernartice se pozapomnělo, ves se již dále nepřipomíná. Nelze už zjistit, kde se zámek nacházel.

Běšiny

• Areál panských sídel se nachází v centru obce Běšiny. Ze starých pramenů je zřejmé, že v průběhu historie stálo v Běšinách více panských sídel. Samotné Běšiny jsou poprvé připomínány až r. 1379, kdy byl statek rozdělen mezi Častovoje, Drslava a Sudu.
• Běšiny jsou kolébkou významného a rozvětveného rodu rytířů Běšínů z Běšin. Ti jsou však připomínáni až ke konci 14. stol. a v písemných pramenech je panské sídlo zmiňováno poprvé až roku 1602. Hovoří se o něm jako o "Staré tvrzi", dnešní sýpce.
• To vede některé autory k závěru, že v Běšinách stávala ještě další, starší tvrz, již začátkem 14. stol. Jako ideální místo se nabízí ostrůvek o průměru necelých 50 m v Ostrovském rybníku, jež leží v sousedství dnes potvrzených panských sídel. To zejména, když takovéto umístění panských sídel je pro ně charakteristické a i na Klatovsku bychom jich našli několik. Za současného stavu vědomostí ovšem toto tvrzení nelze bezpečně prokázat.
• Václav Ignác hrabě Vratislav z Mitrova získal Běšiny sňatkem s Maxmiliánou Františkou, dcerou hraběte Jaroslava Jáchyma z Dobršic, která je zdědila závětí v r.1666
• Běšiny původním názvem Bessin, později Bieschiny či Biessiny leží v údolí při Drnovém potoku. Přímo v centru obce se dodnes zachovaly dva rybníky. Mezi rybníky a kostelem se nachází areál panských sídel. Jeho součástí je dnes ještě dobře rozpoznatelný běšinský zámek, tzv. "Nová tvrz" z 80. let. 16. stol. Objekt byl vážně znehodnocen v 19. stol., při jeho přestavbě na lihovar a bytové jednotky, přesto však stále nese znaky panského sídla.
• Historie "Nové tvrze" - běšinského zámku je pravděpodobně spjata s Adamem z Běšin, který statek zdědil okolo roku 1580. Již roku 1602 se mluví o "Staré tvrzi" a o "Nové tvrzi". Po jeho smrti došlo k rozdělení statku, který však ještě naposledy roku 1620 spojila pro rod Běšínů Eva Běšínová, která se roku 1626 po druhé provdala za Adama Havla Koce z Dobrše. Toto manželství bylo bezdětné a statek tak přešel na Jaroslava Jáchyma Koce.
• Od roku 1678 se Běšiny staly majetkem Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat a byly až do roku 1924 součástí Týneckého panství. V té době podle záborového zákona došlo k parcelaci půdy patřící Kolovratům a statek Běšiny koupil Isidor Stern, původní nájemce. Samostatnost si statek udržel však již jen krátce.
• Původně trojkřídlá z části dvojpatrová renesanční budova, na východní straně do dvora s patrovou arkádou. Středem hlavního křídla probíhala klenutá chodba s místnostmi postranách. Někdy na přelomu 18. a 19. stol. byla barokně upravena a při jihozápadním nároží přistavěna patrová věž, kde bývala kaple. Zámek byl později poškozen úpravami v 19. stol, při přestavbě na lihovar a bytové jednotky. Byla snížena věž a budova upravena na jednopatrovou.
Použitý zdroj- (Úlovec Jiří, Hrady, zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004

Bezděkov

• První zmínka o Bezděkovu je již ve 13. stol. a jeho prvním známým majitelem byl Elblin z Bezděkova po jehož smrti přešel do majetku Jana Lucemburského a ten jej daroval Petrovi z Rožmberka. Zámek Bezděkov se nachází přibližně uprostřed obce. Stojí na místě gotické tvrze ze 14. stol., která byla při stavbě zámku začleněna do nové budovy. Dnešní vzhled získal zámek začátkem druhé poloviny 19. stol. Jedná se o stavbu s malým vnitřním nádvořím postavenou v novogotickém stylu. Budova má nízké střechy skryté za cimbuřím. V západním průčelí se zastavěnou velkou čtvercovou věží. Nároží při severním křídle zvýrazňují polygonální věže. Zámek je obklopen parkem, který byl založen již v 18. stol. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a nepřístupný.
• Bezděkovský zámek vznikl přestavbou tvrze ze 14. století a současný jeho vzhled pochází z přestavby z r. 1855 podle návrhu architekta Ignáce Ullmanna. Součástí areálu jsou empírové hospodářské budovy.
• Zboží Bezděkovské zakoupil s Klenovským panstvím r.1526 Zdeněk Lev z Rožmitálu od Viléma Švihovského. Toto zboží již r.1496 zakoupil Půta Švihovský od Elišky z Peřina
• Roku 1553 koupil syn bohatého kupce Jana Peka Viktorýn od Adama Šternberka tvrz pustou Bezděkov s poplužním dvorem pustým, ves Bezděkov s lesem Panskou horou, s horou Římkem a s kostelem sv.Martina na Hůrce za 3250 kop gr.čes.
• Na návrší severně od obce stojí barokní kaple založená r.1693.

