Záhady a pověsti 3:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

STRAŠÍN

Hadí korunka
Farská louka s historickým svahem Vintířova háje, zvaném též Hradiště, asi již nikdy nevydá svá tajemství. Stejně jako strašínský potůček, který sbírá praménky vod z malečských behýnek, lesních rašelinišť, mokřin i studánek Třírožky, Hory, Hrbečku a Zabrdí.
Lidé vypravovali, že se odedávna v hlubokém podzemí Vintířova háje rozkládalo hadí království se zlatým pokladem, který hlídal sám hadí král. V horkých letních měsících o samém poledni prý vídávali na loučkách u strašínského potůčku záblesk zlaté záře. Jakmile se rozezněl polední zvon na strašínském kostele, vylézal hadí král z úkrytu svého království, aby se koupelí osvěžil ve vlnách potůčku. Svoji zlatou hadí korunku prý před koupelí shazoval na zelený břeh. Všelicos se povídalo o tom, jak se zmocnit hadí korunky. Chyběla však odvaha, protože se lidé báli hněvu hadího krále. Až jednou...
Ve Strašíně na dvoře Jáchymů sloužil Matouš, nejmladší selský synek z Kejnic, vzdálené horažďovické vesnice. Protože doma bylo mnoho dětí a grunt převzal nejstarší, musel Matouš do služby. Byl to urostlý, hezký hoch, hodný a pracovitý. Nebylo divu, že se zalíbil jediné sedlákově dcerce Bětušce. A Matouš ji měl ze srdce rád. Oba se však obávali, že sedlák Jáchym nesvolí, aby se Bětuška stala nevěstou chudého chlapce. "Maminka, ta by se jistě přimluvila," říkávala Bětuška. Ale maminka už léta spala svůj věčný sen na strašínském hřbitově.
Jediná babička tušila, co její drahou vnučku trápí. "Babičko moje, usoužím se vám, jestli nám nepomůžete," plakala Bětuška. Jako ve snách se zjevila v babiččině mysli zlatá hadí korunka. Od své prabáby slýchávala, že jen dobrý, poctivý a odvážný člověk ji může získat. A takový Matouš byl a Bětušku měl doopravdy rád. Přemýšlela babička, přemýšlela, až se jí v hlavě zrodil smělý plán. Ten večer nešla ani Bětuška, ani Matouš na náves ke kašně mezi mladou chasu, ale jako dva spiklenci se vplížili na výměnek. A tam jim babička začala vyprávět o hadí korunce. "Kdybych ji tak měl," zatoužil Matouš. "Zítra časně zrána pojede hospodář na jarmark do Kašperských Hor a bude to ta nejlepší příležitost, abys dokázal, že máš to děvče opravdu rád." "Dokážu, babičko, uvidíte, že dokážu," horlivě sliboval Matouš.
Druhý den, ještě za soumraku, bylo slyšet z Jáchymova statku poslední hospodářovy příkazy, pak vůz vyjel na náves a dále po silnici k Nezdicům a Horám. Pomalu se rozednívalo, život na dvoře začínal jako každý jiný den. Podaří se Matoušovi vykonat všechno tak, jak babička poradila?
Sluníčko už stálo hodně vysoko na obloze, když Matouš vyvedl koně z maštale, nasedl na něj a od Bětušky vzal bílou loktuši, misku a džbán s čerstvě nadojeným mlékem. Směle vyrazil k potůčku. Tam ukryl koně v olšinách, bílou plachetku rozprostřel na břehu potůčku a na její okraj položil misku, do které nalil ze džbánu teplé mléko. Pak se schoval a čekal.
