Záhady a pověsti 1:Osobní stránka na adrese: drobek.svet-stranek.cz

BĚHAŘOV

Pověst o běhařovské soše svatého Prokopa.
Václav Prunar
V běhařovském*) kostele stojí na oltáři mohutná socha sv. Prokopa, dosti pěkné práce. 0 původu a osudech této sochy koluje v okolním lidu zajímavá pověst, jejíž horlivým udržovatelem a šiřitelem jest tamější kalkant a písař šesti sousedních obcí, stařec 771etý, živá kronika. Podávám pověst o sv. Prokopu, jak jsem ji z úst tohoto kmeta slyšel, a jak mi byla lidem potvrzena.
»Socha běhařovského svatého Prokopa pochází prý ze sázavského kláštera, v němž byl sv Prokop opatem. Když nepřátelé kláštery vbořili a kněze v nich mordovali, utekli se někteří kněží sem do lesů šumavských a přinesli s sebou do běhařovského kostela sochu sv. Prokopa. V 17. století, kdy kostel vyhořel, byl tento sv. Prokop od mého děda z ohně vynesen a po dvou letech odvezli si ho sedláci do Lipkova**) a tam byl 104 léta na půdě uschován. V" roce 1881 a 1882 lidé v Lipkově vidívali v noční, době neobyčejné světlo. Toho času tato svatá socha přišla do rukou hostinskému, jménem AHmannovi v Lipkově. Jedné noci spaly dvě děvečky na půdě; najednou ta starší viděla u lože svého sláti sv. Prokopa, který k ní pravil: Už tu s vámi dlouho nebudu; přišel můj čas, půjdu zase na své místo. O tom se dověděl pocinovický***) farář a radil, aby Altmann tu sochu navrátil sem do kostela. Hned se děly po celý rok k tomu přípravy, a dne 10. června 1883 byl ten sv. Prokop u přítomnosti více než 4000 lidí v slavném průvodu přinesen. Podivno jest, že našeho rodu étvrté koleno, lo jest můj syn, sochu opět přivezl.« Tolik dověděl jsem se od starého kalkanta o soše sv. Prokopa. Aby pak uchovala se a nevymizela z paměti potomků, zaznamenal ji vlastnoručně a věrně a uložil ji pro větší jistotu do knihy modliteb a zpěvů, rozevřené v běhařovském kostele. Na konec poznamenávám, že kromě sochy svatého Prokopa těší se úctě a oblibě lidu staré obrazy, zavěšené na stěnách téhož kostela, o nichž lid bájí. že byly sem přeneseny ze zrušeného kláštera jesuitského v Březnici. Přinesl prý je jesuita (lid říká jezovít), který se v zdejším spáleném kostele usadil a v něm po delší dobu bydlil.

*) Běhařov (v lidové mluvě Bijařov) leží na pomezí národním v soud. okr. novokdyňském (pol. okr. Domažlice). Má prostranný a úhledný kostel filiální, který býval farním. Nyní jest Běhařov přifařen k 1 '/2 hod. vzdálené Loucimi, ač jsou jiné fary (v Dlážďově, Počinovicích i Janovicích) značně blíže
**) Lidkov, ves 3/4 hod. od Běhařova. ***) Počiiiovice, velká chodská ves 20 min. na západ pod Běhařovem.

Tajemné podzemí
Nedaleko Běhařova se zvedá skalnaté návrší Kaletinky, pod kterým se pravděpodobně nachází neznámé podzemní prostory. Můžete si to ověřit i vy, pokud na určitém místě poklepete na skálu a ona vám odpoví dutě. V blízkosti tohoto místa uvidíte starý lom, ve kterém stál kdysi dřevěný letohrádek. Také přímo pod Běhařovským zámkem se nachází chodba neznámého účelu, ale bohužel se neví, odkud a kam ústí. Posle ústně předávaných pověstí mohla propojovat zámek v Běhařově se zámkem v Týnci. Podle jiných pramenů byla jen budována pro možnost útěku při přepadení. Podzemí v okolí obce bylo využíváno i ke zcela prozaickým účelům. Po těžbě železné rudy zbyly na Běhařovsku až200 metrů dlouhé chodby. Tězba v nich byla zastavena z ekonomických důvodů až v 50. letech. Také nad nedalekým Úborskem se nacházejí jámy a díry ve skále po těžbě železné rudy.