Běhařov

• Ves Běhařov je v pramenech poprvé doložena v roce 1352, kdy tu stála tvrz vladyků z Běhařova. Ves byla rozdělena na tři zemanské statky, které roku 1379 drželi Bušek, Lvík a Sezema.
• V 80. letech 14. století se v pramenech uvádí Jindřich z Běhařova, který v roce 1382 získal od krále Václava IV. Jako odúmrť také jeden ze dvou statků v Pňovanech na Stříbrsku a byl posledním známým členem tohoto rodu.
• Další držitelé Běhařova se připomínají až v 16. století. Roku 1510 jej vlastnil Jindřich z Malovic a roku 1527 Johanka z Hognestu. Ta v roce 1533 vdávala dceru Markétu ze Žihobce za Bernarda Barchance z Baršov a prodala Běhařov svému zeti. Již v roce 1543 prodal Bernard tvrz, dvůr a ves Běhařov s částí sousedních Miletic a pustou tvrzí Budislavičkami Janu Sádlovi z Kladrubec. Od roku 1546 téměř až do konce 16. století seděli na Běhařově Fremutové ze Stropčic, za nichž se v roce 1590 připomíná běhařovská tvrz jako velmi sešlá. Od vladyků ze Stropčic získali statek Měsíčkové z Výškova, kteří jej v roce 1631 postoupili Lidmile Kateřině Gerštorfové, od níž ho koupil roku 1651 Karel Heřman Koc z Dobrše a připojil Běhařov ke svému panství Bystřice nad Úhlavou, s nímž prodělával Běhařov další majetnické osudy.
• V roce 1739 získal Běhařov rytířský rod Hubatiů z Kotnova, který vybudoval v polovině 18. století v Běhařově na místě někdejší tvrze obdélníkový jednopatrový zámek.
• Jan Hubatius z Kotnova prodal roku 1834 Běhařov Eduardovy hraběti Stadionovi - Tannhausenovi, který ho po roce postoupil Františkovy hraběti Stadionovi – Tannhausenovi. Od něho statek roku 1838 koupil Václav Veit a ten ho roku 1844 prodal Karlovi AntonínoviBedřichovi knížeti Hohenzollernovi. K roku 1839 měla ves Běhařov celkem 67 čísel a 516 obyvatel. Vrchnost hospodařila na čtyřech dvorech (Běhařov, Loučim, Smržovice a Modlín) a dvou ovčínech v Běhařově a Loučimě. Obchod a řemesla byla zastoupena jedním sládkem, dvěma vinopalníky, bednářem, pěti řezníky a šenkýři, sklenářem, zednickým mistrem, čtyřmi brusiči, pohodným, čtyřmi vařiči drasla (salajkáři), cihlářem a tesařským mistrem, třemi mlynáři, dvěma kováři, třemi krejčími, dvěma ševci a dvěma koláři. Dále tu byl pivovar na 5 sudů, vinopalna, draslárna, mlýn “Silbermühle“ a pila.
• V roce 1837 byl do Běhařova přenesen i hospodářský úřad a místní dlažovský soud, který byl záhy přenesen do Miletic a v Běhařově pak zůstal jen místní soud pro tento statek. Když roku 1844 koupili statek Hohenzollerové, vedl správu statku správce s justiciárem a třemi písaři. Po tomto roce byla správa statku přenesena na nově utvořený důchodní úřad v Mileticích a v Běhařově zůstal do roku 1855 lesní úřad, kdy přešla správa lesů a později i hospodářství na příslušné úřady v Bystřici nad Úhlavou.
• V první pozemkové reformě byl běhařovský dvůr zcela rozparcelován a zpustlý zámeček byl roku 1922 prodán malíři A. Kalvodovi, který ho se značným nákladem zachránil „od zkázy a zapomenutí“. Na sloupu stojí bronzová socha Josefa Drahoňovského (1877-1938), na kašně Pasačka Františka Úprky, v okolí Štursova Mesalina, barokní busta Lomikarova a další plastiky. Z pověsti o založení a vzniku Běhařovského zámku Prastará pověst o vzniku zámku Běhařov vypráví, že byl založen ku konci 9. stol. českým rytířem jménem Lev z Moravy. První původní zámek nebyl jak ten dnešní, ten první byl postaven docela malý ze dřeva jako lovecký zámeček, poněvadž rytíř Lev byl náruživý lovec zvěře. Když pak rytířLev asi kolem r.1017 zemřel, byl pochován na blízkém kopečku poblíž tohoto loveckého zámečku (asi v těch místech, kde je dnešní kostel). Jeho poddaní a sloužící mu nad hrobem postavili malou dřevěnou kapličku a na náhrobek zhotovený z kamene byl vytesán kohout, což znamenalo, že byl náruživým lovcem. Po jeho smrti byl zámeček kratší dobu obydlen jeho sloužícími už odedávna byl opuštěn. Jako první skutečný majitel opuštěného lovčího zámečku se dle dochovaných písemných zpráv uvádí pan Jindřich z Běhařova a v r.1378. V té době je již lovčí zámeček přestavován na tvrz (dřevěnou). V r.1379 žil na zámku Běhařov Zeman Ludvík. Na této tvrzi bylo sídlo vladyků a na místě kde stávala kdysi tvrz byl postaven dnešní zámek. Na zámku se vystřídaly četné rody, ale žádný z nich toto zboží dlouho neudržel. Tím končí řada vladzků běhařovských. Pak následovala řada dalších majitelů. V roce 1751 jej získala paní Dorota Hubaciusová z Kotnova. Od roku 1834 koupil zámek hrabě Edvard ze Stadionu. V roce 1889 dostal zámek do nájmu František Strouhal z Opálky a po jeho smrti zde hospodařila jeho žena až do roku 1906. Poté se do zámku nastěhovalo asi 11 rodin chudých bezdomovců, kteří neměli kde bydlet. V roce 1922 koupil zámek od pozemkového fondu malíř Kalvoda za 10000 Kč. Kalvoda zámek opravil za pomoci státních subvencí a měl jej až dor. 1934 kdy Kalvoda zemřel. Jeho žena pak zámek prodala Okresní nemocenské pojišťovně v Plzni za 360000 Kčs. Od roku 1923 zde zřídil ak. malíř Kalvoda malířskou školu z níž jsou známi malíři Andrle, Života a jiní. Zároveň založil v obci divadelní kroužek Šmilovský a spolu s místními občany bylo sehráno mnoho představení. V obci se ještě nalézá opona, kterou maloval sám ak. Malíř Kalvoda spolu s Andrlem. Na oponě je pohled na krajinu od Běhařova směrem na Klatovy spolu s kostelíkem Sv. Martina na hůrce u Klatov. Za války zde byla postavena léčebna a poté se sem nastěhovali němci (Hitlerjugend). Později převzal léčebnu Ústav národního zdraví v Klatovech. V roce 1986 koupila zámek Mototechna Plzeň a zřídila zde rekreaci a školu v přírodě. V léčebně byla zřízena psychiatrická léčebna a záchytná stanice. Víte kde stála středověká ves Budislavičky?
• Možná někdy projedete Běhařovskem a pravděpodobně si ani neuvědomujete, jaké zajímavosti a záhady tato malá, zdánlivě obyčejná pošumavská ves nedaleko Klatov ukrývá. Pokusíme se je pro Vás znovu objevit a oprášit, aby i na vás dýchaly zapomenuté časy našich předků. "V dávných dobách, na konci 9.století, kdy se v místech dnešní vsi rozkládaly jen hluboké a neprostupné dubové lesy plné divoké zvěře, zavítal do těchto končin ritíř Lev z Moravy se svou družinou, rytíř byl náruživým lovcem, a tak se stalo, že se mu zdejší kraj zalíbil a usadil se zde na trvalo. Vybudoval si sídlo - dřevěnou tvrz - zněhož vyrážel na lovecké výpravy. Později vyhledávali ochranu tvrze i další lidé, začali mýtit dobový les, obdělávat okolní půdu a v sousedství panského sídla vznikla ves. Protože všude běhala a řvala divoká zvěř, složili kolonisté název nové obce ze slov běh a řev, tedy Běhařev, ze kterého se vyvinul pozdější název Běhařov." Tolik tedy pověst. Písemnostmi doložená historie vsi začíná až rokem 1352, kdy je zde připomínána tvrz vladyckého rodu pánů z Běhařova. Na sklonku 16. stol. panství s raně renesančním zámečkem vyženil Bernard Bechanc z Baršov, který ho po desetileté držbě prodal Janu Sádlovi z Kladrubec. Statek se tehdy skládal ze zámečku, dvora, vsi, dílu sousedních Miletic a z pusté vsi Budislaviček, oníž se nám podařilo objevit něco zajímavého.