Zvon strašínského kostela ohlásil polední čas. Bim bam odpovídal zvonek na zuklínské zvoničce i z malečské a nahořánské kapličky. Polední pohoda usedla do kraje. Matouš rozechvěn sotva dýchal. Vtom prudký záblesk odrazem dopadl na zelenou loučku Na Chvojné, ale i na tu Na Splavech. To se tak silně zableskla zlatá korunka na hlavě hadího krále, když se plazil do osvěžující koupele. Opatrně pozdvihl hlavu do výše, aby se přesvědčil, zda nic neruší jeho bezpečí. Najednou ho upoutala bělost plachetky a lákavá vůně čerstvého mléka. Opatrně shodil zlatou korunku na okraj plachetky. Nejprve se jazykem přesvědčil, že nápoj je občerstvující, nato ponořil hlavu až po oči do misky a hltavě pil. Když poslední kapku dopil, opět se opatrně rozhlédl a vklouzl do chladivých vln potůčku.
Matouš na víc nečekal. Připlížil se opatrně k plachetce a sebral ji ze země i se zlatou korunkou. Rychle vyskočil na koně a ujížděl k vesnici. Dusot vzdalujících se koňských kopyt vyrušil hadího krále. Vynořil hlavu z koupele a rozhlédl se. Kde je plachetka? Kde je zlatá korunka? Rázem zachytil rychlý pohyb uhánějícího jezdce. Dlouhými vlnivými pohyby se ihned pustil za Matoušem. Už byl na návsi, už ho doháněl. Ale Bětuška čekala na stráži u otevřených vrat. Jakmile se Matouš na svém koni vřítil do dvora, prudce přibouchla vrata a zajistila je těžkou závorou. V zuřivé pomstě zapomněl hadí král na opatrnost a vší silou narazil hlavou do zavřených vrat.
Dunivá rána zazněla polední siestou. Na prahu Jáchymova statku ležel mrtvý hadí král s roztříštěnou hlavou. Než se Strašínští vzpamatovali z ohlušující rány, zakopal Matouš s Bětuškou hadí tělo pod práh vrat. Zlatá korunka pečlivě zabalená v loktuši čekala na výměnku na svůj další osud.
S večerem se vrátil hospodář. Zatímco Matouš odstrojoval koně a uklízel povoz, vyprávěla stařenka synovi, co všechno se za jeho nepřítomnosti na statku stalo. Bětuška pak podala hospodáři korunku jako důkaz Matoušovy odvahy. Zlatý svit korunky ozářil světnici a hospodář se dovídal o velké oddanosti a lásce dvou mladých lidí, jemu tak blízkých. Když pak Matouš přišel s pokornou prosbou o Bětuščinu ruku, neubránil se pantáta dojetí. "Mám radost z tvé odvahy. Netušil jsem, že se do tebe Bětuška tak zakoukala. Tys jí vpravdě hrdinským činem dokázal, že ji máš rád. Poznal jsem tě jako statečného, poctivého a svědomitého hocha. Rád ti naši dívenku dám. Tvoje šlechetné srdce je ten nejcennější přínos na náš grunt, který bohudík nepotřebuje peněžitou výpomoc. Potěšte se krásou zlaté korunky, stojí za obdiv. Ale zítra ráno ji odnesete do kostela a položíte ji na hlavu sochy Madony na hlavním oltáři." A tak se také stalo.
Několik let zdobila zlatá korunka vzácnou památku strašínského kostela. Když cizí vojska vpadla do české země, dostala se i do klidného koutu Strašínska. Zlatá korunka se pak navždy ztratila. Jen pověst o hadí korunce přežila staletí a za dlouhých zimních večerů při přást-kách a draní peří znovu ožívala.
Farská louka vklíněna do Hradiště je dnes zalesněna náletem houževnatých borovic, smrků a břízek. Sotva již najdeme pěšinu, která krátívala cestu zuklínským školákům. Dodnes je ten malebný kout opravdovým rájem hadů, kteří se tu za letních dnů vyhřívají. Jsou plaší a lidem se vyhýbají. Snad ten vpravdě hadí ráj dal podnět ke vzniku pověsti. Možná i to, že v blízkém vrchu Žďánov (1065 m n.m.) a jeho okolí se vyskytují naleziště zlata.

