Záhady a pověsti 2:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

KAŠPERK

Do lesů kolem hradu Kašperk chodívali chudí chalupníci na dřevo a proutí k pletení košíků. Jednou si všimli, že na pobořených hradbách brzy zjara vykvétá zvláštní keř. Byla to šípková růže, ale její květy byly obrovské a krvavě rudé. Jednou o Velikonocích šla tudy mladá žena s dcerkou Maruškou. Vracely se z kostela v Kašperských Horách. „Podívej, maminko, na ty krásné růže!“ zvolala Maruška. „Počkej, hned ti jednu přinesu, aby nám doma kvetla ve světnici.“
Matka s úsměvem sledovala Marušku, jak hbitě šplhá po kamenech. Sotva však utrhla tu nejkrásnější růži, zvedl se divoký vítr a odnesl ji kamsi do hradu. Matka se dala do zoufalého pláče, volala Marušku, prohledala hrad kámen po kameni, ale dcerku nenašla. Běžela do vsi, a když lidem vyprávěla, co se stalo, vzali muži sekery a lopaty a vydali se ke Kašperku. Až do soumraku pátrali, jestli Maruška nezapadla do nějakého starého sklepení nebo skalní průrvy, ale nenašli ani stopy. Ubohá matka vešla do své chaloupky, sedla si ke stolu, položila hlavu na stůl a usnula. Probudilo ji zaskřípění dveří. S lucernou v ruce vešla dovnitř stará bába zaříkávačka. Pomáhala lidem od nemocí a neduhů.
„Babičko, pomozte! Nevíte, kam se poděla má dcerka?“ Babka pokývala hlavou: „Vím, co se ti přihodilo. Ale nezoufej, vše bude mít dobrý konec. Musíš být trpělivá. Příští rok o Velikonocích znovu zajdi k růžovému keři. Kde jsi dítě ztratila, tam ho opět najdeš.“ Rok uplynul a konečně přišly Velikonoce. Sotva začalo svítat, popadla matka šál a běžela ke Kašperku. Už zdálky viděla na hradbách planout krvavé růže a pod keřem jako by se něco hýbalo. Je to Maruška! Matka dcerku objala. Maruška byla větší a krásnější, jako každé dítě, které je o rok starší. V ruce držela rudý květ, ten, který před rokem utrhla. „Kdes byla po celý ten čas, dceruško?“ ptala se jí matka.
„To nesmím nikomu říct,“ zavrtěla hlavou Maruška. A také to nikdy nikomu neřekla. Krvavé růže na kašperských hradbách lákaly ještě mnohé, aby je utrhli. Ale pověst o jejich čarovné moci se roznesla po kraji a nikdo se toho už neodvážil.

Poklad
Na Kašperku je ukryt poklad velhartických obyvatel, kteří si ho sem ukryli před nepřáteli. Později byli všichni povražděni. Vypráví se, že jednou o svátku Všech svatých se slabomyslné dívce zjevil přízrak ozbrojence a poklad jí ukázal. Vyzval ji, aby si z něho nabrala, co unese. V tom jí však zabránil velký černý pes s ohnivýma očima. Když v kapli sv. Anny skončily bohoslužby, poklad se propadl. Údajně teprve za mnoho let bude moci mravná
dívka v tutéž hodinu poklad vyzvednout.