• Dnes již zcela zapomenutá ves Budislavičky se rozkládala na jednom z nynějších polí bývalého panského dvora, na kterém se již po dlouhá staletí zemědělsky hospodaří. Nechráněná ves byla pravděpodobně vypálena, někdy v husitských válkách nebo v nepokojných časech po nich. Vyvraždění a vypálení malých vsí zdivočelými hordami rozprášených a vykořeněných vojáků bez velitelů a panů bohužel nebývalo ve středověku ničím zvláštním. Stopy zaniklé vsi však ani staletí nezakryla. Vždy, když místní orající hospodář obracel půdu na tomto poli, jen více zvýraznil obrysy bývalých stavení. Při bližším ohledání zjistil, že se jedná o žárem vypálené půdorysy osmi zhruba čtvercových stavení, které i přes propast mnoha staletí připomínají život bývalých Budislavičanů i jejich tragický osud a děsivý shon. Půda vydávala při orbě i různá jiná svědectví o životě bývalých osadníků. Občas kus hliněné nádoby nebo staré podkovy a koncem 60. let 20. století i pravý poklad. Při hluboké orbě obnažila radlice pluhu velmi starou hliněnou nádobu až po okraj naplněnou stříbrnými mincemi, kterých nálezce napočítal úctyhodných 1146 ks. Na mincích byl většinou vyražen obrázek panovníka, který drží žezlo. Nálezce byl poctivý a stříbrný poklad nahlásil tehdejším pracovníkům klatovského muzea, kteří provedli první ohledání a a nakonec nález poslali na ohodnocení do Prahy, kde bylo určeno stáří mincí na 800 let (12. stol.) a jejich hodnota (jen orientačně) byla vyčíslena na tehdejších 60 000 korun. Psal se neklidný rok 1968 a podle slov nálezce se na pole po proniknutí zvěsti o pokladu vrhlo mnoho "zlatokopů", kteří jej překopávali v očekávání dalších objevů a snadného obohacení. Pole Budislaviců všaj další stříbrný poklad nevydalo. Jen poctivému hospodáři se při dalších jarních pracích podařilo objevit nedaleko předcházejícího nálezu mincí ještě archeologicky významné zbytky hliněné pece a dvě hlubší jámy se zbytky zvířecích kostí, mezi nimiž nechyběla ani čelist medvěda (!), který snad kdysi ves ohrožoval a byl zabit. Druhá jáma sloužila patrně jako sýpka, neboť se v ní nacházely zbytky zčernalého zrní.
• Dnešní milovníci záhad naleznou další zajímavosti Běhařovska a jeho podzemí. Nedaleko vsi se zvedá skalnaté návrší Kaletinky, pod kterým se pravděpodobně nachází neznámé podzemní prostory. Můžete si to ověřit i vy, pokud na určitém místě poklepete na skálu a ona vám odpoví dutě. V blízkosti tohoto místa uvidíte starý lom, ve kterém stál kdysi dřevěný letohrádek. Také přímo pod Běhařovským zámkem se nachází chodba neznámého účelu, ale bohužel se neví, odkud a kam ústí. Posle ústně předávaných pověstí mohla propojovat zámek v Běhařově se zámkem v Týnci. Podle jiných pramenů byla jen budována pro možnost útěku při přepadení. Podzemí v okolí obce bylo využíváno i ke zcela prozaickým účelům. Po těžbě železné rudy zbyly na Běhařovsku až200 metrů dlouhé chodby. Tězba v nich byla zastavena z ekonomických důvodů až v 50. letech. Také nad nedalekým Úborskem se nacházejí jámy a díry ve skále po těžbě železné rudy.
• Tajný projekt fašistů. Běhařovský zámek dostal současnou podobu při přestavbě v letech 1923-1927, kdy byl jeho majitelem akademický malíř a grafik Alois Kalvoda. Kalvoda patřil mezi žáky prof. J. Mařáka na Pražské akademii a výrazné vyznavače impresionismu. Zdejší zámek mu posloužil jako jeho letní malířská škola, která se specializovala na krajinky a prošlo jí i několik malířů z klatovska. V té době byla před vchod zámku umístěna bronzová socha Josefa Drahoňovského Píseň našich hor A a na kašnu socha Pasačka Františka Úprky. Když Kalvoda v roce 1934 zemřel, byla v zámku zřízena dětská léčebna, kterou během 2. svět. války vystřídala nejprve organizace Hitlerova mládež (Hitlerjungend) a později byl objekt Němci zcela uzavřen. Zámek byl ve dne i v noci hlídán českými četníky, kteří měli rozkaz sáhnout po zbrani, kdyby se snad zachtělo nějakému zvědavci nakukovat přes zahradní zeď, či snad nahlédnout za dlouho do noci rozsvícená okna, krytá těžkými závěsy. I přes snahu Němců utajit svoji činnost se přece jen místní lidé dozvěděli, co se děje ve starých místnostech zámku. Stalo se to díky tomu, že někteří občané měli přístup do zahrady zámku, kam např. zaváželi Němcům potraviny. Všimli si, že v zámku není jen malá Německá posádka, ale i pečlivě hlídaná skupina mladých německých žen. Všechny měli všechny měly společné výrazné árijské rysy, jak byly definovány tehdejší zločinnou oficiální Německou rasovou teorií – blonďaté vlasy, modré oči, světlou pleť a pokud možno výrazné ženské znaky. Podle svědectví pamětníka byly ženy po čase odváženy pryč a nové zas přiváženy. Jejich počet se však všdy pohyboval kolem padesáti. Běhařovský zámek tak sloužil jako továrna na dokonalé Němce. vybraní důstojníci s árijskými rysy z jednotek SS sem byli posíláni na krátký odpočinek z bojiště, a aby dali životnovým, ještě dokonalejším Němcům Třetí říše, kteří budou nadřazeni všem ostatním národům v Evropě a později ve světě. Přesně v duchu bible nacistů, Hitlerovy knihy Mein Kampf (Můj boj), ve které se píše mimo jiné i toto: "Každé křížení dvou bytostí, které nejsou na stejné výši, produkuje potomstvo, stojící uprostřed výše obou rodičů. To tedy znamená: mládě bude stát výš než rasově nižší polovina rodičovského páru, avšak ne tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Proto v boji s touto vyšší rasou později podlehne. Takové páření však odporuje vůli přírody k vyššímu šlechtění vůbec. Jeho předpokladem není spojování vyšších a méněcenných, nýbrž naprosté vítězství těch prvních. Silnější má vládnout, a nikoliv se mísit se slabším, aby tím obětoval vlastní velikost..." Běhařovský zámek schovaný v Čechách realizátorům šíleného rasového projektu, který měl být možná utajený i před německou veřejností, velmi vyhovoval. Klidné a příjemné prostředí bylo ideální k otěhotnění. Ženy byly po splnění svého "bojového vlasteneckého" úkolu poslány do Německa. Ke konci války se Němci i se svým projektem vytratili, zámek krátce po osvobození obsadila Americká armáda a po vítězství komunismu sloužil jako dělnická přípravka na vysoké školy. Později v něm byl dlouhou dobu léčebný ústav klatovské nemocnice. Dnes je v soukromém vlastnictví a je využíván jen příležitostně. Koho z náhodných návštěvníků zámku by dnes napadlo spojovat ho s tajným projektem fašistů?