Jaroslava Sucháčová; Ludmila Hromádková, Hadí korunka. In: Z podhůří Šumavy. Strašín: Jaroslava Sucháčová; Ludmila Hromádková, 2002, str. 13-15.

SUŠICE

Barokní kaple Anděla strážce
Na vrchu v nadmořské výšce 551 m n.m. bylo původně strážní a pozorovací stanoviště, sledující bezpečnost osady rýžovníků stříbra. Až do poloviny 17. století tu byl jen les.
Pověst využila církev a na památku zde nechala postavit roku 1683 kapli.
Podle pověsti se zde malému chlapci při hře ovinul kolem nohy jedovatý had. Chlapec ve velkém strachu a úzkosti spatřil anděla, který se k němu sklonil a ochránil před nebezpečím

ŠUMAVA

Krvelační démoni ze Šumavy
Každé plus má své mínus. Panenská šumavská krajina, někdejší tajemná keltská Gabreta, bývala (alespoň podle pověsti) centrem všemožných krvelačných démonů. Naši předci se jich báli jako čert kříže a setkáním s nimi se snažili za každou cenu vyhnout. Přesto byli častokrát nečekaně lapeni do neviditelných sítí.
Nejděsivější, zdá se, byla obávaná lesní matka. Mělo se jednat o ženu v hadrech s podivným parožím(!) na hlavě, která věštila neštěstí. Každým rokem si vybrala alespoň jednu lidskou oběť, nejčastěji mladou ženu či chlapce. Ti zmizeli v lese a nikdo je víc nespatřil, nenašly se žádné stopy, žádné indicie ani těla.
Tzv. šediví mužíci připomínali spíše mimozemšťany. Popis se téměř stoprocentně shoduje: velká hlava s vypoulenýma očima, šedá pokožka bez vlasů a ochlupení, malé tělíčko s tenkými končetinami.Údajně disponovali zajímavými schopnostmi - dovedli přivolávat husté mlhy, posouvat čas či přičarovat lidem ztrátu orientace v krajině. V horách to nebylo nic příjemného.
Příbuzní "šedivých" jsou bytosti zvané "svatá světla". Světélka na pocestné číhala v lesích a na rozcestích. Některá z nich bývala velmi agresivní.
Zvláštní odrůdou jsou podivní pocestní. Na rozdíl od předešlých příšer vypadají docela obyčejně. Jeden sedlák z Hartmanic se u bývalé Javoří pily setkal s černovlasým mladíkem. Sotva se na něj podíval, napadl ho. Jiný domorodec se setkal s lesním poutníkem poblíž Prášil. Věděl, že je zle, že nesmí mluvit, proto kráčeli vedle sebe mlčky po cestě. Náhle muže zašimrala muška v nose a mohutně kýchl.V tu chvíli dostal od pocestného ránu do obličeje. Když se probral z mrákot, muž tam nebyl.
Démonů se v horách vyskytovala celá řada a někteří z nich prý na čarovné Šumavě žijí dodnes. Paní Božena ze Sušicka to vysvětlila velmi rázně: "jsou rychlejší než my, před nimi jen tak neutečeme. Nejsou totiž z našeho světa!"

Hadi a magie
Přes velký strach z hadů byli vždy jedinci, kteří se jich nebáli a dokonce s je využívali. Věřili, že hadí plemeno, sídlící v hlubinách zemských, střeží bájné poklady. Na Šumavě se šeptem šířily zaručené ochranné formule proti uštknutí dokonce prý někteří lidoví mágové dokázali po vzoru fakírů s hady komunikovat, ovládat je a využívat.
Takových schopných bylo velmi málo, o to více se o nich vyprávělo. Všichni bez rozdílu toužili také získat mocnou hadí korunku. Nosila ji na své hlavě hadí královna (nebo král), občas prý byla i odkládána. Jedno z kouzel znělo: "Vezmi svatební nevěstin šátek a rozprostři na louku, kde bývá královna spatřována. Odříkej zaklínací formuli, vyčkej potichu celou noc. Ráno korunku najdeš, ale pokud promluvíš jediné slovo, zemřeš."
Hadí královnu lze dostihnout i pronásledováním o svatém Janu. Bylo nutno počítat meze, sedm se jich přeplazí, na osmé korunku sejme. Nebylo to jednoduché, hadí družina, provázející královnu, odvážlivce obvykle potrestala.
Také prý kdesi u Hojsovy Stráže na Železnorudsku žil vychloubačný znalec hadí magie. Tvrdil, že příštího dne všem ukáže pravou královskou hadí korunku. Šel v příhodný čas do hlubokých lesů, aby ji opravdu přinesl. Svěcenou křídou nakreslil na plochém kameni kruh a stoupl si do středu. Vyvolával hady podle druhů a jejich tajných jmen. Připlazily se i velmi černé zmije. Když se ukázala rudá, celý se začal potit hrůzou. V tu chvíli se hadi na něj vrhli a uštípali ho k smrti.
Had, zakousnutý do vlastního ocasu byl vždy symbolem koloběhu, věčnosti, moudrosti a mystiky.