KAŠPERSKÉ HORY

Marie Sněžná u Kašperských Hor - pověsti a skutečnosti
Kdysi žila v Klatovech zbožná vdova. Uctívala obrázek Bohorodičky (počátek pověsti připomíná jiný portrét, zázračnou Madonu z Klatov, jde ale jen o náhodnou podobnost).
Po smrti ženy přenechal nejstarší syn svůj dědický podíl sourozencům. Vypravil se do světa s trochou osobních potřeb a nevelkým finančním obnosem. Přibalil si do ruksaku i matčin nejmilejší obrázek.
Když usedl poblíž Kašperských Hor (v místě již tehdy stojící kapličky zvané Grantl), cítil, že zavazadlo ztěžklo, nemohl se pohnout z místa. Poprosil starou paní, aby mu vše chvíli pohlídala, a běžel rovnou k místnímu děkanovi. Ten, sotva vyslechl nezvyklý příběh, okamžitě rozhodl. (Věděl dopředu, co se přihodí?) Jde o boží znamení. Panna Maria chce zůstat zde. Obraz byl proto instalován u kapličky.
O něco později jel kolem chasník s povozem. U Grantlu se koně zarazili. V domnění, že příčinou je sám obrázek, ohnal se vozka po něm bičem. Přihodilo se něco hrůzyplného: Panna Maria začala krvácet na čele. Muž se ulekl a prchl odtud. Povoz zanechal bez dozoru. Utekl do lesů a spáchal sebevraždu.
Od těch časů k obrazu proudily davy poutníků, aby modlitbou a obětí byla Matka usmířena. Vždy o 5. srpnu se konaly slavné poutě. Účast bývala hojná, za dobrého počasí přicházelo i 60 tisíc návštěvníků. Nad kapličkou byl postaven kostel. Stále nevěděli, jak ho pojmenovat.
Pomohlo jim další boží znamení. Jednoho léta (právě v den výročí krvavého zázraku) se přehnala hustá chumelenice, celá krajina zbělala. Sněžení uprostřed léta dalo kostelu jméno: Maria Schnee - Marie Sněžná. Čeští i němečtí poutníci zde v naprosté jednotě i shodě vzývali Matku Boží. Slavnosti nebyly nikdy docela přerušeny.
Poutní kaple s pramenem zázračné vody byla místem mnoha proseb. O jedné z mnoha vyslyšených vyprávěla i paní Šebková z Plzně. Při pouti poprosila za nemocného bratra. Upřímná víra slavila úspěch. Bratr se vyhnul plánované operaci a lékaři v nemocnici hovořili o "rapidním zlepšení". Buď jak buď, žena je přesvědčena, že pomohla Sněžná Maria. K účasti na této bohoslužbě dospěla čirou náhodou. U přítelkyně si chtěla vypůjčit nějaké staré rodokapsy. Když jeden vytahovala z police, vypadla na zem sbírka Hanse Kollibabeho "Sagen aus dem Böhmerwald", vydaná roku 1925 v Liberci. Autor by s potěšením sledoval její zájem. Sám byl slezským Němcem, který se stal v Kašperských Horách učitelem. Byl milovníkem Šumavy a zdejších obyvatel. Zemřel na počátku padesátých let minulého století v Bavorsku. Je pochován tak, aby i po smrti viděl milovaný kraj, přestože nebyl jeho rodným.
Paní Šebková potrhanou a sotva čitelnou sbírku pověstí pročetla. Píše se v ní i o slavném obraze kašperskohorském, studánce a poutích. Když se naskytla příležitost, na pouť přijela.
Z hlediska záhadologického je zajímavá i ona kaple. Stávala na stejném místě údajně již počátkem 17. století. Název Grantl (či Grandl) byl původním pojmenováním kamenné kašny, ze které se nabírala voda. Ta zdejší měla (a údajně má dosud) léčivé účinky. Zejména podporuje zrak.
Stavba kostela byla přerušována mnohými překážkami. Sám ďábel se prý snažil škodit bohoslužbám u kapličky, i výstavbě kostela. Několikrát se podle pověstí osobně objevil ve městě i na stavbě. Roku 1863 na Kašperské Hory přivolal velký požár k zastrašení věřících. Kostel byl nakonec dokončen a 5. srpna 1868 slavnostně vysvěcen. Finančně přispěly i známé osobnosti. Císař František Josef, císařovna Alžběta, manželka následníka trůnu, arcivévodkyně Žofie a mnoho dalších.
Studánka Grantl stojí zřejmě v mimořádně příznivé lokalitě. Dávno před vznikem miniaturní kapličky tu podle legendy bratrstvo kazatelů konávalo své tajuplné obřady. Jeho členové údajně vládli nevídanými schopnostmi. Když došlo dřevo na ohýnek, jeden z nich mávnutím ruky vykouzlil hromádku paliva. Prý dovedli létat a čarovat z vody. Bohužel, dochoval se jen nepatrný zlomek celé pověsti.
Ve starých šachetních štolách v okolí sídlí netopýři. Někteří ezoterici věřili, že jsou hlídači bran do jiných světů. Měli v něčem pravdu?