Bílenice (498 - 526 m n.m.)

• Obec je administrativní částí obce Žihobce.
• Nachází se 8,5 km východně od Sušice a 2,5 km severně od Žihobce.
• Protéká zde Bílenický potok.
• Místní část se nenachází v chráněné krajinné oblasti
• Na návsi stojí kaplička u které jsou Boží muka

Bíluky (496 - 511 m n.m.)

• Obec se nachází 3 km jihovýchodně od obce Měčín, jehož je administrativní částí.
• Jedná se o zástavbu rodinných domů, zemědělských usedlostí a rekreačních objektů.
• Bíluky se nachází v ochranném pásmu III.stupně (vodárenský tok Úhlava),
• V obci se nachází Kaple Sv. Jana Křtitele. Kapličku postavil v roce 1874 inženýr Hanzlík z Plánice. Spolumajitelka žižkovského velkostatku Karolina, kněžna ze Štaufenberků darovala na výstavbu kaple dříví, cihly, tašky o oltářní obraz sv. Jana Křtitele a přispěla částkou 200 zlatých.

Biřkov

• Pocházel odtud Václav Šašek z Biřkova – účastník výpravy Lva z Rožmitálu (1465 – 1467). Podle jeho zápisků napsal A.Jirásek „Z Čech až na konec světa“
• V Biřkově stávala pevná tvrz Drslaviců, která již ve 13. století byla sídlem Břetislava z Biřkova. Nejstarší zmínka o rodu Biřkovských z Biřkova, podána nám listina, kterou královna Kunhuta r. 1245 ku prodeji Přeštic své svolení dává.•Další zpráva o vsi Biřkově pochází z r. 1339, kdy se připomíná Ota z Biřkova, který se psal také z Vřeskovic, podle blízké vsi, která mu rovněž patřila. V polovině 14. století koupil ves s tvrzí Bohuchval z Hrádku, který v r. 1379 prodal Biřkov neznámému vladykovi Alšovi. Na počátku 15. století je držel Petr z Chrástu, řečený Prase, kterému patřily i některé vsi v okolí Plzně. Po smrti jeho manželky Markéty, jíž Petr statek zapsal, jej jako odúmrť získal od krále Ladislava v r. 1454 Vilém z Mečkova. Po něm byl držitelem Biřkova Jan Pokonický z Dlouhé Vsi. Poněvadž zemřel bez potomků, vyžádal si r. 1485 tvrz i statek na králi Vladislavovi II. Jan z Roupova a připojil je k Roupovu. Od té doby asi na tvrzi nikdo nebydlel, ta pomalu chátrala, takže v r. 1607 při prodeji roupovského panství Janovi z Klenové se výslovně uvádí jako pustá.
• Tvrz stávala na severovýchodním konci vsi na mírné vyvýšenině a přiléhal k ní rybník, z něhož se přiváděla voda do příkopu. Po okraji tvrziště dnes vede silnice na Vřeskovice a stojí tu několik domů. Příkop pod silnicí, na jehož místě jsou nyní zahrady, je dosud viditelný. Dodnes se tu říká Na Tvrzi.
• Odtud také pocházel Václav Šašek z Biřkova, jenž se zúčastnil české výpravy do západní Evropy, kterou podnikl v letech 1465-1467 Lev z Rožmitálu na příkaz krále Jířího. Podle Šaškových zápisů, do latiny přeložených, napsal Al. Jirásek knihu „Z čech až na konec světa“. Cestopis Šaškův „Ve službách krále Jiřího“ je nově přeložen z latinského vydání, neboť český rukopis není dochován.
• Již od dávných dob se obyvatelé Biřkova živili převážně zemědělstvím. Během všech sociálních přeměn bylo obyvatelstvo složeno ze zemědělců, kovozemědělců a podruhů. Ke konci 19. století měla obec 34 domů a žilo zde 230 obyvatel. Trpkým obdobím obce bylo vypuknutí I.sv.války. Někteří občané, kteří odešli na frontu se již nevrátili. Historický rok 1918 po vyhlášení samostatnosti ČSR vrátil do vesnice nový život.
• II.sv.válka poznamenala Biřkov obětmi přímo na frontě, nebo v koncentračních táborech. Ti, kteří útrapy války přežili a vrátili se do svého domova, byli poznamenáni na celý život. Celou dobu okupace lze charakterizovat tak, že v obci sice panovaly obavy o další budoucnost, ale existovala tu osobní statečnost obyvatel a víra ve vítězství nad fašismem. Velký rozmach je v obci po válce. Došlo k výstavbě nových domků a společných objektů nově založeného JZD.
• Další nebývalý rozvoj zaznamenala obec po roce 1971, kdy byla zahájena výstavba Veterinárního asanačního ústavu a nových bytových jednotek. Veterinární asanační ústav přispěl jak finančními, tak i technickými prostředky při úpravě vozovek, opravě elektrického osvětlení, vybudování vodní nádrže v obci. Dále sdruženými finančními prostředky přispěl na výstavbu nové prodejny, která byla otevřena v únoru 1988.
• V roce 1275 je obec zmiňována jako Bierkov. V roce 1339 je připomínán tentokrát Birzkow, jako sídlo vladycké. Spřežkou rz se vyjadřovalo ř. Dále se pak obec psala Byrzkow, Bierzkow ale také Bieržkov, či německy Birschhau. Nejstarší podobou byl však asi Brzkov, což svědčilo o tom že šlo o majetek jakéhosi Brzka. Brzek totiž býval osobním jménem.

Bítovy

• Jižně od obce Poleň na okrese Klatovy na úpatí vrchu Bítovy stála na místě za husitských válek zaniklé obce stejného jména hájovna. Byla až do roku 1945 majetkem hraběcího rodu Černínů.
• Po roce 1948 tam byl nastěhován násilím vyhnaný sedlák z blízké obce Tetětice.
• V padesátých letech místní JZD nevědělo co s pozemky, nabídlo je armádě. Ta tam asi na 90 ha zřídila tankovou střelnici, z hájovny zbylo do dnešních dnů jen několik zbytků základového zdiva, zbytky málo zřetelné cesty, dva staré ořešáky a polozasypaná studna.
• Po zrušení střelnice se na pozemcích pomalu obnovuje nádherný přírodní les.
• Několik zmínek o hájovně je v kronice obce Tetětice.
• V padesátých letech ji psala žena z rodiny vyhnaného sedláka Horáčka.