Divoká honba - jaký jev se za ní skrývá ?
V různých verzích popisují pověrečná vyprávění ze Šumavy (ale i odjinud) jev, který je provázen vichrem, psím štěkotem, projevy něčeho letícího lesem. Je to "divoká" nebo "noční honba", vysvětlená ve vyprávěních jako ďábel, pronásledující "ztracenou duši". "Divoká honba" letí povětším, ve dne i v noci, provází ji dusot kopyt, hvízdání, hukot. Kdo nepadne k zemi a nepřitiskne se tváří k zemi, tomu hrozí smrt.
Badatel Jiří Nový popisuje zvláštní zážitek, který zažil nedávno - v polovině 90. let. Byl obyčejný večer a nic nevypadalo na to, že by přicházela bouře. Právě putoval s přáteli na místech kolem Kvildy a do cíle přenocování byl jen kousek. V tom se zvedl silný vítr, kolem začalo létat listí, prach a větvičky. Během několika minut intenzita tohoto úkazu narůstala, že se museli ukrýt do hustého smrkového houští. Ačkoliv členové skupiny nepatřili mezi bojácné lidi, zmocnil se jich obrovský strach. Neustále jakýsi vnitřní hlas našeptával, aby vyběhli na cestu a utíkali pryč. Intenzita větru se stále zvyšovala, i když nikdo nic neslyšel. Později si všichni přiznali stejný pocit. Co to bylo? Hlas našeho podvědomí, kolektivní halucinace? Nikdo však neuposlechl jeho volání, všichni se náhle drželi jeden druhého. Jak celý přízrak přišel, tak i odešel. Skupina pokračovala v cestě, a když stanula na rozcestí, strnula - na lesní cestě ležel pták, doslova roztržený na dvě poloviny - a stalo se tak před malou chvílí. Když došli ke známým, a vyprávěli, co se stalo, stará paní se pokřižovala a pravila "Divoká honba, to bylo ono..." Povšimla si malého medailónku Panny Marie na kruhu jednoho z nich a poznamenala : "Pánbůh vás ochránil..." Zvláštní bylo, že ve vesnici nikdo žádný vítr nepozoroval, byl tichý večer a nic zvláštního se zde neudálo. Kdežto skupina, vzdálena odtud sotva tři kilometry, byla svědkem pravého božího dopuštění. Šlo o "divokou honbu"?

Čarostřelec z Pošumaví
Paní Anna ze Sušice vyprávěla poutavou historku o geniálním čarostřelci odkudsi z Pošumaví. Uhrančivý člověk údajně ovládal pravé divy.
"Dovedl se učinit neviditelným, jen stopy v blátě a ve sněhu za ním zůstávaly. Když jsem tam žila, ještě jako dítě, nejstarší lidé z okolních vsí o něm vyprávěli. Vyučil se kdesi v Němcích u pytláků a v dobách svého největšího umění dovedl lovit beze zbraně. Stačil jen na malou zvěř. Prostě ji nějak zhypnotizoval a sama padla mrtva k zemi. Vlastnil i kouzelné kule, ty se musely zaříkávat, uchovávat odděleně od ostatních, kropit kradenou svěcenou vodou. Nabíjely se obráceně, odspodu, aby kouzlo nezaútočilo na majitele. On ale skončil moc špatně. Jednou střílel u kapličky na kříž. Sotva to udělal, padl k zemi. Našli ho v lese zmrzlého."
Čarostřelci byli dosti obávaní, psalo se o nich v knihách, dokonce se dostali i do románů, také do legendární "antikacířské příručky" Kladivo na čarodějnice. Jejich jména se vyslovovala s bázní, díky von Weberovi pronikli i do opery. O tom, že se tato magie prováděla, není pochyb. Nakolik však byla účinná, těžko říci. Většina čarostřelců opravdu skončila zle. Buď v kriminále, nebo tragickou smrtí. A tak jejich úpěnlivá snaha po nezranitelnosti a výjimečnosti nakonec vedla k jejich konci. Jak říká moudré rčení: "Kdo s čím zachází, tím také schází."