KLATOVY

Soška sv. Václava se záhadně pohybuje
Soška sv. Václava, původně z domácího oltáříku v Kydlinech, pochází z 18. století a je vysoká asi 20 cm. Ve zcela uzavřené vitrína klatovského muzea se však sama od sebe záhadně pohybuje, v prachu za ní zůstává znatelná stopa. Ostatní sošky ve vitríně se nepohybují. Podle některých názorů je to důsledek otřesů, způsobených silničním provozem a posunutým těžištěm této sošky, která má ulomený podstavec.
Je otázkou, zda jsou otřesy v okolí tak silné, aby mohly rozpohybovat touto plastikou. Není dále jasné, zda se tak děje i ve dne? Pokud by pohyb měly způsobovat otřesy od automobilů v okolí, tak ano, a vše by mělo být ještě výraznější, neboť v noci je silniční provoz přece jen slabší.
Publikované názory, že za pohybem je podzemní voda, jsou naprosto nesmyslné.

Zazděné jeptišky
Podle Jaroslava Schiebla byla zednářská lóže původně v domě č.p. 163 v Křížové ulici, což je nepotvrzená domněnka, ale není vyloučeno, že se zde nacházela ona dámská lóže. Avšak i tento dům s krásným arkýřem nacházející se v těsné blízkosti Bílé věže, má velice zajímavé podzemí. Podle pověsti jsou v jeho sklepení zazděny ostatky jeptišek. Svědci uvádějí, že po stěnách sklepení se nacházejí rovnoměrně od sebe vzdálené vystouplé kameny. Ty mají představovat zazděné hlavy jeptišek.