Blata (605 – 623 m n.m.)

• Obec se nachází 5 km východně od města Nýrsko, jehož jsou administrativní částí.
• Jedná se o malou zástavbu devíti rodinných domů a několika rekreačních chalup.

Blížanovy

• První zmínku o obci nacházíme v roce 1551, kdy byla součástí panství Zelená Hora.
• Původně se obec nazývala zřejmě Bližanov. V roce 1902 bylo v Bližanovech 65 čísel popisných, kde žilo 438 obyvatel. Obec se rozkládá na obou březích Bližanovského (Klikařovského) potoka v údolí mezi výběžky Buzdrakova a Kakova.
• Uprostřed obce se nachází kaple sv. Vojtěcha.
• V roce 1990 žilo v Bližanovech 108 obyvatel a v roce 2004 102 lidí.
• Patří pod Plánici
• Při vjezdu do vsi stojí kaplička pod lipami
• Bližanovské lípy jsou památné stromy ve vesnici Bližanovy, severovýchodně od Plánice. Dvě lípy malolisté (Tilia cordata) rostou okolo kapličky na konci vesnice. Jejich kmeny mají obvod 366 a 531 cm, koruny dosahují shodně do výšky 28 m.
• Pomník padlým ve světové válce v Bližanovech

Bohdašice

• Spadají pod Dlouhou Ves
• Raritou je velká zvláštní válcovitá kaplička se 4 výklenky SV od obce
má novou měděnou střechu, nová dvířka, prázdná

Bohumilice

• Obec u řeky Volyňky, první zmínky pocházejí z roku 1352.
• V obci je jednoduchý zámeček Skalice z 19. až 20. století.
• Kostel Nejsvětější trojice byl postaven koncem 13. století, po požáru byl v létech 1817 - 1818 opravován. Vnitřní zařízení pochází z 19. století.
• Vedle kostela stojí dřevěná zvonice.
Z okolí obce pocházejí zbytky tzv. bohumilického meteoritu. Meteorit o celkové váze 57 kg byl vyorán v září 1829. 37 kg je uloženo v Národním muzeu v Praze

Bolešiny

• První písemné zmínky o Bolešinech jsou z roku 1524, kdy Bolešiny, Chrást (zašlá ves) a Pečetín patřili pod panství Zelenohorských.
• Další písemnou zmínku je možné datovat do roku 1566, kdy Bolešiny patřily rodu Kaffunků z Poborovic.
• Cenná písemná zpráva je z roku 1584, kdy ves vlastnili pánové ze Štenberka, kteří ji získali dělením panství Zelenohorského a Plánického.
• Štenberkové prodali ves v roce 1612 panu Přibíkovi, Kocovi z Dobrše a osada se stala součástí obytského panství:.
• V roce 1789 se majitelem Bolešin stal hrabě Thun. Od roku 1827 byla obec majetkem Maltézských rytířů.
• barokní kaple z roku 1789,

Borová Lada (Ferchenhaid)

• Rozhodujícím datem vzniku obce Borová Lada i obcí okolních je rok 1750, kdy dochází z podnětu majitele vimperského panství Josefa Adama ze Schwarzenbergu (jež toto území vlastnil) ke vzniku tak zvaných „dominikálních“ obcí v „čistém“ lese.
• Roku 1721 byl Františkem Adamem Schwarzenbergem zřízen knížecí revír a v roce 1724 postavena dřevěná lovecká chata. Od tohoto data se zde toto místo označovalo jako „Jagerhauser“ - Lovecké domky. Později se ale vžil název na Myslivnách.
• První usedlíci, většinou dřevorubci, pocházeli ze sousedních obcí panství vimperského a ze zrušených sklářských hutí.
• V roce 1780 byly v Borových Ladech již tři rodiny tak zvaných dominikálních kolonistů. Za pouhých 75 roků, kdy se píše rok 1855, je zde postaveno 26 převážně dřevěných chalup s 230 obyvateli.
• Za dalších 75 roků, má tato obec již 384 obyvatel, převážně německé národnosti. V téže době, to jest v roce 1930 je již zde zaregistrováno 29 živností. Byly to například : 2 obchody s chlebem a pečivem, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 krejčovství, 3 hospody, 3 kováři, 3 pily, truhlářství, mlýn, řeznictví, obuvník, kolář, pilař, povoznictví apod.
• Zajímavým a velmi špinavým řemeslem bylo v Borových Ladech kolomaznictví. Výroba tuhé kolomazi byla tehdy nutná pro mazání kol potahových vozů, ale i v mlýnech, hamrech i mnohých řemeslených dílnách.
• Strategické umístění obce na soutoku tří horských říček dalo podnět k rozvoji určité průmyslové výroby. Byly to pily, mlýn a malý hamr. Za zmínku stojí i určité splavnění Malé Vltavy vytvořením prahů v řečišti, kdy bylo splavováno krátké dřevo z lesů od Knížecích Plání do Borových Lad.
• I když v obci byl poštovní úřad a telefon, správní a farní obcí byl Nový Svět - Neugebau, kam Borová Lada patřila.
• Od roku 1945 řada osad zanikla nebo z nich zůstalo jen několik rekreačních chalup. Obyvatelé se do Borových Lad přistěhovali většinou z vnitrozemí.
• I po vzniku Československé republiky v roce 1918 si obec až do roku 1945 udržela svůj původní německý název
• Teprve po skončení 2. světové války byla přejmenována na Bříza. I tento název se změnil. Podle vikáře Jana Paterka z Malovic, který správně přeložil ze staroněmčiny slovíčko Ferchen, což znamená Borovice, byla přejmenována 5. února 1948 na Borová Lada.