Tajný projekt fašistů
Běhařovský zámek dostal současnou podobu při přestavbě v letech 1923-1927, kdy byl jeho majitelem akademický malíř a grafik Alois Kalvoda. Kalvoda patřil mezi žáky prof. J. Mařáka na Pražské akademii a výrazné vyznavače impresionismu. Zdejší zámek mu posloužil jako jeho letní malířská škola, která se specializovala na krajinky a prošlo jí i několik malířů z klatovska. V té době byla před vchod zámku umístěna bronzová socha Josefa Drahoňovského Píseň našich hor A a na kašnu socha Pasačka Františka Úprky. Když Kalvoda v roce 1934 zemřel, byla v zámku zřízena dětská léčebna, kterou během 2. svět. války vystřídala nejprve organizace Hitlerova mládež (Hitlerjungend) a později byl objekt Němci zcela uzavřen. Zámek byl ve dne i v noci hlídán českými četníky, kteří měli rozkaz sáhnout po zbrani, kdyby se snad zachtělo nějakému zvědavci nakukovat přes zahradní zeď, či snad nahlédnout za dlouho do noci rozsvícená okna, krytá těžkými závěsy. I přes snahu Němců utajit svoji činnost se přece jen místní lidé dozvěděli, co se děje ve starých místnostech zámku. Stalo se to díky tomu, že někteří občané měli přístup do zahrady zámku, kam např. zaváželi Němcům potraviny. Všimli si, že v zámku není jen malá Německá posádka, ale i pečlivě hlídaná skupina mladých německých žen. Všechny měli všechny měly společné výrazné árijské rysy, jak byly definovány tehdejší zločinnou oficiální Německou rasovou teorií – blonďaté vlasy, modré oči, světlou pleť a pokud možno výrazné ženské znaky. Podle svědectví pamětníka byly ženy po čase odváženy pryč a nové zas přiváženy. Jejich počet se však všdy pohyboval kolem padesáti. Běhařovský zámek tak sloužil jako továrna na dokonalé Němce. vybraní důstojníci s árijskými rysy z jednotek SS sem byli posíláni na krátký odpočinek z bojiště, a aby dali životnovým, ještě dokonalejším Němcům Třetí říše, kteří budou nadřazeni všem ostatním národům v Evropě a později ve světě. Přesně v duchu bible nacistů, Hitlerovy knihy Mein Kampf (Můj boj), ve které se píše mimo jiné i toto: "Každé křížení dvou bytostí, které nejsou na stejné výši, produkuje potomstvo, stojící uprostřed výše obou rodičů. To tedy znamená: mládě bude stát výš než rasově nižší polovina rodičovského páru, avšak ne tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Proto v boji s touto vyšší rasou později podlehne. Takové páření však odporuje vůli přírody k vyššímu šlechtění vůbec. Jeho předpokladem není spojování vyšších a méněcenných, nýbrž naprosté vítězství těch prvních. Silnější má vládnout, a nikoliv se mísit se slabším, aby tím obětoval vlastní velikost..." Běhařovský zámek schovaný v Čechách realizátorům šíleného rasového projektu, který měl být možná utajený i před německou veřejností, velmi vyhovoval. Klidné a příjemné prostředí bylo ideální k otěhotnění. Ženy byly po splnění svého "bojového vlasteneckého" úkolu poslány do Německa. Ke konci války se Němci i se svým projektem vytratili, zámek krátce po osvobození obsadila Americká armáda a po vítězství komunismu sloužil jako dělnická přípravka na vysoké školy. Později v něm byl dlouhou dobu léčebný ústav klatovské nemocnice. Dnes je v soukromém vlastnictví a je využíván jen příležitostně. Koho z náhodných návštěvníků zámku by dnes napadlo spojovat ho s tajným projektem fašistů?

ČACHROV

#Černá paní v tvrzi v Čachrově
Tvrz pochází ze 14. století. První zmínka je z roku 1362, majitelé byli Kaničtí z Čachrova. V roce 1740 byl u tvrze postaven barokní zámek. Vyhořel roku 1933 a v roce 1973 byl zbourán.
Legenda vypráví, že se zde zjevuje přízrak matky, majitelky objektu (neví se ale, zda jde o tvrz či zámek), které zemřel syn. Smutek nad ztrátou syna si přenesla i do své podoby - jde o černou paní.