NICOV

Obří hrad
Obří hrad stojí na skalním ostrohu hory Valy u Nicova nedaleko Stach a Kašperských Hor. Pod ním protéká říčka Losenice. Z Popelné k němu míří zhruba půlkilometrová stezka, která velkou část své délky vede do velmi strmého kopce.
Hradiště tvoří kamenné hradby, má protáhlý tvar oválu dlouhého zhruba 370 metrů a širokého přibližně 80 metrů. Hrad má rozlohu zhruba dva a půl hektaru a tvoří ho vnitřní hradiště a předhradí a terén uvnitř hradeb je velmi nerovný.
Hradby, které tu Kelti v halštatské době /8. až 5. století před Kristem/ postavili, byly u paty široké tři až čtyři metry. Jejich stěny tvořily skládané kameny a uprostřed bylo kamení spíše jen naházené bez ladu a skladu. Hradby se postupně rozpadají i kvůli pohybům svahu, ale i kvůli návštěvníkům, kteří k ním nemají úctu a staví z nich takzvané mužíky.
Tolik k tomu, o čem se dá mluvit s jistotou.
Nejasná je už doba vzniku hradiště. Podle způsobu stavění hradeb a rozložení linií opevnění se archeologové domnívají, že je z pozdní doby halštatské, případně z pozdní doby bronzové.
Ještě nejasnější je důvod vzniku hradiště a jeho účel. Nejčastěji se objevují teorie o tom, že se tu konaly náboženské obřady - zazněla i myšlenka o tom, že se tu scházeli druidové. Podle jiných úvah mohlo hradiště sloužit i jako útočiště nebo mohlo chránit rýžoviště zlata.
Za záhadami kolem přesné doby vzniku a účelu Obřího hradu stojí hlavně výsledky archeologických výzkumů. Ne že by žádné nebyly, ale archeologům se tu dosud nepodařilo najít žádný nález o pravěké kultuře. Takové věci jako střepy, šperky, zbraně, nástroje nebo pozůstatky nějakého objektu svědčící o obydlení tu prostě archeologové nenašli.
Pokud připustíme, že hradiště nemělo být obýváno, pak absence archeologických nálezů nemusí být až tak záhadná. Alespoň ztracené nebo odhozené střepy tu ale po sobě nezanechali ani stavitelé hradu a to už je hodně velká záhada.
K nemnoha nálezům z hradiště patří mince, které se podařilo datovat do 2. a 1. století před naším letopočtem. Jde o třináct keltských mincí, čtyři numidské – Numidie byla antickým královstvím na území dnešního Tuniska - a jedna mince byla římská. O tom, jak se tu mince ocitly, vedou odborníci diskuse a podle některých numismatiků jde o podvržená falza. Takže další záhada.
Ostroh, na kterém hradiště stojí, se už velmi dlouho podle geologů pozvolna rozpadá do skalních bloků. To může stát za tím, že východní část hradeb chybí a mohla se zřítit po svahu, i když je možné, že ani nevznikla a z východní strany hradiště chránil strmý svah. Pohyby svahu na hradišti provázely zvukové efekty. Ty mohly vést ke vzniku pověsti o obrech, kteří žijí v nitru hory a když se rozzlobí, vrhají dolů balvany. S touto pověstí zřejmě souvisí i dnešní název hradu. Další pověst souvisí také s obry. Kdysi prý jako most přes říčku Losenici pod hradištěm sloužila stehenní kost obra - jak vysoký asi musel takový obr být…
Dnes je Obří hrad archeologickou památkou, která láká návštěvníky nejen svou záhadností, ale třeba i vyhlídkou na Šumavu a na několik kilometrů vzdálený hrad Kašperk.
Obří hrad je jediné keltské hradiště, které se nachází ve vlastní Šumavě a je nejvýše položeným keltským hradištěm v Čechách. Leží 970 až 985 metrů nad mořem.
Klimatické podmínky na Obřím hradu patří v Čechách k drsnějším. Sníh se tu často objevuje už v říjnu a leží tu až do května.
Hradiště mohlo podle archeologů postavit 150 lidí za zhruba pět měsíců.
Obří hrad leží na pomezí Jihočeského a Plzeňského kraje. Autem je třeba jet z Vimperka směrem na Kašperské hory a Sušici a v Nicově odbočit doleva a po úzké lesní cestě dojet k Popelné. Odtud už musí každý po svých, pevná obuv je nutností. Hradiště leží v první zóně šumavského národního parku.

OSOBOVY

Zkamenělá panna
Nad vesnicí Osobovy se tyčí kamenný pahorek, zvaný Zkamenělá panna. Podle pověsti šlo o dceru pána z kokořovské tvrze, který ji chtěl dát jen tomu, kdo splní velmi těžké úkoly. Ty však splnil ďábel a odnášel si pannu do pekla. Když hrůzou a žalem zkameněla, svrhl ji na zem.
Skále se také říká Černá. Podle jiných pověstí pod ní čeká hadí vojsko se svým králem, aby pomohli v případě potřeby zemi osvobodit od nepřátel.
Na vrcholu skály (asi 25 metrů ) je asi 1 metr hluboká mísa - Čertův kamnovec