Borovy

• Vladycký statek Drslaviců při němž stávala tvrz. Za tvrzí býval vodní příkop.
• V obci stál starý český mlýn Josefa Prokopa (´+1858), který jeho syn Karel přestavěl a jeho pravnuk, také Karel založil na Úhlavě koupaliště.
• První dochované zprávy o mlýně v obci Borovy na břehu řeky Úhlavy jsou téměř pětset let staré. Po třista let s vyjímkou let znárodnění je v majetku rodiny Prokopů. Dnešní vzhled hlavní budovy třípatrového borovského mlýna je výsledkem různých přestaveb, z nichž tu nejzásadnější provedl roku 1885 pan František Prokop. K té nechal v roce 1897 přistavět dvoupatrové skladiště na mouku. Tyto dvě provozní budovy tvoří dodnes dominantu mlýna. Od této doby je mlýn v Borovech největším mlýnem na řece Úhlavě. Od roku 1927 je veden jako veřejná společnost K.Prokop válcový mlýn v Borovech..
• V roce 1949 je mlýn znárodněn a podnik převeden do majetku Západočeských mlýnů, národního podniku.
• V roce 1991 je mlýn restituován. V roce 1992 potomci původních majitelů zakládají společnost Prokop mlýn Borovy s.r.o.
• Někdy též Borovnice,nesprávně však Borovy. Ve vsi Kaple Narození P.Marie, r.1703 nákladem vikáře Jana Tiebla a mnohých dobrodinců vystavěna a znovu zřízena i zvětšena r. 1835, mešní licenci obdržela r.1847. Poplužní dvůr (r.1839 býval zde ovčín) bývalých soukromých císařských statků.-Zámeček, při němž bývala věž.. Opodál vsi jest Prokopův parní mlýn a pila.Borové bývalo zvláštním statkem vladyckým, jehož majitel, Sezema s bratřími vedle vládyk z Vřeskovic patrony byli oltáře sv. Jakuba v kostele vřeskovickém. Podle erbů patřili k Drslavicům.
• Roku 1379 byla ves rozdělena několika majitelům. Po rozbrojích husitských držel tvrz v Borovém Václav z Drahobuze (1426-27), ale už roku 1431 Jan z Bukova, řečený Múchek
• Múchek měl dva syny; Bohuslava a Jiříka. Kolem roku 1530 Borové se vším příslušenstvím prodal Adamovi Pernšteinarovi z Pernšteina. Po jeho zavraždění před r. 1538) dědil Borové jeho bratr Václav Pernšteinar z Pernšteina a „na Borovách“. Tento Václav roku 1556 nadal špitál v Přešticích. Záhy na to zemřel, a v závěti Borové, tvrz a statek mezi sestru Kateřinu a dceru svou Annu, provdanou za Bohosuda Koce z Dobře, rozdělil.
• Koc zemřel asi po desíti letech – pochován (1570) ve Vřeskovicích; manželka se podruhé provdala za Brikcího Fremuta ze. Kateřina díl svůj nejspíše prodala Mikuláši Fremutovi ze Stropnic, po jehož smrti koupil polovici otcovu nejstarší syn Sezima Fremut ze Stropnic a držel ji asi do roku 1600. Po roce 1586, kdyAnna zemřela, dědily její děti z prvého i druhého manželství její polovici Borové a sice Václav ml. a Jan ml. Kocové z Dobře a Dorota Fremutová, kteří se však prodali zděděné polovice bratru svému Václavu Kocovi, výše jmenovanému(1593). Ten ale nehospodařil valně. Zdá se,že oba majitelé rozděleného statku se smluvili a kolem roku 1600 Borové, tvrz a ves, prodali sousedu svému na Poříčí Mikuláši Šicovi z Drahenic.
• V Borovém se narodil roku 1832 ředitel měšťanské školy a spisovatel Martin Weinfurt(zemř. roku 1890)

Boříkovy

• Do Boříkov odbočíme ze silnice ve směru na Kolinec vpravo a sjedeme do obce. Asi po 200 m je odbočka vpravo. Těsně před ní se po pravé straně nachází soukromý pozemek s budovou tvrze. Tvrz není přístupná, ale z cesty si ji lze velmi dobře prohlédnout.
• Písemně podložená historie Boříkov začíná až v polovině 15. stol. Je však pravděpodobné, že již v polovině 14. stol. byly Boříkovy v držení pánů z Košumberka a to až do druhé poloviny 16. stol. V polovině 15. stol. je písemně zmiňován „urozený Oldřich z Košumberka seděním v Boříkovech". Je tedy pravděpodobné, že již před polovinou 15. stol. stála v Boříkových gotická tvrz, jejíž podoba však není známa. Nová tvrz je připomínána poprvé koncem 1. poloviny 16. stol. Od 2. poloviny 16. stol. se majitelé střídali. Za zmínku stojí snad jen Václav Enis z Lažan, který Boříkovy vlastnil ve druhé polovině 18. stol. a v některé literatuře je spojován s přestavbou tvrze v této době. V první polovině 19. stol. koupil statek Václav Veith a připojil jej k Mlázovům spolu se sousedními Bernarticemi. Tyto spojené statky koupilimanželé Bernard a Marie Kleistovi, jejichž potomci vlastnili Boříkovy až do počátku 20. věku. Po válce byla budova v majetku MNV využívaná jako byty. Dnes je opět tvrz v soukromých rukou.
• Renesanční tvrz byla ve 2. polovině 18. stol. stavebně upravena. Jedná se patrovou stavbu obdélníkového půdorysu s přístavkem při jihozápadní straně, s dvojitou sedlovou střechou, s hladkou fasádou a mohutným opěrákem na jižním nároží. Dodnes se podle literatury dochovaly původní renesanční klenby s lunetami.
Použitý zdroj (Úlovec Jiří: Hrady, zámky a tvrze Klatovska)

Brtí

• Historie Brtí sahá na počátek 13. století.
• Název pochází od slova brť (brtnictví - první způsob včelařství).

Bradko

• Zaniklá tvrz, která byla roku 1544 již jako pustá s pozemky k ní náležejícími prodána Vilémem Loubským z Lub městu Klatovy

Březí

• Březí držel na přelomu 14. a 15. stol. jistý Přech, zvaný Kus. Snad již za něj vznikla v Březí gotická tvrz, jež byla později zastavěna do renesančního objektu. V 15. stol. statek náležel k Velharticím a v polovině 16. stol. pak k Čachrovu. Od roku 1568 vlastnil Čachrov i s Březím Jan Bohuchval z Hrádku. Renesanční tvrz však byla postavena později, až za jeho syna Viléma Bohuchvala z Hrádku. Po jeho smrti získal statek jeho bratr Viktorin a od roku 1600 se vlastníkem stal Adam Sofman. Jeho synové se však zapojili do stavovského povstání v roce1620 a majetek jim byl zabaven, ale později opět vrácen a Sofmanové tak drželi Březí až do roku 1685. Později se majitelé střídali, až v roce 1792 získali statek Kordíkové, kteří tvrz hned v následujícím roce přestavěli. Březí bylo v jejich držení až do roku 1945. Po roce 1945 vlastnilo Březí OPBH Dobřany. Dnes je tvrz v majetku Plzeňského kraje.
• Původní renesanční tvrz postavená za Viléma Bohuchvala z Hrádku byla podsklepená patrová budova ve tvaru písmene „L", velikosti 20 m a 18,5 m a je vysoce pravděpodobné, že kromě sklepa i dnes obsahuje zbytky zdiva původní gotické stavby. Klenby v přízemí se dochovaly dodnes, patro bylo plochostropé. Později koncem 18. stol., za Kordíků, byla tvrz upravena a nad hlavní vchod byl vsazen kordíkovský erb. Po roce 1945 byla tvrz doplněna přístavbou v rozsahu severozápadního nároží. Použitá literatura (Kolektiv autorů: Encyklopedie českých tvrzí, 1. díl)

Březník ( Pürstling )

• Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná), který odtud slove „Modrá“, nebo Modrý (Maderbach), a při výtoku slati kaltstaudenské.
• Osada ležící asi 8km z od Modravy, okr. Klatovy poblíž Roklanského potoka. Z osady zbyla jen hájovna, ve které je nyní v letní sezóně pohostinství, můstek přes Roklanský potok a několik patrných základů zbořených budov. V létech 1952 - 1970 zde byla rota PS Březník. K osadě se též váže román K. Klostermanna Ze světa lesních samot.
• Její zánik patrně souvisí s odsunem německého obyvatelstva a vznikem hraničního pásma, které v těch místech v 70tých létech minulého století sahalo až k Modravě, tj. do hloubky asi 10km od státní hranice. Od hájovny je vidět mělké údolí s horami Luzný (Lusen) na jz a oběma Roklany (Rachel).
• Nejstarší budovou na Březníku, sloužící jako obydlí revírníka, byla dřevěná lesovna z roku 1804, postavená bezprostředně po založení polesí Březník a stejnojmenné osady.
• Dodnes dochovanou kamennou myslivnu postavili r. 1856 o něco výše, revírník se sem přestěhoval a starší objekt začal užívat hajný, který spolu s revírníkem a příručím tvořil personál správy polesí. Schwarzenberská myslivna byla obydlena až do r.1951, za první republiky poskytovala ubytování ( 13 lůžek ) a chutnou kuchyni ( včetně Protivínského piva ).
• Poté zde byla umístěna jednotka Pohraniční stráže, která měla v budově i stáje. Rota objekt opustila roku 1969,
• Budova hájovny, která nebyla prakticky od roku 1969 využívána, prošla od roku 1998 rozsáhlou rekonstrukcí a 24. května 2002 byla slavnostně otevřena jako informační středisko NPŠ. Současně slouží i jako úkryt před rozmary počasí, dále je zde občerstvení, sociální zařízení a sprchy.
• Přes Březník vedla odnepaměti jedna z mnohých obchodních i pašeráckých stezek, jako byly např. stezky přes Scheureck - Stodůlky (Žďárek), přes Bučinu, přes Distelruck nebo Gsenget. Tato stezka, která vedla přes Modravu pravděpodobně ze Sušice nebo Hartmanic a odtud dál pokračovala přes Modrý Sloup (Blauen Säulen) tzv. Českou cestou (Böhmweg) na Grafenau, byla patrně používána už za Keltů. Je to historická, víc než tisíc let stará obchodní stezka, kterou dnešní Párkaři (jak já říkám členům Národního Párku Šumava) nechtějí otevřítSamota a bývalá hájovna v překrásné poloze na soutoku Luzenského a Březnického potoka. Je to jedno z nejdeštivějších a zároveň nejstudenějších míst na Šumavě. Je zde pěkný výhled do údolí Luzenského potoka a na horu Luzný, která již leží na území Německa. Výstup z této strany na horu Luzný však není možný, schází zde hraniční přechod (Modrý sloup - Waldhauser) o jehož znovuotevření se usiluje. Cesta vedoucí přes Hraniční slať pod horou Velká Mokrůvka je uzavřená I. zóna NP Šumava. Březník je dějištěm románu K. Klostermanna "Ze světa lesních samot".
• Po vybudování Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu se rychle zvyšoval objem těžby dřeva v dosud nepřístupných oblastech Prášilského panství, proto bylo nutné přistoupit k vytvoření nového revíru , kterému byl dán název Březník (Pürstling). Nachází se v nadmořské výšce 1126 metrů.
• V roce 1804 byl postaven prvý , dřevěný objekt lesovny. Roku 1856 byla pro revírníka postavena nová kamenná stavba a starý objekt sloužil nadále jako hájovna. Správu tohoto polesí , které mělo výměru 2314 hektarů zabezpečovali 3 zaměstnanci - lesní revírník , příručí a hajný. Od založení Březníku v roce 1804 se zde do roku 1865 vystřídalo pouze 5 revírníků. Až do roku 1951 byla březnická hájovna obydlená, poté až do roku 1969 sloužila jako stáje pohraniční roty přímo uvnitř „železné opony“. Od r. 1969 byla opuštěná a postupně chátrala. V roce 1999 započala rekonstrukce objektu.
• Žilo li v minulosti na Březníku 35 lidí, dnes je tato část Šumavy bez trvalého osídlení. Na Březníku funguje Informační středisko NP Šumava a také občerstvení.
• Pokračovat cestou Luzenským údolím k Luznému směrem na historický přechod Modrý sloup je v současné době zakázáno.

Břežany

• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1319. Jde o kolonizační středověkou obec. Vesnice samotná však může být staršího původu. Prameny jsou, pokud jde o údaje týkající se dějin vesnice, v porovnání s jinými obce relativně chudé
• Ves byla založena ve svahu obráceném k jihu, s úvozovou střední částí. Tato „břehová“ situace dala vesnici i jméno.
• 1995 prohlášeny vesnickou památkovou zónou. Ves je představitelem vyváženého urbanistického útvaru návesního typu s jednotnou zástavbou zděných zemědělských usedlostí.
• Ve středu obce se nachází drobná kaplička sv. Jana Nepomuckého s rozměrnou sochou světce z první pol. 19. století.
• V lese nad obcí, u studánky s léčivým pramenem stojí barokní kaple sv. Anny postavená v roce 1760 pod patronací horažďovického panství. Strop kaple je vyzdoben štukovým zrcadlem, oltářní obraz sv. Anny namaloval J. Konrád.
• U kaple roste stopadesátiletá památná lípa malolistá s obvodem kmene 430 cm, lípa dorůstá výšky 24 m.
• Při místní komunikaci směrem na obec Malý Bor jsou chráněná Boží muka.
• Lípa zde byla vysazena zřejmě po posledních úpravách kostelíka, v roce 1760. Pověsti praví, že jeden sedlák svou ženu ukrutně bil, až ta ze samého neštěstí a pláče oslepla. Potom se stranila lidem a často chodila do blízkého lesíka, kde odpočívala u malé studánky. Jednoho dne se vrátila do vsi a viděla. Lidé z vděčnosti nad tímto zázrakem postavili nad studánkou malou dřevěnou svatyni. Za mnoho let v okolí Břežan lovil neznámý šlechtic a po dlouhém hledání narazil na stopu velkého divočáka. Utkal se s ním v zápase, lovcovy zbraně však zvířeti neublížily, a to náhle zaútočilo. Šlechtic v poslední chvíli našel útočiště v dřevěné kapličce, kde ho prý divočák obléhal několik dní. Díky dostatku vody ze studánky v kapličce lovec přežil a jako dík za svoji záchranu zde nechal postavil malý kostelík, zasvěcený sv.Anně. Na stropě se dochovala barevná malba znaku Václava Vojtěcha ze Šternberka, což mohl být zachráněný šlechtic, k němuž se pověst vztahuje.