ČERNÉ JEZERO

O Černém jezeře se tvrdí, že je bezedné. Hodíš–li tam kámen, dopadne prý na věčnost. Když se právě o tomhle chtěli přesvědčit tři mládenci, vyrobili si vor, naložili na něj těžký balvan přivázaný na dlouhém laně. Poté pádlovali doprostřed té velké vody. Tam balvan pomalu spouštěli do hlubiny. Ovšem kámen dna nedosáhl. Zato se náhle hladina jezera vzedmula, jako by se začala vařit, a ozval se ohlušující bublavý hlas: „Kde je dno mé, jen já sám vím, vás tu ale hned utopím!“ Mládenci strachy bez sebe se po těch slovech dali ze všech sil do pádlování a taktak, že se v tak rozbouřené vodě dostali ke břehu živi. Nikomu z obavy neprozradili, co se jim na voru stalo. A nikdy se už k černému jezeru nepřiblížili.

ČERTOVO JEZERO

Když se na Šumavě ještě rozkládaly pouze neporušené pralesy, žil poblíž kovář se svou jedinou dcerou Dorotkou. Táhlo mu už na sedmý křížek a rád by pověsil řemeslo na hřebík, ale stále nemohl sehnat mladého pomocníka, který by se kovárny ujal. Až jednoho podzimního dne zabušil někdo na vrata kovárny. Byl to urostlý mládenec, černý jako smola a hned se hlásil do učení. Mistr se zaradoval, moc ho neprohlížel, hlavně byl zvědavý, jak se mladý postaví k dílu. Nový pomocník jeho očekávání nezklamal. Za hodinku, dvě koval do délky i do tloušťky, osazoval, rovnal i ohýbal tak, že starý kovář nevycházel z údivu nad jeho zručností. Dorotce se ale pomocník nijak nelíbil. Sice jí nadbíhal jak mohl, ba i dárky přinášel, ale ona jako by v jeho očích cítila nějakou nečistou moc. A toto tušení ji nezklamalo. Když jednou odjel otec do města, vzal na sebe pomocník skutečnou podobu. Ohnivé oči mu ještě víc vystouply, mezi smolnými vlasy mu narostly rohy. Pak dupl kopytem, švihl ocasem a spustil: „Když to nešlo po dobrém, půjde to po zlém. Vezmu tě s sebou do pekla a staneš se mou nevěstou!“
Dorotka v tu ránu omdlela a sesunula se k zemi. To se čertu hodilo. Vzal bezvládnou Dorotku přes rameno a vyrazil z kovárny. Šel rychle a teprve, když se začal drápat na Jezerní horu, Dorotka na jeho zádech procitla. Nedala však nic najevo. Uhnaný čert se konečně zastavil, složil dívku do trávy a sám se také natáhl, aby si odpočinul. Po chvilce začal chrápat, až se hory zelenaly. Právě na tohle dívka čekala. Popadla chlupatý ocas, podvlékla ho pod jedním vyčnívajícím skaliskem a pořádně zauzlovala. Potom se dala na útěk domů, co jí nohy stačily. Čert sice ještě spal, ale Dorotčin útěk zaslechl. Vyletěl z trávy, div si ocas neutrhl. Začal hromovat a největší pekelnou silou cloumal skaliskem a kousek po kousku ho tahal ze země. Nakonec se do něho opřel celým tělem, aby ho vyvalil stranou. Uzel na ocase však stejně nepovolil. Zato se z prohlubně začala proudem hrnout voda. Hučela, čertem smýkala, až jej docela zalila a on se utopil. Přesto stoupala dál, dokud pod horou nevzniklo nové jezero – Čertovo.

FRYMBURK

Tajemný příběh se zmizením
Kdysi se zde prý odehrál divný příběh. Starousedlíci vzpomínali na tradovanou pověst o muži, který sekal trávu a přímo z louky zmizel. Sousedé ho šli hledat, ale našli na louce jen kosu, hrábě a dřeváky.
Po čtyřiceti letech se objevil znovu. Hledal někoho z příbuzných, ale žili jen vnuci, kteří ho nemohli poznat, nakonec se dovtípili. Staří potvrzovali, že taková událost se kdysi opravdu stala, potvrdili totožnost dotyčného i pravdivost jeho vyprávění. Říkal, že se dostal až kamsi na onen svět, kde hoří celá armáda svící života. Viděl, kdo má jak tu svou dlouhou, podle ní může odhadnout zbývající délku života u takové osoby. Když navíc prohlásil, že tuto schopnost vidět dosud neztratil, způsobil poprask. Všichni chtěli vědět jak dlouho budou ještě živi. Zasáhl až vikář s rychtářem, muže předvolali, zakázali mu rázně o onom světě hovořit a věštit lidem věk. Nakonec ho museli uvěznit, aby lidem nic neprozrazoval.
Ještě se v pověsti praví, že se po návratu z onoho světa objevil přesně na stejném místě, z něhož před čtyřiceti roky zmizel. Bohužel, nikdo už v pozdějších letech nevěděl, kde to bylo. Příhoda se měla odehrát někdy na počátku 19. století, nápadně se shoduje s příběhy o „výletech" do údajných paralelních světů. Propadl se muž do jiného časoprostoru, stejně jako tulák? Nebo šlo jen o příběhy určené k pobavení a ukrácení dlouhých podzimních večerů?