PAJREK

Hradu se vyplatí v noci zeširoka vyhnout, protože v něm straší hned pět strašidel - z toho tři životu nebezpečná. V jeho sklepeních si prý schoval poklad čert Urian. Hlídá mu ho zde velký černý pes.
Když si hradní zbytky koupil později sedlák z Nýrska a dozvěděl se o pokladu, rozhodl se ho zmocnit. Zařídil se podle rady místního kněze a pozval si v noci na pomoc dalších jedenáct mužů včetně velebníčka. Jakmile kněz začal odříkávat kouzelnou formuli, poznal čert, že pokud něco ihned neudělá, přijde rychle o svůj poklad. Přivolal si tedy na pomoc divokého lovce. Ten přiletěl za hrozného lomozu, a shromáždění zlatokopů se rozprchlo.
Ve zříceninách můžeme také potkat zakletou dceru hradního pána, která v podobě zmije s korunkou čeká na své vysvobození. Svého času tu žil i obr, jenž vlastně nebyl žádným strašidlem. Lidem neškodil, naopak, když si od něj někdo potřeboval půjčit obrovské kladivo, šel za ním, a obr pomohl. Dokonce se svým přítelem, žijícím na zřícenině blízkého Rýzmberku (také obrem), postavili společně kostel v Loučimi. Každé ráno si obři navzájem podali ze svých hradů ruce - na vzdálenost dobrých 30 kilometrů...

PLÁNIČKA, POPELNÁ

Pís Wurm - pověsti o "létajícím červu"
Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily se v některých pověstech objevuje cosi, zvané hovorovou němčinou jako "Pís Wurm". Vypravěčka M. Wastlová teto výraz překládá doslova jako "létající červ" a bytost popisuje takto :
"Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek."
Z oblasti Popelné a Nicova je známo toto vyprávění :
"Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likiperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý."
V knize bájí a pověstí Antonína Rausche "Příběhy ze staré Šumavy" je vyprávění

Dobytčí děs
"Jednou jeli dva muži z Černé do Pláničky; zdrželi se až do noci a museli projet opuštěným a pustým lesem. Nebáli se té cesty, protože kůň, zapřažený do jejich vozu, byl klidný a mírný a cestu znal zpaměti. Seděli tedy spolu na voze, libovali si, jaká je krásná tichá noc, a vypravovali si různé příhody, aby jim cesta lépe ubíhala. Pojednou se, zcela bez příčiny, dal kůň do divokého běhu, takže ten, který držel opratě, jej jen s námahou ovládal. A pak se najednou těsně u vozu ozvalo strašné vřeštivé zařvání, záře jako od velikého ohně osvětlila les a do vzduchu se před nimi vzneslo podivné zvíře: podobalo se obrovské ještěrce a z jeho ocasu, tvarem připomínajícího koště, sršely chomáče jisker. Tu věděli, že se jim zjevil dobytčí děs - podivná příšera, o které slýchávali vyprávět staré lidi, že plaší koně a dobytek na cestách i na pastvinách tak, že některé kusy si v hrůze a zmatku leckdy nohy zpřerážejí nebo padají do lomů a propastí.
Také jejich kůň se hnal kupředu jako divý a nebylo možno ho zvládnout. Teprve když dorazili mezi stavení své obce, se vyděšené a potem zpěněné zvíře dalo zastavit a uklidnit."
Co mohlo stát za těmito příběhy ? Setkání s kulovým bleskem ? Nebo jde o odraz vyprávění o alpském "tatzelwurmu" - podivnému červu či ještěru s kočičí hlavou, které na Šumavu přinesli němečtí osadníci ?
Dnešní šumavské generace o pověstech a létajícím červu nevědí už nic. Původní obyvatelé jsou pryč, zemřeli, nebo již nežijí. Existují pouze vzpomínky na vyprávění dědů a pradědů.
Pan Josef, jehož předci ze Šumavy pocházejí, si uchoval vzpomínku na „létajícího červa“ díky svému pradědečkovi. Celý život pracoval v lese a jednou u Filipovy Huti viděl divné hádě, plazící se nedaleko cesty, u skalky. Když se opatrně přiblížil, zjistil, že o žádného hada nejde, ale asi o ještěrku nebo mloka. Stvoření mělo nožičky, šupinaté tělíčko, ale skoro žádný ocásek. Asi ještěrka, která ho při sebeobraně „pustila“ a ještě jí nový konec nedorostl, řekl si. Pochyby měl především díky nezvyklému tvaru těla i barvě, takovou ještěrka vlastně nikdy neviděl, ani mloka ne. Náhle se ozvalo ohlušující pronikavé pískání, nahánělo mu hrůzu. Na rozdíl od alpských kolegů se muž nezalekl a sehnul se pro kámen, aby jím mrštil po drzé příšerce. „Nebyla to dobrá volba,“ říkal pan Josef. „Pradědeček uslyšel ještě jedno zapískání a složil se k zemi, nic dalšího si nepamatoval. Padl jako podťatý strom. Neomdlel sice, ale než se zvedl z prachu a vzpamatoval z úleku, ještěrka zmizela.“ Je zde shodný rys s alpským tatzelwurmem: pískání nějak paralyzuje člověka, někomu stačí malá dávka, ti odolnější (psychicky i fyzicky) zvládnou silnější dávku.