Budětice

• První písemná zmínka o obci pochází z roku 1290.
• Hrad Budětice si někdy po polovině 13. století postavila odnož rodu pánů z Velhartic, která se po Buděticích psala. Hrad tehdy nahradil starší dvorec při románském kostele ve vsi. Neexistoval však dlouho, protože ještě na konci 13. století získali páni z Budětic sousední hrad Rábí a rodový hrad poručili osudu. Naposledy se po něm psal Bohuslav z Budětic v letech 1290 – 1291. Hrad Budětice stával na kopci Džbán mezi Buděticemi a Vlkonicemi. Jednodílný areáloválného půdorysu obíhal val a příkop, pouze na nejsráznější jihozápadní straně tato fortifikace chyběla. Na severovýchodě přerušuje přístupovou šíji rozsedlina, upravená jako ještě jeden příkop. Bránu ve zcela zaniklé, možná jen dřevěné obvodové fortifikaci střežil subtilní okrouhlý bergfrit, za nímž byl v ose stavby skryt zděný obdélný palác. Ostatní zástavba neznámé podoby byla nejspíš lehčí konstrukce. Hrad Budětice stával na zalesněném kopci zvaném Čbány (Džbán mezi Buděticemi a Vlkonicemi) Jednodílný areál oválného půdorysu obíhal val a příkop, pouze na nejsráznější jihozápadní straně tato fortifikace chyběla. Na severovýchodě přerušuje přístupovou šíji rozsedlina, upravená jako ještě jeden příkop. Bránu ve zcela zaniklé, možná jen dřevěné obvodové fortifikaci střežil subtilní okrouhlý bergfrit, za nímž byl v ose stavby skryt zděný obdélný palác. Ostatní zástavba neznámé podoby byla nejspíš lehčí konstrukce. Dnes z něho zůstaly na nerovném terénu jen náznaky bývalých příkopů a valů. V 19. století zde byly ještě patrně zbytky válcové věže.
• Ves Budětice byla původně královským majetkem. Získal ji Držislav od krále Václava I. (1230 – 1253). Dalšímu majiteli, Dluhomilovi, potvrdil její držení král Přemysl II. r. 1254. R. 1290 se uvádí Bohuslav z Budětic. Tehdy asi již hrad stál.
• Po r. 1390 koupili Budětice Švihovští z Rýzmberka a připojili je k svému rabskému panství. Hrad nebyl udržován a zpustl.
• Kostel svatého Petra a Pavla
• Kaplička u mostu
• Most na silnici do Rabí
• Kovárna
• Buděticko - Vyhlášen přírodní park: 1994 Výměra: 44 km2
• Území parku se rozkládá mezi městem Sušice, obcemi Žichovice, Bojanovice, Vlkonice, Otěšín, Čejkovy, Zbynice a Hrádek u Sušice. Buděticko zahrnuje 2 geomorfologicky odlišná území. Jihovýchodní část zasahuje do Pošumavského krasu. Vápencové vrchy dávají krajině charakteristický ráz a vyskytuje se na nich řada druhů vzácných a zákonem chráněných rostlin. Nejcennějšími lokalitami jsou vrchy Čepičná a Chanovec.
• Na západě, SZ a S převládají v geologickém podloží ruly a křemenné diority, které určují odlišný charakter vegetace. Převažují zde acidofilní doubravy.

Bukovník

• Ves 15 km východně od Sušice, připomínána v r. 1251 jako vladycké sídlo.V 19. stol. se řada zdejších obyvatel živila loutkářstvím
• Kostel svatého Václava Pozdně románský kostel z 13. století byl na konci 17. století přestavěn a rozšířen o kapli svatého Josefa, nahrazenou v roce 1690 kaplí Panny Marie.
• V současné době má kostel pozdně barokní úpravu exteriérú i interiérů.
• Fara

Buzošná

• Zaniklá osada Buzošná leží v údolí Losenice pod Červenou na pravém břehu mezi Obřím hradem a Šafářovým vrškem.
• Výše položená budova je mlýn s pozůstatky lednice se zbytkem hřídele mlýnského kola. Do potoka zasahuje přístavkem neznámého určení. Od jezu na Losenici směřují ke mlýnu kamenné opěráky vantroků.
• V níže položené budově je dochován pěkný klenutý sklep (na mapě z 30.let 20.století označovaná jako hydroelektrárna). K hydroelektrárně vede náhon částečně podzemním kanálem.
• Ještě v 1.polovině 19.století zde stál pouze mlýn. Turistická značka údolím Losenice prochází zříceninami mlýna, zříceniny budov níže na potoku míjí, prý kvůli hnízdícím tetřevům.

Bystřice nad Úhlavou

• Původní tvrz ze 14. století; tehdy patřila pánům z Bystřice, později pánům z Hrádku a Kocům z Dobrše. Kocové ji drželi až do počátku 18. století.
• Tvrz přestavěna na zámek asi v 17. století, ten v 18. století upravován barokně a roku 1853 pseudobarokně.
• První zmínka o tvrzi v Bystřici nad Úhlavou se objevuje již roku 1339. V roce 1444 byla pozdně goticky přestavěna a při té příležitosti rozšířena tak, že se v kupné smlouvě z roku 1490 uvádí jako hrad. Renesančními úpravami prošel v druhé polovině 16. století, nebo začátkem století 17. Současnou podobu zámku stavba získala při přestavbě v letech 1848 – 1853, kdy byl majitelem Karel Antonín kníže z Hohenzollern-Sigmaringen. Přestavba byla provedena v pseudorománském a pseudogotickém stylu, některé části jsou i pseudobarokní. Díky této nezvyklé slohové kombinaci je zámek bez umělecké hodnoty.
• Hohenzollernové vlastnili zámek až do roku 1945, kdy jim byl jako občanům německé národnosti zkonfiskován. V padesátých letech 20. století v něm byla zřízena kasárna.
• Zámek je dvoupatrová budova obdélníkového půdorysu s bočním křídlem. Do zámku se vcházelo jednoposchoďovou pseudogotickou branou. Nad ní je umístěn hohenzollernský erb. Při přestavbě v letech 1848–52 byla severovýchodně od zámku vystavěna velká vstupní věž s průjezdem. U zámku se zachoval zbytek bašty z původní tvrze.
• V zámku byl původně velký zrcadlový sál a zámecká kaple. Za zámkem se rozprostírala květinová zahrada, která směrem k řece Úhlavě přecházela v anglický park.
• Současná podoba zámku je ve stavu, do jakého ho přivedlo hospodaření naší socialistické armády v druhé polovině 20. století. V roce 2009 zahájil vlastník rekonstrukci objektu. Na pahorku nedaleko zámku stojí raně barokní kaple z roku 1697. Zde porazili roku 1467 Klatovští a lid z okolí bavorské křižáky.
U kaple se nachází památná 300 let stará lípa.