HORAŽĎOVICE

Poklad
Na místě gotického hradu byl od 15. do 18. stol. vybudován zámek, ve kterém má být ukryt poklad, hlídaný vzteklým černým kocourem. Poklad dala zazdít Eleonora z Mansfeldů, když do Čech vpadli Francouzi bojující proti Marii Terezii.

HORSKÁ KVILDA

Umrlčí prkna
Na Šumavské Horské Kvildě se vyprávěla strašidelná povést. O Dušičkách uzavřel alkoholem posilněný mladík rouhavou sázku. O půlnoci vyjde z hostince a na rozcestí vytáhne jedno z „umrlčích prken" ze země. Lehne si na něj a přespi tak až do svítáni. Marné bylo varováni přátel, pohoršení starších, mládenec se odradit nenechal.Těsně před půlnocí se vytratil ven, kvílející vítr a strašidelný Měsíc vytvářely děsivou kulisu. Mladík došel k jednomu z rozcestí, vytáhl zabodnuté prkno ze ze¬mě a naložil si ho na záda. Řekl si: „Přenesu prkno do komory ve svém domě, abych v noci nezmizl, tam se lepe vyspím." Ale prkno bylo stále těžší a těžší, až se mladík pod vahou nákladu bořil do půdy. Chtěl se desky zbavit, jenže ta se mu doslova přilepila na záda. Polomrtvého mladíka zachránili sousedé, ten se ale pomátl a zbytek života prožil v chudobinci. Pouze sedával, hleděl do plamínků, a když vyžel ven na vzduch, drmolil slova a věty v neznámém nářečí, kterému nikdo nerozuměl.
Umrlčí prkna patřila mezi originální obyčeje Šumavy a Bavorského lesa. Více než s křesťanstvím tento zvyk, ač se tvrdí pravý opak, souvisel s rituální magií. V každé chalupě bylo v zásobě několik prken, a když někdo z rodiny zemřel, položilo se nově prkno na dvě židle. Na prkno uložili oblečeného a vystrojeného nebožtíka, vždy tváří ke dveřím, nikdy ne naopak! Poté mu byly zkříženy ruce a zápěstí převázána růžencem. U prkna se vy¬konávaly zaříkávači rituály, rodina a blízcí drželi stráž a modlili se za zemřelého. Po pohřbu se prkno nechalo vyzdobit a opravit, odneslo se na rozcestí či ke kapličce, kde se upevnilo do země. Rituály kolem těl zemřelých způsobily zvláštní věc, umrlčí prkna byla obdařena zvláštními vlastnostmi. Dovedla trestat rouhače, zabraňovat zlu (nebo zlo naopak přivolávat), senzibilní jedinci byli schopni navazovat v blízkosti prken kontakty s dušemi zesnulých, občas docházelo i k materializaci duchů, k jejich zjevováni poblíž křižovatek.
Pokud někdo neodolal pokušení a použil „prkno nebožtíků" pro vlastni potřebu, bylo zle. Spalována v kamnech vybuchovala, nábytek z nich zabíjel. Dnes na rozcestích stojí pouhé kopie (například u kapličky „barabů" v Železné Rudě), které zmiňované schopnosti zcela postrádají. Originály uvidíte v muzeích, kostelech, u cest snad jen v Bavorsku. Magické vlastnosti způsobovala zřejmě energie z rituálů, doplňována negativní psychosomatickou energii z těl nebožtíků (nezapomínejme, že ne všichni umírali pokojně, bez bolesti a ve smíru s bohem či příbuznými). Duše „neusmířeného" umrlce je potom logicky k prknu upoutána a má tendenci se neustále vracet. Pozor na jakékoli hrátky s nimi, i dnes může být takové dřevěné „lůžko" šeredně nebezpečné pro každého, kdo patří do světa živých!
Podle: (jn), Spirit

CHUDENICE

Odkud se vzalo jméno?
K starší části zámku, nepravidelné to stavby klenutých světnic, koutů a schodů, váže se prastará pověst, podle které v komíně černé kuchyně ukryto a před smrtí zachráněno bylo malinké pacholátko, jediná to živá ratolest Černínů, ve XIII. století zejména z Bavor krutě pronásledovaných a vyvražďovaných. Od tohoto zachráněného „Černého chuděnce" nesprávně odvozují se jména Černínů a Chudenic.
Tento dnes už chatrný komín s černou kuchyní je stále pro památku zachováván v původním stavu.