Diví lidé
V knize Báje a pověsti českého Pošumaví se objevují zmínky o divých lidech, kteří žijí a skrývají se v šumavských lesích. Mohou být i agresivní, ale pokud prý je lidé nechají na pokoji, nevšímají si jich.
Krátce po druhé světové válce oznamují místní dřevorubci, že v oblasti Vysokého Mýta na Šumavě je v noci překvapil tvor, který se dobýval do jejich chatrče. Měl černé chlupaté ruce, mluvil a později dokonce zabil jednoho z dřevorubců. Podle nich je napadl Sněžný muž.
Je možné, že dřevorubci narušili životní prostor „divých lidí“?
Možná náhodou se podobný příběh objevuje ve stejném časovém rozmezí i v Severní Americe.
Na Šumavě děsí pocestné pradávná šamanka Swiza ve zvířecí masce


TÝNEC
V roce 1998 byl při hloubení kanálu pro telefonní kabel vedoucí kolem kostela v Týnci vyzvednut plochý kámen. Při prohlídce bylo zjištěno, že na jeho spodní straně, položené do země, je hrubý reliéf postavy. Kámen je neznámého stáří i původu. Předpokládá se, že jde o náhrobní kámen z původního hřbitova, který se nacházel kdysi u kostela, zajímavé však je, že materiál kamene nepochází z místních zdrojů.