RABÍ

Jeden z našich nejstarších hradů, Rabí, nalezneme na jihozápadě Čech mezi městy Sušice a Horažďovice. Býval jedním z nejmohutnějších, největších a nejdokonaleji opevněných českých hradů. O jeho založení mnoho nevíme. Z historie je zvlášť důležitý rok 1421, kdy na něj už podruhé zaútočili husité pod vedením Jana Žižky. Husitský vojevůdce tu v boji přišel o druhé oko. Při útoku na hradní bránu se šíp, vystřelený obránci hradu, zaryl do kmene staré hrušky vedle brány a vyrazil z něj třísku, jež se zapíchla Žižkovi do zdravého oka. Předtím v dubnu roku 1420 se Jan Žižka před hradbami objevil poprvé, aby tu zničil mocné sídlo svých zapřísáhlých odpůrců. Hrad byl považován za nedobytný. Proto sem byly sneseny ze širého okolí kostelní poklady i panský majetek – klenoty, zlato, drahá roucha i šlechtická zbroj.
Husité se obořili na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitáhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se až na hradby. Zlezli je a vnikli na první nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu šetřit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skrylo, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině majitele hradu pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal majitel hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svém nepřátelství proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 znovu k hradu. Stál pod starou hrušní stojící osaměle v poli a řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl z hradeb proti němu šíp, zarazil se do kmene a vyrazil z něj třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána to byla krutě osudná. Žižka byl ihned odvezen do Prahy k léčení, ale zrak mu už nikdo zpět nevrátil. Hradby a věže tohoto hradu byly tím posledním, co tento vojevůdce viděl.
Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která od této doby nese jméno Žižkova. Na obraze byl namalován Žižka, jak sedí na koni, v ruce třímá palcát, za ním táhnou pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřeluje obránce šíp. Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu svých domů, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tomto neštěstí pomstu slepého hrdiny. Malým divem světa je i hradní studna na nádvoří. Při stavbě bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody. Majitelé hradu byli sice bohatí, ale nenadáli se, že je studna přijde na víc peněz než celý hrad. Studna budila obdiv všech, kdo se podívali do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet jemné šumění, jako by tudy proudil potok. Časem se tu prý zjevovaly podoby strašidelných oblud. Zvědaví obyvatelé hradu vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladině rybníka v sousední obci. Přešla mnohá staletí, studna na nádvoří byla postupně zasypána zdivem. Dnes je při rekonstrukci hradu postupně čištěna. Co je v hloubce na jejím dně, zůstane zřejmě ještě chvíli tajemstvím. Na hradě nad řekou Otavou si můžeme prohlédnout gotické opevnění s řadou bašt a věží i mnohé obytné budovy. Hrad býval v 16. století jednou z předních rezidencí v zemi. Vyspělé řešení opevnění přesto zůstalo nedokončeno v souvislosti s rychlým rozvojem palných zbraní.