Předzvěst smrti
Nad zámeckým vjezdem, při černé kuchyni, zachovává se dodnes „andělský pokoj", v němž roku 1601 se zjevil starému pánu Humprechtu Černínovi (1526 - 1601) anděl, který jemu úplně zdravému ohlásil blízký konec jeho života. Humprecht II,, zvaný také „nábožný", trávil tu svá stařecká léta po službách u císařského dvora, kdež svým milým Chudenicům od císaře Rudolfa II. roku 1592 vymohl, že byly Chudenice za městečko vysazeny, erbem, pečetí, živnostmi městskými a trhy obdařeny. Ráno po zjevení andělském vykonal Humprecht Černín se svou rodinou poslední pouť k sv. Bolfánku, přibrav si faráře chudenického. Po zpovědi, vyslechnuv mši, zdráv se navrátil, ale třetího dne onemocněl a zemřel.

Pověsti o Bolfánku
Svatý Wolfgang při putování krajem založil na vyvýšenině nad Chudenicemi kostel. Podle pověsti se však musel dohodnout s ďáblem, neboť ten ve dne vykonané práce vždy v noci zničil. Svatý Wolfgang poznal v tom ďábelské dílo a proto vyzval ďábla, aby upustil od svého zlého díla, a nařídil mu při stavbě pomáhat. Ďábel se tomu dlouho vzpíral a protestoval, ale nakonec podepsal smlouvu, podle které měl po dostavbě kostela právo na prvního tvora, který do kostela vkročí.
Ďábel považoval smlouvu za veliký úspěch, a proto pracoval velmi pilně. Zatím co ďábel vozil z blízkých dolů písek, který rozdělával vlastními slinami, aby bylo zdivo kostela velmi pevné, sv. Wolfgang používal při stavbě místo malty jemného mechu, který vkládal mezi kameny. A hle: jeho zdivo bylo stejně pevné jako ďáblovo!
Když byla stavba dokončena, očekával ďábel prvního tvora, který do kostela vkročí. Jednoho dne, když i svatý Wolfgang stál před vchodem do chrámu, vyskočil z lesa vyplašený vlk a vběhl přímo do kostela. Toho světec využil a posměšně řekl ďáblovi: „Vezmi si svou odměnu, hle, toť první tvor, který do chrámu vkročil!"
Ďábel poznal, že byl obelstěn, a proto vztekle zařval, tak hrozně, že celý les se třásl a skála pod kostelem pukla. V té puklině zmizel ďábel a zůstalo tu po něm jen trochu pekelného zápachu.

Kdy bude konec světa?
Skalní puklina, která se podnes v malém sklípku pod kaplí ukazuje, prý se stále zvolna rozšiřuje — a až se tak rozšíří, že do ní vejde těhotná žena, bude konec světa. To praví a věří zdejší lid. Plochý kámen pod skalou byl prý lůžkem sv. Wolfganga.

Sv.Wolfgang
Před svým odchodem do Bavor rozloučil se tu sv. Wolfgang s českou zemí velmi dojemně. Naposledy se rozhlédl po širém okolí, vystoupil na veliký skalní balvan, v jehož skalní puklině zmizel čert, požehnal kraji a české zemi, která zřízením pražského biskupství odpadla od jeho diecése. V balvanu zůstal otisk jeho nohou a malý důlek od biskupské berle. Věřící, zejména z Bavor, sem pak putovali, líbali otisky nohou, dotýkali se otisků berle a rukama si potírali oči, věříce, že budou uzdraveni a uchráněni před očními nemocemi. U otisků neznámý hieroglyf svědčí o tom, že kámen byl asi starý obětní kámen pohanský.
Jméno sv. Wolfganga dávno zlidovělo v dnešního Bolfánka.