VELHARTICE
Bílá paní ve Velharticích
K rodu zakladatelů hradu se váže pověst o Bílé paní velhartické : Ve velhartické kronice Karla Poláka, který opisuje pověst místního písmáka Františka Votavy:
"Tak jako na mnohých hradech českých vídaIi bílou paní, tak i na hradě velhartickém často vídána byla bílá něžná paní Hradecká z Velhartic v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Zemřela při narození dcerušky Elišky a po pohřbu třetí den o 11. hodině v noci přišla, objevíc se z výklenku, zakolébala plačící dcerušku. Stará Kačena znajíc velmi dobře milou povahu zemřelé této paní s klidem na ni pohlížela a tato o 12. hodině políbivši dcerušku obrátila se k výklenku a zmizela. To se opakovalo každé noci, až manžel pán z Hradce, když přijel z válečného tažení, dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Však nicméně ukazovala se zde bílá paní i dále a sice u zadní gotické branky."
Pověst neuvádí jméno bílé paní. Většina pramenů se shoduje v tom, že bílou paní byla dcera Jana z Velhartic, posledního mužského potomka hlavní větve rodu. Jinde se lze dočíst, že by to měla být snad jeho manželka Anna.
Kdo byl tedy bílou paní ? Zvažujme nejprve možnost, zda by jí nemohla být manželka Jana z Velhartic.
Poslední mužský potomek hlavní větve rodu pánů z Velhartic, Jan (Ješek) z Velhartic, byl dvakrát ženat. O prvním manželství (uzavřeném okolo roku 1371), s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Ecku, se neví, zda-li byly z něj vůbec děti. Nevíme, jak se jeho první žena jmenovala. Annu, coby jméno jeho manželky, tedy nelze vyloučit. Historie mlčí. Vzhledem k tomu, že brzy ovdověl, lze předpokládat, že děti nebyly. Ale pozor! Co když ovdověl, neboť jeho žena zemřela při porodu své dcery Elišky? Tato spekulace zůstává otevřenou otázkou.
V souvislosti s Janem z Velhartic existuje ve výše zmíněné Polákově kronice zmínka (Polák cituje prof. Šimáka: České dějiny 1, svazek 4) o manželce Eltrudě ze Šenštejna: "Jan se současně oženil s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Ecku a poručil proto všecko jmění své, jména Velhartice a Hrádek svati svému Petrovi mladšímu a manželce Eltrudě ze Šenštejna." Z citace není jednoznačně zřejmé, zda-li je to jeho manželka. Je-li to jeho manželka, máme jméno jeho první ženy.
V téže kronice je zmínka o tom, že Václav Břežan, archivář Rožmberků, se zmiňuje o Anně, jako o manželce Jana z Velhartic (odkaz na ČČM 1878, str. 100). Polák konstatuje, že se jedná o omyl.
Janova druhá žena byla Žofka z Opočna. Spolu měli dvě dcery, starší Kateřinu, mladší Annu. Jan z Velhartic zemřel před rokem 1390 na Nových Hradech, kde strávil poslední roky svého života.
K možnosti, zda manželka Jana z Velhartic je bílou paní, je třeba podotknout, že jí asi nebude, a to právě proto, že jejím mužem byl Jan z Velhartic. Tato verze totiž odporuje citaci pověsti. V pověsti se cituje "bílá něžná paní Hradecká".
Z pověsti, která je citována výše, vyplývá několik důležitých informací, podle nichž by nemuselo být těžké zjistit o koho se jedná. V dalším pátrání se nyní zaměřme na dcery Jana z Velhartic, tak jak o tom ostatně traduje většina pramenů.
Vezměme si informace jednu po druhé.
Z pověsti vyplývá, že manžel bílé paní a otec Elišky je pán z Hradce. Bílá paní tedy:
1) byla provdána za pána z Hradce
Po Janově smrti (před rokem 1390) se jeho dcery, Kateřina i Anna, provdaly. Stačí nyní zjistit, která z nich se provdala za pána z Hradce. Záhy však zjistíme, že se provdaly, a to podle přání Oldřicha z Rožmberka, jejich poručníka, obě za pány z Hradce! (rozuměj Jindřichova Hradce). Obě tedy splňují tuto podmínku.
Bílá paní, manželka pána z Hradce:
2) měla dceru Elišku, zemřela při porodu (bylo to poslední její dítě, v případě, že měla více dětí).
Kateřina se vdala (roku 1391) za Jana staršího z Hradce (syna Oldřicha z Hradce). Měli spolu tři děti: Menharta a dvě dcery. Jedna z nich se jmenovala Eliška (později byla provdána za Arnošta Flašku z Pardubic). Tato Eliška zemřela roku 1437. Jedná se tedy o onu maličkou Elišku z pověsti. Zdá se, že u Kateřiny jsou podmínky č.1 a 2 splněny.
(Augustýn Sedláček ve svých "Hradech..." se však zmiňuje, že Kateřina žila ještě roku 1419; v té době mohla mít tedy minimálně 44 let, spíše daleko více, snad přes padesát, je nepravděpodobné, k by v tomto věku podstoupila ještě porod. Navíc, její manžel Jan starší byl tehdy již léta po smrti, zemřel asi 1418.)
Anna se provdala za Menharta z Hradce (syna Heřmana z Hradce). V době svého manželství s Menhartem by musela mít dceru Elišku a musela by zemřít při porodu této dcery. Historické prameny se však zmiňují o skutečnosti, že byla vdaná za svého života celkem třikrát Menhart byl špatného zdraví; za dva roky zemřel. Podruhé se Anna vdala již roku 1393 za Václava z Vartenberka; potřetí naposledy za Hynka z Dubé a z Náchoda, se kterým měla dva syny. U Anny není splněna podmínka č.2, navíc, i kdyby měla se svým posledním manželem dceru Elišku, o které historie mlčí, její poslední muž nebyl pán z Hradce (zde by nebyla splněna podmínka č. 1).
Bílá paní dále
3) žila na Velharticích.
Kateřina žila po sňatku na Velharticích, Anna žila později na Čečovicích.
Muž bílé paní, pán z Hradce:
4) se zúčastnil někdy v té době válečného tažení.
Vypadá to, že tato okolnost není pro nás směrodatná. Doba Václava IV., kdy naši účastníci žili, nebyla již onou dobou klidu, jako za předcházejícího krále Karla IV. Válečná tažení se již stala bohužel opět součástí života českých pánů, kteří mezi sebou sváděli drobné války.
Závěrem můžeme shrnout:
Bílá paní velhartická je z posuzovaných žen pravděpodobně Kateřina, dcera Jana z Velhartic. Hovoří pro ni nejvíce splněných podmínek. Při veškerých nejasnostech a pochybách je třeba vzít v úvahu také velkou časovou vzdálenost mezi její dobou a naší současností. Zdědila po svém otci polovinu Velhartic. Odevzdala ji svému manželovi Janovi staršímu z Hradce. Ten získal roku 1395 druhou polovinu Velhartic od Jindřicha z Rožmberka. (Jindřich z Rožmberka ji koupil téhož roku od ovdovělé Anny z Velhartic). Rožmberkové byli s Velhartickými v dobrých vztazích; již Oldřich z Rožmberka pomohl vydatně Janovi z Velhartic ve válce s Bavory.
Na rozdíl od některých nebezpečných bílých paní, např. od Bílé paní karlštejnské nebo Bílé paní valdecké, byla bílou paní a maminkou milující, "něžnou".

Zlo na Velhartickém hřbitově
Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.
Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?
Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.
Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!