O světýlkách
Nejvíce světýlek prý bývalo vždy na Suchých lukách. Lidé, chodící z Trnčí do kostela k sv. Bolfánku, vídali jich prý celé řady v močálech u Bašty. Velmi romantické byly prý hlavně u trnecké cesty, když se chodívalo s lucerničkou na roráty, pěšinkou přes Suché louky a kolem kozoprtského rybníka nahoru k sv. Anně a k Bolfánku. Zvuky varhan, doprovázející před mší zpěvy staročeských rorátních písní, zalétaly až sem, mísíce se mezi zvuky od sv. Bolfánka hlaholících zvonů.
Kdysi jistý trnečky občan na zpáteční cestě z rorátů se zastavil v městečku u truhláře pro necky, které potřeboval na koupání svého malého synka. Samozřejmě se zastavil v panské hospodě „U černého orla" (v Trnčí tenkráte hospoda ještě nebyla), kde se v kruhu známých zdržel až do večera. Za tmy potom se vlekl domů hlubokou cestou s neckami na zádech. Když přišel k dřevěnému kříži, pustil se vpravo luční pěšinkou po Suchých lukách. Cestou si cosi bručel, funěl a jen oči kulil k zemi, aby s cestičky nesešel. Tu se mu cosi poblíž zalesklo. Zdvihl hlavu a viděl proti sobě přicházet několik řad hopkujících světýlek. Rozhlédl se kolem a viděl, že světýlka ho již kolem dokola obkličují. „Pomoz Pámbů", vzkřikl. Rychle si lehl na zem a přiklopil na sebe necky. Světýlka prý mu hopkovala po neckách, až ulekanému sedláku se zdálo, že je venku krupobití. Ve strachu a hrůze usnul a spal tak až do rána. Ráno celý zkřehlý vyskočil a za jasnějšího rozumu, světélky již nepronásledován, pelášil s neckami přes Bílou Hůrku do Trnčí, kde ho doma s úzkostí očekávali. Od té doby nechodil už přes Suché louky, ale vždy cestou pod Kozím brdem, odkud často z povzdálí světélka pozoroval — beze strachu.
Podobná světýlka bylo pozorovati často na Oužlebí, Pod mustrovem, Na trávnících, u Lotrova i v Kozlovech; hlavně tedy tam, kde byly močály. Tam tedy světýlka zaváděla a strašila noční chodce, třeba si někdy pro kuráž vypili na posilněnou.

Strašidla
Každé noci přesně ve 12 hodin vyjel ohnivý vůz, s koňmi a bezhlavým jezdcem vždy několikrát projel po Bráně (Tyršova ulice) a pak pěšinou u Palečkovic chalupy se bral na trávníky, kde se světélky zmizel v tůní nebo zajel po lukách Trávníků do blízkého nového rybníka pod Kozím brdem. A proč ?
Ohnivý vůz jezdil po bráně od doby, kdy kluci ve Bráně na panské zdi rozbili pěkný na skle malovaný obraz svaté Anny, tak zvané „samotřetí", až do té doby, kdy nahrazen byl novým papírovým obrázkem Panny Marie.
V panských maštalích, které byly postaveny ze zdiva pobořeného kostela sv. Bolfánka, vždy před půlnocí povstal takový vítr a zvonění, že dobytek se plašil, a přetrhav řetězy, utekl z maštale i s ustrašenými pacholky. Také to trvalo jen tak dlouho, než chuděnský pan falář tomu zvláštními modlitbami učinil konec.
Strašilo také na panských sýpkách. Když roku 1888 byly z farního kostela odstraněny boční oltáře a uloženy v panských sýpkách, začalo na sýpkách strašit. Denně kolem půlnoci bylo tu slyšet dunivé rány, téměř po celou noc bývalo tam světlo, někdy i zpěv se tam ozýval apod. Oltář sv. Václava (socha se ztratila) si brzo na to odvezli přetínští strašení pominulo.
Bílá žena na hřbitově
Sedávala tam prý žena kolem půlnoci na starých vykopaných rakvích při umrlčí komoře a co chvíli pobíhala pak po hřbitovní zdi. Proč to? Inu proto, že ořechová alej měla vždy hojně ořechů! Když ořechy r. 1929 pomrzly, ztratila se s nimi i bílá žena ze hřbitova.
Podobný účel měly prý pověsti bezhlavém jezdci u Černého kříže, protože bylo třeba odradit děti od třešní v „Rajčůlu". Na hlíně u sv. Trojice chodil černý kněz, kde také bylo hodně třešní.